V týmu, který má projekt Vltavské filharmonie v BIG na starosti, nechybíte. Zajímalo by mě, jestli pro vás je jiný, specifický, výjimečný. Přece jen, pokud se skutečně postaví, může se stát ikonickou stavbou hlavního města vaší rodné země.
Je rozhodně unikátní příležitost pracovat na projektu v rodném Česku v kanceláři, která má projekty rozprostřené po celé planetě. BIG má v současné době rozpracované projekty na všech kontinentech, jeden dokonce i na Měsíci a jeden na Marsu. Je to vzácná situace nejen pro mne, mít možnost pracovat na projektu v rodné zemi, ale i pro ostatní kolegy, pro které je Praha nádherné město s bohatou historií.
Nakolik je pro vás komplikované místo, kde má filharmonie stát?
Zadání soutěže bylo výborně připravené, takže přestože místo, kde má filharmonie stát, je velmi složité, je to zároveň pozitivní výzva se se všemi záludnostmi místa vypořádat. Byl to jistě těžký úkol i pro ostatní soutěžní týmy celou situaci navnímat, vstřebat a v krátkém čase se s tím vším utkat. Místo pro Vltavskou filharmonii je ale vybrané geniálně. V budoucnu budete moci na koncert přijet odkudkoliv z Česka veřejnou dopravou, vlakem, tramvají, metrem nebo lodí. A přitom v názvu stanice Vltavská stačí přidat jen slovo filharmonie.
Jen pro zajímavost, kolik lidí se na projektu dosud podílelo?
Hodně. (úsměv) S lehkou nadsázkou bych řekl, že se ho už nyní dotkl celý svět. Tým architektů BIG spolupracoval se specialisty a inženýry z Anglie, Japonska, Itálie, USA a Česka. Rozměrem to byl takový větší orchestr, který dirigoval Bjarke (Bjarke Ingels, zakladatel ateliéru Bjarke Ingels Group – pozn. redakce). Bjarke věnoval filharmonii mimořádnou pozornost. Scházeli jsme se i několikrát denně, ať už byl kdekoliv na světě.
 Jan MagasanikNarodil se v roce 1977 v Ústí nad Labem. Architekturu vystudoval na Technické univerzitě v Liberci. Je ženatý. Jeho manželka Kristína, s níž se zná od dětství, je také architektka. Svého času i ona působila v BIG, nyní vede svůj vlastní ateliér She Architect. Mají spolu dvě děti – 14letou dceru a 7letého syna. Seznam projektů, na kterých se podílel, je opravdu dlouhý a pestrý. Najdeme mezi nimi například dánský pavilon na Expo 2010 v Šanghaji, Muzeum moderního umění ve Varšavě, Kulturní centrum MÉCA v Bordeaux, sociální byty v Orestadu, ale třeba i muzeum robotů v Číně. |
Co říkáte na výtky, které na adresu vítězného návrhu BIG mířily? Že by střešní terasy mohly v zimě představovat riziko, protože by to na nich mohlo klouzat, že projekt postrádá zeleň. Také se objevily úvahy, zda nebudou pro stavbu až příliš velkým problémem české normy.
Je dobře, že lidé mají k projektu vlastní komentáře a že se k návrhu vyjadřují. Filharmonie bude sloužit mnoha lidem, proto je důležité, abychom dostávali podněty a nápady od veřejnosti co nejdříve, abychom je včas stihli zapracovat.
Už jste zmínil jméno vašeho šéfa Bjarkeho Ingelse, který se stal doslova celebritou svého oboru. Jaký tento velký vizionář doopravdy je?
Bjarke je výjimečný svým pozitivním přístupem a energií. Většina mladých architektů se snaží revoltovat, hodit veškerou práci generace svých otců do koše a přijít s něčím radikálně odlišným. Bjarke takový nikdy nebyl. Vždy tvrdil, že ho spíš než revoluce zajímá evoluce. Svůj obdiv k Darwinově evoluční teorii propsal i do způsobu, jak v kanceláři pracujeme, a celý ten proces popsal v knize Yes Is More. Bjarkeho tempo a energie jsou obdivuhodné. Je nabíjející mít v blízkosti takový zdroj pozitivní energie.
Povězte, kolika ateliérům jste v roce 2006 v souvislosti s nakonec nikdy neuskutečněným projektem Národní knihovny nabídl své služby? Do kolika jste tehdy napsal?
To už si nepamatuji, ale byla to zahraniční studia, která měla za sebou realizace zajímavých knihoven někde ve světě. Bjarke se podílel na návrhu knihovny v americkém Seattlu, která je jednou z nejlepších na světě, takže jsem doufal, že by mohl mít o soutěž na knihovnu v Praze zájem. Nakonec se ze všech studií, které jsem tenkrát oslovil, soutěže zúčastnilo jen BIG, odkud mi skutečně zavolali. Pohovor jsem dělal po telefonu, kdy na druhém konci byl chlapík, co mluvil směsicí dánštiny, angličtiny, francouzštiny a španělštiny. Já se navíc nacházel zrovna někde v metru. A asi za týden jsem se v Praze setkal s Bjarkem. Přijel se podívat na lokalitu na Letné.
