Vila uhlobarona Petschka v Ústí nad Labem, Lippertova v Kundraticích, Lüdersdorfova v Žatci... Stačí se dívat a v kraji najdete desítky starých krásných domů. Přibývá k nim ale i řada zajímavých nových.
„Rozdíl je hlavně v úrovni standardu stavění. Ten byl dřív stabilní a solidní. Nyní je tápající a spíš podprůměrný. Nové domy ale také nemají výhodu těch starých, které už měly příležitost zapadnout do okolí a srdcí svých uživatelů,“ upozorňuje Plánička, který před 10 lety se dvěma kamarády založil úspěšné ústecké studio.
Když člověk natrefí na nějaké zajímavé stavby, jsou většinou soukromé, zdaleka ne veřejné, na kterých se jako investoři podílí města či kraje. Nemělo by to být přesně naopak?
Mělo. A historicky to tak, myslím, vždycky bylo. Reprezentace vytyčovala směr, který se pak odrážel napříč celou společností. Teď je reprezentace slabá, nedůvěryhodná a takový je i její projev. Proto za pozitivními záblesky stojí spíš jednotlivci nebo malá společenství.
Jak vidíte stavby z poslední doby, veřejné i soukromé, v našem kraji? Co se povedlo a co moc ne?
Obecná úroveň a poměr úspěch/neúspěch budou podobné jako v jiných krajích. Líbí se mi například, co se děje v Kadani – jak si tam opravili nábřeží, byť s podivným názvem „Maxipsa Fíka“. Jak se jim tam objevuje ve společných prostorech promyšlený a jemný detail a celé je to živější a pestřejší než nekonečné koberce betonových zámkových dlažeb, co nás jinak úspěšně přikrývají. Opačných příkladů je zatím zřetelně víc. Větší škodu ale většinou působí bourání starých domů. Smutným příkladem je univerzitní kampus v Ústí, kde se přes všechny negativní reakce laické i odborné kritiky bourá a bourá. Přitom právě univerzita by měla být v tomto směru příkladem, kultivovat. Cíleně si mažeme paměť.
Vaše studio má za sebou desítky domů. Jaké jsou dnes trendy proti době před 15 či 20 lety?
Celkově se snad přece jen trochu víc než v 90. letech dbá na kvalitu. Velké tlaky jsou dnes vyvíjeny na úspornost staveb a samo o sobě se to zdá rozumné. Ta předepisovaná úspornost je ale, myslím, tak výrazně výhodná pro výrobce a dodavatele všemožných zateplovacích materiálů, systémů a technologií, že jsem s dobrými pohnutkami na pochybách. Co mi je pak výrazně cizí, jsou různě „pasivní“ domy, kde je tomu vše ideologicky podrobeno. Pikantní pak je, když bydlíte v „pasivním“ domě a máte dvě auta, kterými dojíždíte každodenně za prací, a v průběhu roku si sem tam zaletíte na dovolenou.
Podle vás jsou pasivní dům, tepelná čerpadla a podobně na jedné straně tak trochu póza majitelů a na druhé hodně dobrý byznys?
Spousta věcí je jistě dobrých, jen mi připadá, že se celé téma v praxi zúžilo na to, kolik v novém domě ušetříme za topení. Podstatná myšlenka šetrnosti k okolí a světu se z toho skoro beze zbytku vytratila.
Jak coby architekt nahlížíte na katalogové domy?
Všechny špatné určitě nejsou. Většinou jsou to nějak zrecyklovaná a zprůměrovaná témata, sny a přání, která jsou zrovna v oběhu. Tak, aby v tom většina dokázala najít kus něčeho, s čím se ztotožní.
Výhodou spolupráce s architektem je, že budu mít dům podle svých představ. Jak vybrat architekta, abych nakonec neskončila bez možnosti cokoli říci?
Je potřeba s ním pohovořit, zjistit, jestli si rozumíte, a odhadnout, zda snesete poměrně dlouhodobou spolupráci dost „natěsno“. U rodinného domu je to zhruba dvouletá spolupráce. Pak je praktické prohlédnout si nějakou hotovou práci a popovídat si se stavebníky, kteří to s architektem všechno absolvovali.
Pavel Plánička (*1973)
|
Pro představu, o kolik je stavba podle katalogu levnější než s architektem?
