Kdybyste se měl vrátit úplně na začátek – kdy jste si poprvé uvědomil, že chcete dělat balet?
Já bych neřekl, že to byl nějaký jeden konkrétní okamžik. Moje dětství bylo úplně normální. Přišla k nám paní do školy a řekla, že ve městě existuje konzervatoř, kam se dá hlásit už od deseti let, že se tam dá jít na přijímačky. Tak jsme tam šli. Ty přijímačky byly docela náročné – celý den, tři kola. Člověk byl unavený, otrávený, vlastně ani nevěděl, co z toho bude. Nakonec mě vzali.
Ale jestli jsem tehdy měl pocit, že musím tančit, jinak bez toho nemůžu žít? To vůbec ne. Já jsem v dětství tančil, zpíval, dělal různé věci, jako každé dítě. Nemyslím si, že bych měl v sobě nějaký osudový pocit, že bez baletu nežiju. Žil bych i bez toho. Pak ale přijde škola. Začnete studovat, trénovat, pracovat. Uvědomujete si, že něco umíte, že se v tom můžete zlepšovat. A postupně, pomalu, se to stává součástí vašeho života. Ne ze dne na den, ale tím, že jste pořád v sále, pořád pracujete s tělem, s disciplínou, s odpovědností. A najednou zjistíte, že to už není jen škola nebo práce, ale způsob, jak fungujete.
Vladimir Gončarov
|
Jak vaši volbu přijala rodina? Balet přece jen není pro muže úplně tradiční povolání.
Maminka byla proti. Říkala, že to není povolání pro muže, představovala si pro mě něco jiného. Měla jinou představu o mém životě. Já jsem se ale rozhodl. Dostudoval jsem, začal tančit, pracovat. Člověk se někdy musí rozhodnout sám, i když třeba okolí jeho volbě úplně nerozumí.
Jak jste se vlastně dostal do Ústí nad Labem?
Víceméně náhodou. Z Ruska jsem se tehdy dostal do Polska a pracoval jsem v Poznani. Právě tam jsem se po jedné zkoušce ještě zdržel v divadle a hned neodešel. V tu chvíli se v divadle řešila nějaká pracovní záležitost. Dal jsem se s kolegy do řeči, a tak jsem se dozvěděl, že v Ústí hledají lidi. Říkal jsem si, že to zkusím. Přijel jsem sem s tím, že to bude na chvilku, že se tu jen zastavím.
Jenže pak přišlo hodně práce. Pořád jsem byl na jevišti, zkoušky, role, představení. Zlom nastal ve chvíli, kdy mě po premiéře Romea a Julie oslovil mladý pár na ulici. Úplně cizí lidé. Řekli mi: Vy jste včera tančil Romea? Byl jste úžasný. Nic po mně nechtěli, jen to řekli a šli pryč. A v tu chvíli vám to dojde. Že vás lidi znají. Že to není jen práce. Je to pocta, ale zároveň obrovská odpovědnost.
Měl jste možnost odejít i do jiného, většího divadla?
Ano, byly možnosti. Třeba Slovenské národní divadlo. Ale já jsem se rozhodl zůstat. Mám tady domov. Nejen kvůli divadlu, které je krásné, ale hlavně kvůli lidem. Na severu Čech jsou úžasní lidé. Člověk by to možná nečekal, ale je to tak. A když někde cítíte domov, nemáte potřebu pořád hledat jinde. Ústí je můj domov. Ústecký kraj je můj kraj.
Jak se pracuje s baletním souborem v regionálním divadle?
Je to hodně osobní práce. Pracoval jsem i ve velkých souborech, kde bylo třeba šedesát lidí. Tady je soubor menší, lidi se znají, víte o sobě. A já s nimi pracuji nejen jako pedagog nebo choreograf, ale pořád i jako tanečník. Je to řehole. Fyzicky i psychicky. Tanečníci potřebují podporu, pohlazení, ale zároveň disciplínu a dril. A tyhle věci jsou často protichůdné. Musíte hledat rovnováhu. Snažíme se podporovat osobnosti. Každý tanečník je jiný. Nechceme, aby se někdo cítil neviditelný nebo zbytečný. Každý má v souboru své místo a svou hodnotu.
Jak vypadá běžný den baletky nebo tanečníka?
Každý den začíná tréninkem. Klasický trénink, rozcvičení... Bez toho to nejde. Pak jsou dopolední zkoušky, většinou do dvou hodin. Oběd, krátká pauza. Odpoledne další zkouška nebo příprava na večerní představení. Večer přijde samotný výkon. A pak návrat domů, kdy je člověk úplně vyčerpaný. Druhý den v devět zase na sále. Představte si hodinu ve fitku, pak čtyři hodiny tréninku a pak další dvě tři hodiny výkonu. A přitom divák nesmí vidět únavu. Musí vidět krásu, lehkost, klid.
Co považujete za nejnáročnější část práce pedagoga a choreografa?
Aby lidi pochopili, co po nich chci. Nechci, aby dělali špatnou kopii mě. To nechci vůbec. Chci, aby pochopili myšlenku, smysl pohybu. Každý funguje jinak. Někdo to pochopí hned, někdo za dva dny, někdo za týden. Já musím pořád hledat jiná slova, jiný přístup. Někdy vidím, že ten člověk stojí a v hlavě všechno zpracovává. A pak to najednou udělá. A vy víte, že mu to došlo. To je strašně náročné, ale zároveň důležité.
A co vám na této práci dává největší profesní smysl?
Právě ten moment, kdy to člověk pochopí. Kdy se mu to spojí. Nejde o moje ego. Největší radost mám z toho, že má radost někdo jiný. Že se mu uleví, že si začne věřit. Přirovnávám to k dítěti, které se naučí chodit. Vy chodit umíte celý život, ale když vidíte, že ono to zvládlo samo, bez opory, to je ten moment. To je pro mě smysl práce.
Jak vás ovlivnilo získání Ceny Thálie? Jen připomenu, že to bylo za rok 2008 v oboru balet a pantomima za titulní roli Čobana v inscenaci Cikánské kořeny/í.
Ovlivnilo mě to hodně. Je to obrovská čest, ale i obrovská zodpovědnost. Najednou už nepatříte jen sobě. Lidi vás sledují, hodnotí. Říkají: To je ten, co má Thálii? A vy víte, že se musíte snažit ještě víc. A přitom jsem pořád normální člověk, co třeba kupuje jogurty ve slevě. Když ale za mnou přijde paní a řekne, že byla včera na představení, uvědomím si, že už nejde jen o mě. Že reprezentuji divadlo, soubor, město...
Jak se podle vás vyvíjí baletní umění?
Všechno jde dopředu. Tanec se vyvíjí, technika se mění, přicházejí nové styly. Musíme být flexibilní, ale nesmíme ztratit kvalitu, řemeslo a disciplínu.
Kam byste chtěl svou práci dál směřovat?
Pedagogicky chci tanečníkům pomáhat k nejlepšímu výkonu. Vím, jak je tahle profese těžká. Chci jim tu cestu usnadnit, pomoct jim pochopit, jak pracovat se sebou. A chci, aby diváci odcházeli z divadla s pocitem, že dostali něco opravdového. Že se nadechli. Že si odnesli pohlazení po duši.
