„Svými fotografiemi probouzím pocity nostalgie, radosti i vzpomínky. Potkat mě můžete s foťákem v ruce, jak ležím uprostřed kruhového objezdu nebo jsem na čekané někde na vyvýšeném místě,“ říká o své fotografické zálibě, která jej provází už od dětství.
Až do konce října je možné si Bachovy fotografie Českého středohoří prohlédnout na výstavě nazvané Stopy života ve světle údolí, která je instalována v Muzeu českého granátu v Třebenicích v bývalém evangelickém kostele.
Čím je pro vás fotografování Českého středohoří zajímavé?
Město Litoměřice a jeho okolí intenzivně poznávám a fotografuji již tři roky. Zhruba před rokem jsem rozšířil své zaměření na krajinu a aktivity v Českém středohoří v okolí Třebenic a Litoměřic. Mé fotografie se vyžívají ve hře světla a barev, která zachycuje poetickou atmosféru tohoto kraje. Místo na samotné hory však kladu důraz na soužití člověka a přírody, přičemž hory často slouží jako majestátní kulisa.
Rainer Bach
|
Je pro vás České středohoří výjimečnější než jiná místa?
České středohoří je pro mě jako fotografa velmi výjimečné místo a uvědomuji si to pokaždé, když tuto oblast opouštím. Rád bych však zdůraznil, že České středohoří není souvislé pohoří. Jeho velké kouzlo pro mě pramení ze souhry hor a údolí a ze spojení přírody a kulturní historie.
Jak tvoříte fotografii, aby vyprávěla příběh?
Musím mít správnou tvůrčí náladu, abych se mohl vydat na fotografickou cestu. To znamená, že musím být sám v přírodě, přemýšlet o věcech a nespěchat. Existují dva scénáře: Buď se vědomě vydám za vybraným objektem, nebo se nechám vést světlem a svým instinktem. Když dorazím k objektu, často si dávám na čas, abych si vychutnal klid a výhled. Často najdu intuitivní způsob, jak snímkem vyprávět příběh.
Ve kterou denní dobu fotíte nejraději a proč?
Na tuto otázku je snadné odpovědět: 90 procent mých fotografií vzniká vpodvečer. Nemám rád ostré, pronikavé světlo.
Jak jste se k fotografování dostal?
Moje fotografování vychází z mé tvůrčí nálady a touhy vyjádřit se. Počátky sahají do mého dětství. Ve dvanácti letech se mi splnil sen, když mi rodiče dali filmovou kameru Super 8. Pracoval jsem s ní několik let. Později jsem při své práci inženýra mohl svůj kreativní obrazový design prožívat při prezentacích výrobků zákazníkům. Před několika lety jsem se rozhodl obrátit zády k firmě a své profesi a věnovat se svému povolání fotografa.
Co vás na fotografování nejvíce baví?
Nevím, jestli to někdo, kdo nefotí, dokáže pochopit, ale pro mě je nejlepším okamžikem při fotografování, když vidím výsledek na displeji fotoaparátu, když jsem na místě a uvědomím si, že jsem zachytil příběh, který se mi odehrával před očima. Hluboké uspokojení z tohoto okamžiku zdaleka převáží všechno úsilí a práci, které do fotografování také vstupují.