To nedokážu zhodnotit. I v katalozích jsou domy od levných po drahé. Někteří kolegové míní, že architekt stavbu dokáže zlevnit. Já si to nemyslím. A je otázkou, je-li kritérium „nejlevnější“ u takového kroku, jakým je stavba vlastního domu, to správné. Jestli třeba u prostoru či detailu, který vám má dělat každodenně radost, nestojí za to mít ho o něco promyšlenější, náročnější, a tedy třeba i o něco dražší. Mám za to, že ano.
Není netaktické tady nahlas říci, že levnější než katalog nebudete?
Materiály a práce budou stát stále stejně. Architekt ale může vymyslet řešení odpovídající potřebám stavebníka. Řešení, kde bude vše, co je potřeba, a nic navíc. Může domem správně zareagovat na pozemek, okolí, krajinu. V tom je výhoda (a může někdy v tomto být i úspora) individuálního návrhu proti sériové těžkopádnosti. Hlavně by tu měla být ve finále „přidaná hodnota“ - dům je stavebníkovi bližší, buduje si k němu vztah a je v něm zobrazen. Samozřejmě příprava potřebuje čas, energii, a tím pádem i víc peněz, než když koupíte hotový, opakovaný produkt.
Setkáváte se více s klienty, kteří mají představu, jak by měl jejich dům vypadat, nebo moc netuší a čekají na vaši radu a nápad? Co máte raději?Většinou přicházejí uvědomělí stavebníci s jasnou představou a jsou zvědaví, k čemu nás výchozí situace pohne a kam se dostaneme. Na to se společně těšíme. Zadání „Udělejte to, jak chcete“ naštěstí nedostáváme a ani bych moc nevěděl, co si s ním počít. Sám od sebe bych vlastně nic stavět nechtěl.
Opravdu? Ani sám pro sebe?
Stoprocentně. Bydlíme ve starém, lehce zrekonstruovaném domě na vsi a doufám, že to vydrží. Sny o tom, co bych chtěl postavit, nemám.
Vaše stavby se objevují v prestižních časopisech o stavbách, designu, architektuře. Jakou z nich máte vy osobně, pokud se to dá vůbec říci, nejraději a proč?
Mám rád témata, která dokážu dobře poznat. Rád mám rekonstrukci domu po prarodičích pro mou sestru s rodinou v Libochovanech, kde sám žiju. Pohyb a reakce v prostoru, který důvěrně znáte a který zná vás, je z mnoha hledisek zajímavý a docela dobrodružný.
Mě zaujal například prosklený dům ve Vaňově, kamenná usedlost pod Košťálovem a hlavně dům v ústecké Brné, který vypadá trošku jako dva domy na sobě. Jak vás to napadlo?
Vždycky se snažím reagovat na konkrétní místo. Pozemek v Brné byl specifický - strmá a špatně přístupná zahrada. Stála tam stará rozpadlá chata, kterou jsme dost zkoumali (jak a proč je právě takhle postavená). Dům, který jsme postavili, pak mnoho motivů z té původní stavby recykluje a dál rozvíjí. Spodní pevné, zděné patro se zakusuje do svahu v místě původní chaty. Na něm je lehké dřevěné patro, které se zlehka otáčí za ideálním jihem a výhledem do labského údolí. Trochu se tu odráží moje slabost pro chataře, jejich zanícenost a stavební aktivity. V Brné je spousta krásných chat. Většina nových domů se jim ani zdaleka neblíží.
Děláte i interiéry. Co je nyní nejvíc in?
To bohužel opravdu nevím, protože to nejsem ochotný sledovat.
Vážně? Proč?
Na trhu je iks specializovaných časopisů o kuchyních, koupelnách, obývácích, pak stovky druhů dlaždiček, umyvadel, baterií, svítidel... Já se v tom neumím zorientovat a nepřipadá mi to podstatné. Samozřejmě zjišťujeme názor stavebníka a jeho potřeby pak do detailů více či méně vkládáme. Osobně si myslím, že to, jestli máte barevně sladěný zubní kartáček s ručníkem a mýdlem, kvalitu života nikam neposouvá.
Existuje nějaká hranice, co vše nechat na architektech a bytových designérech a co už si udělat podle svých představ?
Taková hranice určitě není, a pokud někdo tvrdí, že ano, je to šarlatán. Každý by měl upřímně prozkoumat svoje možnosti a schopnosti, nebát se a udělat toho co možná nejvíc podle sebe. My přitom nabízíme vlastně jen určitou pomoc. Naše výhoda je pouze v tom, že už se tomu nějakou dobu věnujeme a máme pár zkušeností. Můžeme tak stavebníkům některé slepé cesty rozmluvit a dobré zase doporučit. Je to v podstatě jakési doprovázení a směrování.
