Vojenská kariéra Mladena Živojnoviče Markoviče, který se narodil 21. března 1927 v zapadlé vísce kdesi v Srbsku, v tehdejší Jugoslávii, byla odstartována poněkud předčasně. Už za druhé světové války se zapojil do jugoslávského partyzánského hnutí, které se vyznačovalo nebývalým rozsahem, partyzáni tam ovládali rozlehlá území a v roce 1943 dokonce vyhlásili republiku s názvem Demokratická federativní Jugoslávie.
Nebojácný mladík Mladen se vrhal do akcí za vlast a za Tita (Josip Broz Tito, partyzánský vůdce a v letech 1953 až 1980 prezident Jugoslávie) s abnormálně velkou vervou, a tak se nemohl divit, když byl za dobu svého partyzánčení až třikrát raněn v boji. Z toho dvakrát to s ním vypadalo dost zle. Naštěstí měl tuhý kořínek a tyto těžké zkoušky jeho tělo ustálo. Jako by se snad připravoval v duchu hesla: „co tě nezabije, to tě posílí“, na zkoušku mnohem krutější a sofistikovanější. Za své hrdinství obdržel v červnu 1945 nově založené jugoslávské vyznamenání, Řád za zásluhy o lid.
Po válce nastoupil na vojenskou školu. Za několik měsíců byl jednoho dne vyzván, aby před nastoupenou školou přečetl dopis z generálního štábu, že nejpilnější studenti budou posláni na studia do Sovětského svazu. Šance Markoviče dostat se do výběru byly nemalé, ostatně ne náhodou byl vybrán k přednesu inkriminovaného dopisu. Plusové body mu přihrálo jednak jeho válečné angažmá protkané statečností, ale také politická uvědomělost poplatná tehdejší době.
Přesto byli všichni kandidáti podrobeni několikaměsíční hloubkové analýze, která se týkala nejen jejich názorového spektra, ale neméně důležité bylo také to, co dělal tatínek/maminka, dědeček/babička, pradědeček/prababička, strýček/tetička apod., prostě jestli tam nebyla někde nějaká diskvalifikující černá kaňka.
V zemi, kde zítra již znamená včera
V chladné zimě roku 1946 se Markovič ocitl v Kostromě, městě ležícím 370 kilometrů severovýchodně od Moskvy, kam byl poslán na Vojenskou akademii chemické obrany K. E. Vorošilovova. Po nemilém setkání s realitou trochu vystřízlivěl z obdivu k velké zemi a její armádě.
Ještě se ani nestačil rozkoukat, když mu tam nalili pohár hořkosti až po okraj, který mu nezbývalo než do dna vypít. Sovětští důstojníci se snažili zahraniční studenty převychovat po svém, ponižovali jejich lidskou důstojnost, šovinisticky se jim snažili vtlouct do hlavy nadřazenost ruského národa.
Mladen Živojnovič Markovič
Ani takovéto lapálie však neměly negativní vliv na studijní výsledky premianta Markoviče. Navíc ho tam potkalo i vyložené štěstí, jménem Zoja. A byla svatba, následně stvrzená narozením potomka. Mezitím už se uměl slušně ohánět ruštinou.
Horší bylo, že se objevily větší problémy mezinárodního rázu, vztah Sovětského svazu vůči Jugoslávii již nebyl příliš přátelský, ba naopak. Mladí jugoslávští muži měli najednou před sebou otázku: vrátit se domů, nebo zůstat v SSSR na vždy. Ale tato volba byla čistě teoretická. Byl zde jednak strach, že je po návratu budou podezřívat jako Stlalinovy špiony, a jednak zde byla skutečnost, že když už se někdo navzdory těmto obavám rozhodl vrátit, byl na příkaz soudruha Stalina uvězněn jako jugoslávský špion. Stejně jako mnozí další tedy i Mladen Markovič zůstal, přijal sovětské občanství a byl zařazen do služby v Sovětské armádě (k přejmenování Rudé armády došlo v roce 1946).
Když tam sloužil čtvrtým rokem, dostal rozkaz k přesunu na dělostřelecký polygon Tockoje v Orenburské oblasti. Chystalo se tam jaderné cvičení, které mělo prověřit realizaci průlomu silně bráněných nepřátelských linií s použitím jaderné zbraně před frontálním útokem tankových a pěších jednotek. Krátce po jaderném výbuchu měl Markovič vést speciální jednotku do epicentra kvůli měření radiace.
