Agáta Ulrichová přišla o vlasy i veškeré další ochlupení. Místo aby se litovala, rozhodla se ze svého handicapu udělat přednost. Je díky tomu šťastná – a s ní i další dívky, jež svým příběhem inspirovala.
„Mohu být každý den někým jiným, ale přesto zůstat sama sebou,“ říká mladá žena. Trpí alopecií universalis. Nemocí, při které pacient přijde nejen o vlasy, ale o veškeré ochlupení.
Cestou na schůzku s vámi jsem přemýšlela, v jaké paruce asi přijdete. Kolik jich máte?
Nyní mám paruku z kadeřnického salonu Dlouhovláska, který pomáhá dívkám a ženám vrátit sebevědomí. Vyrábějí paruky z pravých vlasů a věnují je ženám, které kvůli různým onemocněním přišly o své vlastní. Je dělaná na míru z vlasů pěti dárců a patří k mým nejoblíbenějším, protože vlásky jsou zrzavé, což je můj odstín. Paruk mám několik, kromě dvou zrzavých také blond, šedou, hnědou a různé délky. Vlasy střídám podle nálady, oblečení, které mám na sobě, a podle toho, kam jdu. Nejlepší jsou paruky z pravých vlasů, v těch z umělých vlasů hlava hodně trpí.
Dokázala byste si vyjít i bez paruky?
V těchto dnech určitě ne, protože mrzne a byla by mi zima na hlavu. I když spím v ložnici s otevřeným oknem, ulehám do postele s kulichem na hlavě. Ale třeba v létě ráda chodím bez paruky. Nemusím se hlídat, jestli ji nemám nakřivo, a nemůže se mi stát, že by mi ji vítr odnesl.
Je to tak, že jste si z handicapu udělala přednost?
Ano. Hodně mě baví každodenní proměny. Mohu být každý den někým jiným, ale přesto zůstat sama sebou. Nějakou dobu mi to ale trvalo. Když jsem začala přicházet o vlasy, bylo to hrozně těžké. Měla jsem pocit, že se všichni na mě koukají, že mi paruka na hlavě špatně drží a že všichni vidí, že nemám řasy a obočí. Nebylo mi to příjemné.
Musela jste se vyrovnat s úplnou ztrátou vlasů. Jak se vám to stalo?
Vlasy mi začaly padat v období maturity, kdy se mi na hlavě vytvořilo malé holé kolečko. Kožní lékařka mi diagnostikovala alopecii areata. Jedná se o poměrně časté onemocnění, které má několik stadií. Není zcela jisté, co ho způsobuje, a lék na něj není. Časem mi holé místo opět zarostlo, ale ne nadlouho. Před dvěma lety jsem začala ztrácet celé chuchvalce vlasů. Dostala jsem se do třetí fáze alopecie universalis, přišla jsem nejen o vlasy, ale i o veškeré ochlupení, tedy i o řasy a obočí.
Jak na váš vzhled reagovali lidé v okolí, spolužáci?
Zpočátku o tom věděla jen má rodina a velmi blízcí přátelé. Před okolím jsem se to snažila skrývat. První paruka byla ze syntetického vlákna, ale měla jiný odstín než mé původní vlasy a byla delší. Všichni spolužáci o tom věděli, ale jenom jedna jediná holčina měla odvahu se přijít zeptat, jestli je všechno v pořádku, že si všimla, že nemám svoje vlasy. Vadilo mi, že se nezeptali i ostatní, chtěla jsem o tom mluvit a říct jim, že nejsem nemocná, ale jen nemám vlasy. Jsem zdravá, všechny testy mám v pořádku, jen mi zmizelo ochlupení, je to jen forma handicapu.
Agáta Ulrichová
|
Nyní působíte velmi sebevědomě, bylo to tak vždycky?
Ne. Zpočátku jsem se cítila hrozně, dost jsem to oplakala a trápila se. Věděla jsem, že přijdu o veškeré vlasy, obočí i řasy, a nemohla jsem s tím nic dělat. Navíc se to stalo ve věku, kdy chcete randit s kluky, a vysvětlit jim, že jste holohlavá, není zrovna jednoduché. Nejtěžší bylo, když už jsem měla vlasy jen na polovině hlavy a na druhé jsem měla vlasy vypelichané, tak mi mamka oholila hlavu strojkem. Na své dlouhé zrzavé vlasy jsem byla hodně pyšná a najednou byly pryč.
Jak jste se s tím vyrovnávala?
Mohla jsem se litovat a nenávidět svůj vzhled, ale já se tomu nechtěla poddat. Hledala jsem na internetu příběhy lidí, kteří si procházeli tím samým, a chtěla jsem vědět, jak se s tím naučili žít. Narazila jsem na jeden příběh paní, popisovala, jak se s alopecií nesmířila, přijde si nepřitažlivá a méněcenná. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle nechci.
Kdo vám nejvíc pomohl?
Ve stejné době jsem narazila na projekt Za normální holky Kristýny Dolejšové. Je o tom, aby se holky měly rády takové, jaké jsou, i se všemi chybami. Společně jsme můj příběh o smíření se s alopecií, včetně fotografií bez paruky, zveřejnily na webu projektu. Šla jsem do toho hlavně s tím, že může být někdo jako já, kdo bude hledat článek o tom, jak se s alopecií vyrovnat. Chtěla bych, aby vznikla komunita lidí, kteří se budou navzájem podporovat a dodávat si sebevědomí. Píše mi hodně holek, které trpí alopecií a před okolím to tají, že jsem jim dodala sílu.
Chybí vám vlasy? Věříte, že vám znovu narostou?
Vlasy mi vůbec nechybí. Zvykla jsem si přijít domů a sundat si paruku. Já říkám, že je to mnohem lepší než přijít domů a sundat si podprsenku, což je přitom úleva, ženy vědí. Jsou případy, kdy začaly ženám vlasy znovu růst, například v těhotenství v důsledku hormonálních změn. Ale i kdyby mi vlasy už růst nezačaly, nezhroutím se, na jednu stranu mi to takto vyhovuje. Život o vlasech není, mám jiné priority.
Co vás dělá šťastnou?
Rodina. Práce, kterou mám ráda. A můj kluk.
Jak váš přítel přijal, že jste holohlavá?
Jsme spolu chvíli a to, jak vypadám, věděl od začátku z mých sociálních sítí, kde jsem svůj příběh zveřejnila a mám tam fotky bez paruky. Jednou jsem se ho zeptala, v jaké paruce se mu nejvíc líbím. Odpověděl, že nejkrásnější jsem bez paruky.
Omezuje vás v něčem alopecie?
Ne. Díky projektu Za normální holky jsem poznala spoustu skvělých lidí. Splnila jsem si svůj sen a pracuji jako letuška. Samozřejmě jsem přemýšlela, jestli mě alopecie nebude omezovat v práci. Občas třeba někteří opilí cestující stevardku zatahají za vlasy, že něco chtějí. Měla jsem i obavu, aby mi vítr při otevření dveří po přistání letadla paruku neodfoukl. Ale ani na vteřinu jsem si nepřipustila, že bych skončila.
