Galině Tyorkině ze Soročinska bylo osm let. Vzpomněla si na paniku ve městě, které se nacházelo 30 kilometrů od epicentra. Není jasné, proč armáda předpokládala, že tlaková vlna nedosáhne mnohatisícového regionálního centra v údolí řeky Samary: „Z pece vylétly vločky sazí, vylétl hustý prach. Bylo to, jako by se dům otřásl jako zaprášený koberec… Pořezali jsme si ruce, třásli jsme se strachem…V Pronkinu, třináct kilometrů od epicentra, za rok nebo dva, začali umírat jeden za druhým, předseda Staroselcev, předseda kolchozu Novikov, žena ředitele školy Bobyleva…“
Jaderná cvičeníCvičení bojového nasazení pozemních sil při ostrém použití jaderných zbraní realizovaly v 50. a 60. letech tehdy všechny známé jaderné mocnosti. Seznam zemí s rokem prvního takového cvičení: USA 1951, SSSR 1954, Velká Británie 1957, Francie 1960 a Čína 1964. |
Jaderné cvičení, které proběhlo v roce 1954 na Tockém polygonu, podléhalo dlouhá léta přísnému utajování. Zúčastnění vojáci museli podepsat závazek mlčenlivosti na dobu 25 let. Ale ani po této době samozřejmě nepřišlo žádné informační uvolnění. Znamenalo to víceméně pouze to, že o tom mohli legálně mluvit doma a při zdravotních problémech se o jaderném cvičení konečně mohli zmínit i ošetřujícím lékařům. Oficiální místa se k tomu stále neznala a média byla svázána cenzurou, včetně autocenzury.
Mezi širokou veřejnost si takové informace začaly prokousávat cestu prakticky až za Gorbačovovy perestrojky, respektive glasnosti. V každém případě dnes už ty informace můžeme nabírat lopatou, ale je zde další háček, kdy mnohé zdroje předmětné jaderné cvičení, konkrétně jeho následky na zdraví zúčastněných vyloženě bagatelizují. V mnohem menší, doslova zanedbatelné míře se potom můžeme setkat s také přehnanými názory z druhého konce názorového spektra, že po několika letech po cvičení přežíval pouze zlomek zúčastněných. Hlavním zdrojem článku, který právě čtete, se stala kniha Меченые атомом od Jurije Polikarpova.
Ač se to zdá jako protimluv, v první polovině 50. let studená válka hořela intenzivním plamenem. Skutečná válka v původním slova smyslu mezi Východem a Západem, nebojme se říci třetí světová, se mnohým jevila jako nevyhnutelná. A tak si sovětská strana chtěla vyzkoušet proražení silné obranné linie protivníka za pomoci jaderné zbraně a útok vojsk přes takto připravený úsek fronty.
Velitelem jaderného cvičení byl jmenován maršál Žukov. Cvičení dostalo krycí název Sněhová koule (Снежок, Sněžok), což muselo být krytí dokonalé, protože to září panovalo v oblasti abnormálně teplé počasí.
Místo cvičení – nevelký Tocký dělostřelecký polygon – nebylo vybráno náhodou. Krajina se tam podle slov samotných Sovětů podobala krajině západoněmecké (kudy by vedli úder směrem na západ). Když řekneme, že lokalita (počítejme teď pro uvedené vzdálenosti s epicentrem jaderného výbuchu) se nachází v Orenburské oblasti, něco přes deset kilometrů severně od obce Tockoje, mnoho nám to asi neřekne. Více doma budeme, když prozradíme, že to je asi 45 kilometrů jihovýchodně od většího města Buzuluk spojeného se vznikem československého vojska v SSSR za druhé světové války.
Cvičení bylo naplánováno ve dvou kontinuálně navazujících fázích. Nejprve měla východní, tedy útočící strana prolomit hlavní obrannou linii právě za pomoci jaderného výbuchu. Je celkem logické, že tato hlavní linie nebyla obsazena vojáky zastupující západní stranu, ale nacházela se tam technika, figuríny vojáků a naneštěstí také živá zvířata. Jednotky východní strany měly tedy projít obrannou linií připravenou k hladkému průchodu jaderným výbuchem a následně i dělostřeleckou přípravou a konvenčním leteckým bombardováním. Druhá fáze představovala postup východních k druhé obranné linii západních, kde už se vojáci bránící se strany samozřejmě nacházeli. Přitom měli východní při svém postupu odrazit protiútok střelecké divize západních.
Celé léto roku 1954 mířily na železniční stanice v blízkosti Tockého polygonu ešalony. Příval vojáků a vojenské techniky budil rozruch. Od místních obyvatelů nejprve zaznívaly spekulace, že se chystá útok proti Číně (která je ovšem dost daleko). Je otázkou, zda by byli klidnější, kdyby od začátku věděli, co se ve skutečnosti chystá.