Pokud chcete hledat inspiraci v mytologii, zkuste Odysseu, zejména část o Skylle a Charybdě.

Toto je právě ta perspektiva primárně zaměřená na saldo. I vyrovnaný rozpočet nemusí být optimální, pokud jsou prostředky alokovány neefektivně - na služby, které nepotřebujeme, nebo tak, že se nepodaří zajistit ani minimální kvalitu, takže i potřebnou službu by nakonec bylo lepší zrušit, než takto provozovat.

Dnes představuje jeden z hlavních problémů výše mandatorních výdajů, která se především díky demografii neustále navyšuje. Protože jsou ale rozpočty sestavovány na jeden rok a volební období maximálně čtyřletá, tyto strukturální problémy nikdo nechce řešit (parametrická úprava v minulém období byla oddálení, nikoliv řešení). Až příčiny těchto trendů udeří naplno, budou vyrovnané rozpočty obtížné až nemožné.

Souhlasím.

Určitě existuje způsob, jak odlišit jeden typ lidí od jiných. Je jedno, jestli tomuto odlišení budeme říkat rasa nebo nějak jinak.

Problémy začnou až tehdy, pokud si jedna skupina začne myslet, že na základě příslušnosti ke skupině si zaslouží nějaká privilegia či naopak jiné skupiny jsou méněcenné.

Ve skutečnosti jsou tyto jevy často způsobeny tím, čemu Freud říkal projekce.

Možná byste si toho Pikettyho měl přečíst. Na příkladu Rastingaca (postava z Otce Goriota) ukazuje, jak ani vzdělání moc nepomůže. Podstatou je narůstající rozdíl mezi výnosy z práce oproti výnosům z kapitálu.

Montesquieu definoval rozdělení moci na tři pilíře: výkonnou, zákonodárnou a soudní. Nemáme-li prezidentský systém, pak výkonnou moc prezident nemá a stává se z něj zbytný článek systému (s náklady zhruba půl miliardy ročně).

Ve skutečnosti ale u nás už od dob Masaryka hraje prezident spíše substituci monarchy.

Ze stávajících pravomocí jsou jen dvě, které by nebylo snadné přenést - jmenování bankovní rady ČNB a jmenování ústavních soudců. Zrovna milosti by asi přenést šlo - na výbor a na ministra spravedlnosti.

Oba tyto návrhy míří do jiným směrem a srovnávat je mezi sebou moc nelze.

Když se nad tím ale pokusíte zamyslet, kolik by představovalo to "určité množství"? Když to bude málo, bude se hlasovat o všem (a každé hlasování něco stojí), když to bude moc, nebude se hlasovat nikdy (zákony mají stanovené datum, odkdy platí a hlasování by ideálně mělo proběhnout před ním). Dokud nevznikne hlasovací infrastruktura a nejspíš i jistě zvyklosti, bude tento návrh obtížné zrealizovat.

To bude další stupeň vývoje. A konečný stupeň bude vláda jednoho Velkého Bratra.

Petici (předčasné volby) podepsalo přes 400 tisíc oprávněných voličů, účast byla přes 1,1 milión, zhruba 97% hlasovalo pro. Máte-li podobně jako u nás zhruba 30-40% voličů, kteří se neúčastní žádných voleb, pak je problém někde jinde. Nějaká minimální účast by asi požadovaná být měla, ale 50% je opravdu přehnané.

V tomto případě se dá očekávat, že odpůrců návrhu bylo opravdu více, než podporovatelů. Pokud by ale u nás bylo vypsáno referendum v minulém volebním období po změně valorizace důchodů, kdo ví, jak by to dopadlo. Dost možná by ale celý proces valorizace probíhal jinak - a i to jde především, že tento mechanismus může zabránit některým excesům.

Tak podle AI by měl vrchol nastat mezi lety 2041-60. Odhad propadu reálných mezd je však max. o 10%, což se mi nezdá.

Z toho výčtu to skoro vypadá, že rozpočtové provizorium by nakonec nemuselo být vůbec špatnou variantou.

V rozpočtu jsou kapitoly, které mají spíše "úřednickou" než "politickou" povahu - příjmové jako DPH či daň z příjmů, výdajové jako mandatorní výdaje. Ty je možné zařadit do režimu, kdy je parlament vezme na vědomí, než aby bylo třeba o nich dlouhosáhle mudrovat. Dále by asi bylo možné přejít na mechanismus klouzavých rozpočtů, které umožňují začít fiskální rok kdykoliv.

Hlavním problémem je stejně to, že celé rozpočtování řeší špatný problém - aby se peníze vydaly na to, na co bylo jejich vydání naplánováno, nikoliv zda se jednalo o účelné či efektivní vydání.