Pro BIG pracujete už šestnáct let, což není zrovna málo. Není to v tak obrovském ateliéru skoro až unikátní?
Je pravda, že BIG je ten typ ateliéru, kterým prochází spousta lidí. To v kanceláři vytváří neustále se proměňující atmosféru. A mě tahle ustavičná změna baví. K tomu přidejme obrovskou pestrost a originalitu projektů. BIG je v neustálém vývoji, pořád se proměňuje. Až se ten vývoj zastaví, tak už to nebude místo pro mě. (úsměv)
Vždycky jste chtěl být architektem?
Kdepak. Přihlásil jsem se na architekturu, protože jsem v podstatě nevěděl, co si pod tím pojmem představit. V prvním ročníku jsme seděli s jedním z přednášejících v kruhu a on se nás ptal, proč jsme si vybrali právě tenhle obor. Myslel jsem, že než na mě přijde řada, tak se inspiruji od těch přede mnou a vyberu si některou z jejich odpovědí. (smích) Všichni ale říkali, že do školy přišli pokračovat v tradici svých tatínků, maminek či dědečků. Tak jsem tedy řekl pravdu, že jsem tam ze zvědavosti. Na to pan učitel odvětil, že to tedy u architektury zřejmě moc dlouho nevydržím.
Jeho předpověď nevyšla.
No, prozatím ne. (smích) Neznamená to ale, že bych nikdy neměl pochybnosti. Po prváku jsem si ale říkal, že by byla toho ročního úsilí škoda. Hromada vynaloženého úsilí se ale logicky pořád zvětšovala. Teď už to beru spíš tak, že stejně nic jiného neumím. (smích) Vlastně dodnes nevím, co architektura je. Z mého pohledu je to proces neustálého poznávání a výzev.
 Deska v Ústí nad LabemJan Magasanik ve svém rodném městě společně se svými kamarády realizoval Desku, proměnlivý obraz umístěný na ulici. „Vychází z myšlenky, že veřejný prostor je proměnlivé místo a že i ulice může být galerijním prostorem,“ říká architekt. Deska se nachází v ústecké části Střekov a je umístěná na objektu bývalých veřejných toalet. Plochu nepravidelně upravují umělci a proměňují tak fasádu na umělecké dílo ve veřejném prostoru. |
Co je pro vás dobrá architektura? Čím se vyznačuje?
Dobrá architektura? To bude asi něco jako dobré jídlo nebo dobrá hudba? Pro každého to bude znamenat něco jiného, ale určitě se shodneme, že základem budou dobré ingredience. Pro mě osobně je dobrá architektura založená buď na prostorovém překvapení, materiálovém a barevném sladění, nebo naopak na jejich disharmonii. Pracuje s kontrastem, nebo splynutím, tempem a jeho záměrným narušením. Osobně mě u navrhování architektury baví vícevrstevnatost, když výsledek nemá pouze jeden možný výklad a jediný možný pohled.
Slavná architektka Zaha Hadid, která už dnes není mezi námi, prý kdysi řekla, že když chcete dělat ikonickou architekturu, musí být v době navrhování šokující, protože jinak by v době realizace už byla normální…
To asi platí v případě navrhování studia Zahy Hadid. Nicméně v BIG se nesnažíme apriori dělat ikonickou architekturu ani šokovat. Snažíme se o projekty, které především dávají smysl, vycházejí z pragmatických závěrů průzkumu místa, historie a dalších studií. Naše projekty jsou založené na myšlenkách, vycházejí z racionálních úvah a z experimentů s nimi. V BIG nikdy nenavrhneme stavbu jen proto, aby šokovala, provokovala, aby byla ikonou, nebo jen proto, že nás fascinuje tvar, který ještě nikdo neudělal. Projekty BIG jsou pokaždé výsledkem kombinace myšlenek a racionálních rozhodnutí.
V zahraničí jsou trendy, co se u nás vůbec neobjevují, říká žák Zahy Hadid |
Často se ozývá, že Česko je, co do moderní architektury, hodně konzervativní, málo světové. Že jediná taková architektura, která tu po revoluci vznikla, je Tančící dům.
Myslím si, že v architektuře jsou konzervativnější země než Česko. Problém spatřuji spíš v diskusi o architektuře. Veřejný diskurz (soubor výpovědí o určitém tématu – pozn. redakce) se na posledních dvacet let omezil pouze na to, jestli se líbí, nebo nelíbí Tančící dům. V Česku vzniká spousta kvalitní architektury. Jsou to často malé věci, kouzelné a poetické, spjaté s krajinou a místem. Malé příběhy vycházející z pokory a zároveň i vzdoru, mají v sobě uloženou hru, pestrost a bohatost. Česko je prostě malé a hezké. (úsměv) Stejně jako v literatuře tu nevznikaly velké romány, ale spíš skládanky malých jednoduchých a kouzelných hrabalovských příběhů. Obrázek české architektury je stejný. Horami rámovaný malebný obraz se spoustou malých příběhů uprostřed.