Před samotným cvičením se podílel i na zajištění vystěhování obyvatel z vesnic nejbližších plánovanému epicentru (to znamená do vzdálenosti osmi kilometrů; ti, co žili za touto hranicí, si měli jen lehnout obličejem k zemi do nějakého příkopu a počkat, až to přejde). Markovič později na vystěhovávání vzpomínal: „Bylo to poprvé v životě, co jsem slyšel hrubá a urážlivá slova na adresu Sovětské armády.“
Neodbíhejme však od hlavního Markovičova úkolu. O dost dříve si Markoviče nechal předvolat náčelník chemické ochrany Jihouralského vojenského okruhu: „Od zítřka jste jmenován vedoucím kurzu měření radiace při praktickém použití atomových zbraní v Sovětské armádě. Úkol má velký celostátní význam a vyžaduje velkou zodpovědnost. Dostanete četu vězňů, které musíte naučit měřit úroveň radiace a po výbuchu ji s nimi změříte. Pokud dojde k jakémukoli pokusu o neposlušnost, máte právo provinilce na místě zastřelit. A nechoďte spát bez pistole pod polštářem. U vašeho stanu bude vždy strážný.“
Stejného dne Markovič podepsal pětadvacetiletý závazek mlčenlivosti, nikomu nesměl říci, kde byl a co tam dělal. Tento závazek samozřejmě podepisovali všichni cvičení se účastnící vojáci (více než 45 tisíc lidí), protože cvičení bylo přísně utajované, i když na druhou stranu mezi místním obyvatelstvem ty informace po celou dobu byly (mnoho jich vidělo hřib, mnohým to vysklilo okna a dočasně evakuovaným ze zakázaného pásma to zpravidla vzalo celý barák).
Za relativně krátkou dobu se Markovičovi podařilo vyškolit šestačtyřicet vězňů v používání přístrojů na měření úrovně radioaktivity. „Zkontrolovat si“ to přišel i velitel jaderného cvičení maršál Žukov v doprovodu sovětských jaderných vědců. Na dotaz, jaká radiace by v epicentru mohla být, vědci jen pokrčili rameny.
Mezi mnoha rentgeny
Den šel za dnem, až přišel den zkázy, 14. září 1954. Cvičení bylo zahájeno. Ráno se na obloze objevil bombardér Tu-4. V pumovnici ukrýval smrtonosný náklad, jadernou pumu o síle 40 kt. Pět minut po půl deváté puma ve výšce 350 metrů nad zemí explodovala. Následně proběhla dělostřelecká příprava a letecké bombardování konvenční municí.
„A to už jsem uháněl na tanku do epicentra výbuchu, abych změřil úroveň radiace. Nebyl čas zabývat se vězni. Rozkaz musel být splněn. Když jsem se vrátil, nechal jsem vězně nastoupit do otevřených transportérů a znovu jsem s nimi jel do epicentra. Cestou jsme měřili radiační zamoření a rozmísťovali tomu odpovídající praporky. Pohled to byl strašný. Šedesát minut po výbuchu jsem v epicentru naměřil 48 rentgenů/hod, což, jak se tehdy věřilo, nemohlo nijak poškodit zdraví důstojníka sovětské armády.“ Průšvih ovšem byl, že téměř všichni z těch, co se v blízkosti epicentra pohybovali, nebyli důstojníky.
Jaderný zločin v roce 1954. Jak Sověti nacvičovali třetí světovou válku |
Jak Markovič sám říkal, byl snad jediným člověkem na světě, který se v jeden den dvakrát podíval do epicentra jaderného výbuchu. Asi každý správně předpokládá, že dvojitá návštěva sama o sobě nemusí nic znamenat, směroplatnějším parametrem je celková doba strávená v epicentru. I když ani to není nejpřesnější, protože záleží na tom, co a kolik tam toho člověk „pochytá“.
Když se Markovič z druhého výjezdu vrátil, sebrali mu hned dozimetrický deník, všechno přidělené vybavení a dokonce osobní deník a odvedli vězně, o kterých od té doby už nikdy neslyšel. „Došel jsem do svého stanu a měl jsem pocit, že jsem někam spadl. Tři dny jsem tam ležel bez lékařské pomoci.“ Po čtyřech dekádách Markovič zcela logicky došel k závěru, že se nepočítalo s jeho přežitím. V devadesátých letech se také dostal v archivu ke své osobní složce, kde stálo, že od 7. srpna 1954 sloužil na Kavkazu.
Zjednodušený geografický nákres Tockého polygonu a okolí, kde proběhlo jaderné cvičení. Zobrazené vsi v okruhu pěti kilometrů od epicentra - Machovka, Jelšanka, ze kterých byly před cvičením evakuováni obyvatelů, shořely na prach. Jenže někteří se tam stejně brzy vrátili, dokonce jim předtím rychle postavili jednoduché domky na jiném místě, ale oni si je rozebrali, přenesli na místo svého původního bydliště a tam opět sestavili.
