„Z okna domu mého tchána jsem koukal přes ulici na zříceninu s propadlou střechou, z níž už vyrůstaly stromy. Řekl jsem si, že nemůžeme přece tak krásnou stavbu nechat spadnout a že ji musíme koupit,“ začíná své vyprávění Tomáš Jílek s tím, že díky tomu, že už měl předchozí zkušenosti s přestavbou historické stavby, věděl, co taková rekonstrukce obnáší.
 |
A přestože mu lidé z okolí říkali, že je blázen, měl během následujících čtrnácti dnů domluvený prodej stavení. Samotná rekonstrukce mlýna, jehož kořeny sahají do roku 1740, zabrala více než čtyři roky a manželé ji financovali z úspor.
„Vím, že ta investice není za našeho života návratná. Dům však na hodnotě určitě neztratí,“ nelituje Tomáš Jílek svého rozhodnutí.
Na úplném začátku Jílkovi ani netušili, co s tak velkou stavbou. Dům má tisíc metrů čtverečních podlahové plochy, a pokud by ho celý nevyužívali, prostor by opět chátral. I proto se rozhodli mlýn, vedle bydlení pro sebe a blízkou rodinu, využít i jako penzion a vybudovat v něm apartmány k pronájmu.
Poslední majitel si topil trámy
V budově, která od padesátých let minulého století chátrala, však bylo potřeba předělat úplně všechno. Jako první musela přijít na řadu střecha. Poslední majitel mlýna totiž některé části krovu odřezal a trámy si topil. Jeho zásahy tak po roce 2000 napomohly k propadu střechy a zřícení částí zdí.
Kvůli nestabilní čelní stěně, která byla nebezpečná pro nedalekou komunikaci, hrozila jeden čas mlýnu i úplná demolice. Tím, že do stavby Jílkovi investovali pouze vlastní peníze, snažili se nešetřit na kvalitních materiálech a hlavně na kvalitním provedení prací, které mají zaručit, že mlýn tu zůstane stát i pro budoucí generace.
Passtreicherův mlýn
|
Ostatně právě díky dokonalé práci původních stavitelů budova přežila až do dnešních dnů. Rekonstrukce například odhalila, že kamenné zdi jsou precizně poskládané převážně nasucho. V patě domu mají mocnost až 120 centimetrů, v patře pak osmdesát.
O šikovnosti předků vypovídá i to, že nepřesnost na 22 metrů dlouhé zdi byla po zaměření laserem pouze kolem dvou centimetrů, nebo že více než čtyřicet oken mělo úplně stejný rozměr.
Během rekonstrukce se Jílkovi seznámili také s rodinou Hanlových, která musela z mlýna po 2. světové válce odejít do Německa. „Sami nás v průběhu rekonstrukce kontaktovali a od té doby zde i několikrát byli,“ pokračuje Tomáš Jílek.
Na konečném výsledku se manželé podíleli společně. Tomáš Jílek, i díky svým zkušenostem z investiční výstavby, dozoroval a zajišťoval technické věci kolem rekonstrukce. Jeho žena Michala si pak vzala na starost estetickou stránku, mimo jiné navrhovala design všech interiérů. „Oba jsme chtěli hlavně zachovat charakter a ducha celé stavby,“ zdůrazňuje Michala Jílková.
Všechny historické prvky, které šly zachovat, proto v budově zůstaly. Nechybí tu však ani moderní architektonické lahůdky, jako například prosklené části podlahy chodby v patře, které propouštějí světlo do přízemí.
Suť z domu posloužila na zahradě
Velkou výzvou byla i okolní zanedbaná zahrada, která čítá přes sedm tisíc metrů čtverečních, kus přecházel i v bukový les. Například veškerá suť z domu posloužila k úpravám terénu. Na zahradě našly uplatnění jako posezení i velké pískovcové bloky, které byly původně součástí podlahy chlévů.
S pomocí profesionálů tu Jílkovi nechali vysadit kolem deseti tisíc rostlin. Stihli upravit i koryto potoka, který zahradou protéká, či odbahnit jeden z rybníků, který byl zdrojem vody pro mlýnské kolo, jehož obnova je dalším cílem Tomáše Jílka. Zatím se mu podařilo zachránit takzvanou jalovou část náhonu, kudy voda odcházela z mlýna pryč, jejíž součástí je i průchozí klenutá štola zhruba šest metrů pod zemí.
Termín, kdy by chtěli mít hotovo, si Jílkovi radši nedávají. To, že se jim podařilo nenásilně a s vkusem zachránit notný kus místní historie už teď, dokazuje i to, že spousta projíždějících cyklistů či vozů u mlýna přibrzdí a lidé si stavbu prohlížejí.
