Když před Danielem Petrášem z pyrotechnické služby teplické expozitury vyslovíte spojení „povodně 2002“, navzdory košatému seznamu zásahů a časovému odstupu nebude pátrat v paměti dlouho.
Přitom jako pyrotechnik pracuje už od roku 1998 a ve svých čtyřiačtyřiceti letech toho za sebou nemá zrovna málo.
Na Labi v Děčíně při tehdejších povodních zastavoval tři utržené rychle plovoucí lodě. Zatímco u dvou nebylo nutné odpálit trhavinu, u jedné to jinak nešlo. Měla jen jednu kotvu a nepodařilo se ji zastavit.
Hrozilo, že poničí děčínské mosty. Do lodi proto bylo třeba udělat díru, aby se potopila. Na její palubě zažil 15. srpna 2002 pořádný adrenalin.
Když jsem si prohlížela fotky ze zásahů na utržených lodích, říkala jsem si, kam se hrabe akční film. Co bylo z pohledu profesionála tehdy vůbec nejnáročnější?
Vůbec jsme neznali konstrukci těch lodí. Naštěstí shodou okolností byl jeden z kolegů v tomto ohledu znalejší, a tak nám něco řekl. Vysvětloval nám ovládání kotev, co a kde najdeme. Bylo to ale hrozně narychlo. Na nějaké hlubší vysvětlování nebyl čas.
A co slaňování na loď, která je v pohybu?
V té době jsem byl už několik let u zásahové jednotky, u které je slaňování běžnou součástí výcviku. To byla v podstatě rutina. Navíc naši piloti byli velice šikovní. Sedli si s vrtulníkem skoro na palubu.
Zmínil jste nedostatek času. Kdy jste se tenkrát dozvěděli, co vás čeká, a za jak dlouho jste vyráželi do terénu?
Ráno (15. srpna 2002) jsem po sedmé přijel do práce a hned mě informovali, že došlo k utržení lodí, které je třeba zastavit i za cenu potopení, a že pro nás přiletí vrtulník. Popadli jsme nezbytné vybavení, při tom poslouchali tu zmíněnou krátkou instruktáž a za půl hodiny už jsme byli ve vzduchu.
Co bylo pak?
Slanili jsme na první loď a spustili kotvy. Jednalo se o výsadek asi pěti lidí. Loď se nám podařilo zastavit. Pluly ale další, takže mě a ještě jednoho kolegu znovu vyzvedl vrtulník, ze kterého jsme slanili na další. Vyložili jsme náklad a šli spustit kotvy. Jedna byla utržená, takže loď jela dál. Nebyla šance, že by ji mohla zastavit jen jedna kotva. Museli jsme ji potopit. Rozmístili jsme trhaviny a jakmile bylo vše připravené, zahlásili jsme do vysílačky, že pro nás mohou přiletět.
To už se odpočítával čas...
Ano. Zapálili jsme zápalnice a od té doby dojde k výbuchu zhruba za osm minut. Následovalo opravdu dlouhé čekání na vrtulník. Blížili jsme se do centra Děčína a pro vrtulník to nebyla zrovna „přátelská“ oblast.
Tomu říkám adrenalin...
To opravdu byl. Blížil se výbuch a vrtulník nikde. S kolegou nám začaly hlavou proudit myšlenky, jestli bychom raději neměli skočit do rozvodněného Labe a plavat pryč. Naštěstí to ale dobře dopadlo a přiletěl pro nás. Dostali jsme se do vrtulníku a za chvíli přišly dvě rány. Zážitek měli prý i příslušníci útvaru rychlého nasazení (URNA), kteří potápěli lodě o den dříve. Mám to jen z doslechu, ale když prý chtěli odjet od lodě, na které zapálili zápalnici, na člunu, údajně jim selhal motor. Při výbuchu byli hodně blízko.
A jak to s tou vaší odpálenou lodí dopadlo?
Nabrala vodu a klesla, jenže se zastavila o pilíř mostu a visela pod ním. Bylo potřeba, aby vodu nabírala rychleji. Museli jsme na ni znovu. Slanili jsme přímo z mostu, pod nímž byla. Rozmístili jsme další trhaviny a dorazili ji. Pak už šla ke dnu.
Slyšela jsem, že jedna z lodí vezla řepku, která způsobila trochu problémy. To byla tahle?
Ano. Nemohli jsme kvůli tomu prorazit nákladový prostor a dostat se ke dnu. Navíc nám do té řepky zapadl materiál, chtěl jsem ho vytáhnout a zapadl jsem.
Když jste tuto loď, jak jste řekl, dorazili, co následovalo?
Vyzvedl nás vrtulník a převezl na další loď. Podařilo se ji zastavit bez odpalu.
Podle čeho jste určili, kolik trhaviny si s sebou máte vzít?
V tomto směru to bylo jednoduché. Vzali jsme vše, co nám zbylo ve skladu. Jak jsem už říkal, o den dřív musela potápět lodě URNA a náš sklad byl nejblíž. Vzali si proto trhaviny od nás a docela nám sklad vybrali. My jsme druhý den sebrali zbytky.
Co se dělo 15. srpna 2002
|
Potápění lodí na Labi se neobešlo bez obětí. Zemřel muž, jenž vše sledoval ze zakázané zóny...
Ano, to se stalo u odpalu, který prováděla URNA ve spolupráci s dalším pyrotechnikem zásahové jednotky.
Všechno popisujete hodně živě. Jako by ani neuplynulo dlouhých 15 let...
Byla to jednoznačně jedna z těch akcí, na které se nezapomíná, které si člověk pamatuje do detailu. Už jsem toho prožil hodně, ale povodně z roku 2002 jsou jedna z těch úplně top akcí. Myslím, že už se zásah takového charakteru nebude opakovat. Lodě se tehdy utrhly, protože voda stoupala, ale nikdo nepovolil kotvy a lana. Proto k tomu došlo. Teď už jsou podle mě majitelé plavidel poučení a na tohle si dají velký pozor.
Kolega, s nímž jste tehdy operoval na lodích, dostal za zásah vyznamenání. Nebylo vám líto, že na vás na Hradě zapomněli?
Ani ne. Celkově se nás tehdy na zastavování lodí podílelo víc, ale někdo zkrátka takhle rozhodl. Kolega z toho byl trochu otrávený. Nelíbilo se mu, že on má něco dostat a my ne. Ale zase na druhou stranu je hezké, že aspoň někdo z nás něco takového dostal. Všichni jsme pak obdrželi medaili od policejního prezidenta.