Zatímco mnozí z účastníků cvičení i okolních obyvatel začali tu dříve, tu později po výbuchu těžce churavět a nakonec umírat, tak Markovič se mohl částečně opřít o dobrou genetickou vybavenost, kdy se příslušníci jeho rodiny v Jugoslávii ve zdraví často dožívali věku hodně přes devadesát let. Přesto se ani on nevyhnul postupně přicházejícím zdravotním problémům, které ať už byly, jaké byly, tak ze života ho předčasně definitivně nevyřadily.
Byť byl Markovič důstojníkem Sovětské armády a členem strany, tak život v té velké zemi byl stále těžší a těžší. Nešťastníkovi, který pro svou druhou vlast udělal zdánlivě nemožné, přidělila armáda k bydlení nebytový prostor v suterénu, kde musel přežívat s ženou a synem. Od souseda, jiného chudého důstojníka, je oddělovala pouze tenká překližková deska.
Návrat do rodné vlasti
Deset let bloudění po podivných služebních špeluňkách, marné čekání na povýšení, kdy dlouhé roky jako kapitán zastával posty, na kterých sloužili důstojníci domácího původu minimálně v hodnosti majora, to muselo demoralizovat i tak silnou osobnost, jakou Markovič zajisté byl.
Naštěstí za nějaký čas se podařilo vyjednat možnost návratu Jugoslávců ze Sovětského svazu do jejich rodné vlasti. Markovič měl štěstí o to větší, že mohl odejít i se svou rodinou. Radost navrátilců trochu kalila skutečnost, že se z nich domácí tajná služba snažila vytěžit, co se dalo. Ještě horší potom bylo, že se k nim nechtěla znát jugoslávská armáda.
Markovič začínal znovu od nuly. Nejprve vykládal čluny s pískem, potom nastoupil do oděvního podniku, kde se od manuálně pracujícího vypracoval na vedoucího odbytu. Jeho žena Zoja po čase začala strádat po rodičích v Kostromě, tak za nimi odjela na návštěvu. Uběhl jeden měsíc, druhý měsíc, třetí měsíc, a Zoja stále pryč. Potom se místo ní objevila ve dveřích jakási neznámá žena, a že prý vezme na návštěvu za prarodiči také syna, což se i stalo.
A to už se z toho stával doslova horor. Zoja se sice vrátila, ale sama. Propukla v pláč a přiznala, že byla dlouho zpracovávána KGB, aby donutila svého muže vrátit se do Sovětského svazu. Syn tam byl držen jako zástava (rukojmí, ne prapor). Mladen se rozhodl nevrátit, rozchod se Zojou byl těžký, ale nevyhnutelný.
Podruhé v druhé vlasti
O několik let později si Markovič vzal druhou ženu, se kterou měl syna a dceru. I pracovně se mu dařilo. Složil úspěšně zkoušky na obchodní akademii a začal pracovat v zahraničním obchodu. A jako obchodní zástupce jugoslávských podniků byl po čase poslán – světe, div se – do Moskvy.
A tam se stalo něco, co by ho nenapadlo ani v tom nejhorším snu: „Zcela náhodou, když už jsem pracoval v Moskvě, jsem se dozvěděl, že moje druhá žena od prvních chvil našeho společného života sledovala každý můj krok a hlásila to KGB. Neměl jsem sílu nic řešit. Odešel jsem z domu v tom, co jsem měl na sobě a ukončil s ní všechny vztahy.“
Naštěstí v zemi už začala perestrojka, rozjely se společensko-politické reformy. Po všech těch hororech, kdy tomu donášející manželka ještě nasadila korunu, odvezli Markoviče do nemocnice s infarktem. A to už s třetím z celkových čtyř, které za svůj život prodělal, a k tomu ještě musíme připočíst 19 operací (chirurgických).
Později, na jednom večírku se starými přáteli, se seznámil s o poznání mladší lékařkou Allou Poljakovou. Ať už patřila do rodiny některého ze starých přátel, nebo tam jen zajišťovala zdravotní dozor, padli si Mladen a Alla do oka. Dokonce se stala jeho třetí ženou a co víc, v roce 1990 se jim narodila dcera.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, s velkými obtížemi při boji s byrokracií a bezcitnosti úředníků získal Markovič osvědčení invalidity a veterána zvláštních jednotek. Také mu vrátili ruské občanství a vyměřili alespoň malý důchod.