Kam se aktuálně architektura ubírá?
Už se nekouká jen na domy a na jejich fasády, ale spíš na město jako celek. Daleko důležitější než domy jsou prostory mezi nimi. To je změna, kterou přineslo 21. století. Znovu v té souvislosti zmíním filharmonii, kdy hlavním cílem návrhu je propojení okolních veřejných prostranství s řekou a aby samotná budova nesloužila jen návštěvníkům koncertů, ale všem lidem z okolí.
Jak vnímají architekturu v Dánsku, kde už řadu let žijete?
V Dánsku se o architektuře učí už na základní škole a existuje v obecném povědomí každého. I člověk, co si nemůže dovolit dům navržený architektem, má doma od architekta alespoň lampu, židli nebo svícen. Dánové si architektů hodně váží a většina se vlastně i obléká jako architekti. Na ulicích převládá černé nebo střídmé, jednoduché oblečení a černá auta. (úsměv) Ve Skandinávii vůbec existuje hodně střídmosti, což architektuře umožňuje vyniknout. Česká situace je jiná. Česko je uprostřed Evropy, uprostřed všeho dění, zde se vše vždy míchalo a mlelo dohromady. Vše je skryté mezi vjemy a vlivy ze všech světových stran. Česko je díky tomu tak bohaté na kulturní dědictví. A v tom je naprosto jedinečné a unikátní.
Pocházíte z Ústí nad Labem. Města, které nemá zrovna nejlepší pověst a o kterém jeho političtí představitelé už celé dekády opakují, že má obrovský potenciál, ale to je tak všechno. Prezident o něm prohlásil, že je to nejošklivější české krajské město. Jak se vám tohle, jakožto rodákovi a architektovi v jedné osobě, poslouchá?
Na adresu prezidentova výroku se sluší říct, že to je pravda. Je ale také pravda, že Pražský hrad je v horším stavu, než v jakém ho pan prezident po svém předchůdci přebíral. Ústí je město zasazené do jedinečného terénu, do nádherné scenérie sopečných pahorků a pod horský hřeben Krušných hor. Má ale smůlu na společenský mix. Jako by se lidé na ničem nedokázali shodnout. Městu se za posledních 30 let nepodařilo najít ani vlastní identitu, ani společnou dohodu, kam v budoucnu směřovat.
Přitom po roce 1989 bylo Ústí prvním městem v Česku, které si nechalo zpracovat územní plán a uspořádalo urbanistickou soutěž na centrum města. Iniciovalo návrh náměstí a stavbu originálního mostu. Od té doby se ve městě nepodařilo už nic. Nejvíc mu chybí společná vize, která by byla vlastní všem a dokázala by všechny obyvatele spojit. Ústí se ve srovnání s jinými českými městy proměňuje minimálně. Manželka říká, že Němci při poválečném odsunu zakopali v Ústí mrtvou kočku a město prokleli.
Švédové umějí plánovat koncepčně a mnoho let dopředu, říká mladý architekt |
Loni jste byl členem poroty architektonické soutěže na podobu okolí jezera Milada u Ústí nad Labem, která je na tuzemské poměry nezvyklá svým rozsahem. Nakolik je pro region důležitá?
Milada je velká příležitost, kterou by bylo škoda promarnit. Je to šance pro místní zasadit tu pro budoucí generace semínko zcela nové krajiny. Takové krajiny, kterou člověk už nebude intenzivně vytěžovat, ale ve které budou lidé pobývat v symbióze s přírodou. Je to splátka dluhu nejen krajině, ale také obyvatelům okolních obcí. Soutěž na tak obrovský krajinářský projekt byla vskutku jedinečná kvůli rozloze projektu. S takovou velikostí nikdo v Čechách doposud nemá zkušenost. Vítězný projekt od týmu švédského studia Mandaworks vytvořený společně s českými specialisty a konzultanty navrhuje místo navrátit přírodě a do ní šetrně umisťovat aktivity a atrakce pro lidi. Milada by neměla být obětí nadměrné rekreace, ale místem soužití lidí s krajinou, tak jak to bývávalo dříve.
Plánujete se někdy v budoucnu vrátit do Ústí, respektive do Česka?
Svým způsobem mám pocit, že jsme odtud pořádně ani nikdy neodešli. Máme tady v Ústí babičky a dědy a jsme v Čechách poměrně často. Navíc… Já ani neumím dánsky. (smích)
Vážně? Vy nemluvíte po tolika letech dánsky?
Všichni Dánové mluví anglicky a jsou rádi, že si můžou svoji angličtinu procvičit. Mají v sobě vikingskou touhu poznávat nové věci. Pro mě je dánština zvukomalebná kulisa. Doufám, že jednou bude příležitost ji třeba na důchod vyměnit za malebné zvuky ve Vltavské filharmonii. (smích)
