Od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 vedlo Rusko, respektive tehdejší Sovětský svaz, dobyvačnou válku proti Finsku. Přestože měla Rudá armáda několikanásobnou převahu, která byla ještě markantnější v technice než v živé síle, dokázali Finové za cenu ztráty části svého území uhájit svou nezávislost.
Nejvýraznější převahu měli útočníci v tancích. Finská armáda dokonce při vypuknutí zimní války neměla prakticky ani jeden bojeschopný tank. Abychom to upřesnili, tak v té době měla 26 lehkých tanků Vickers 6 Ton (jinak také Vickers Mark E) z právě probíhající 32 kusové dodávky z Velké Británie. Ale tyto tanky zatím postrádaly výzbroj, kterou si chtěli Finové instalovat sami, což bohužel ještě nestihli zrealizovat. Počítali s licenčními 37mm kanony švédské značky Bofors. Během války dorazilo i šest zbývajících vickersů.
Fini začali tyto tanky - jak rychle to jen šlo - osazovat místo boforsů alternativní výzbrojí. Nejsilnější výzbroj představovaly 45mm kanony z poškozených a již nezprovoznitelných ukořistěných sovětských tanků T-26 (sovětská mutace Vickers 6 Ton). Některé ovšem dostaly alespoň zpočátku pouze notně zastaralé 37mm kanony demontované z již vyřazených Renaultů FT původem z první světové války, kterých si v roce 1919 Finsko pořídilo také dvaatřicet. Zde vidíme, že ve věci skromné tankové výzbroje neutrálního Finska docházelo na konci 30. let k přezbrojení z Renaultů FT na typ Vickers 6 Ton, a to bez jakéhokoliv navyšování počtu, což mimo jiné také boří rudou propagandu hovořící před zahájením války o hrozbě napadení ze strany Finska.
Finští vojáci po bitvě o Suomussalmi obhlíží sovětskou techniku na Raatské cestě. Tanky jsou typu T-26.
Zimní válka, Finové ukořistili agresorovi i dva třívěžové tanky T-28.
A během samotné zimní války potom Finsko získalo další tanky přímo od Rudé armády ve formě kořisti, ať už byly tyto nepoškozené, či je bylo třeba opravit. Celkem to bylo 131 strojů, i když zdaleka ne všechny poškozené, kterých byla většina, se podařilo zprovoznit do konce zimní války. V největším počtu se tato kořist skládala z lehkých tanků T-26, z nichž ale menší část byla v dvouvěžovém provedení vyznačující se pouze kulometnou výzbrojí. V nemalém počtu to byly i obojživelné kulometné tanky T-37 a T-38. Plamenometných tanků OT-26 a OT-130 (oba typy vycházely z T-26) bylo šest. Nejtěžšími ukořistěnými vozidly se staly dva kusy třívěžového středního tanku T-28.
Tanková velmoc
Stalinova říše bývá často titulována jako tanková velmoc. Posuďte sami, mluvíme o přibližně 20 tisících strojích v roce 1939. Dnes už asi není neznámým faktem, že Rudá armáda měla před druhou světovou válkou více tanků než všechny ostatní armády světa dohromady. A to ne o nějakých pár kousků, ale ta diference byla výrazná.
Ruskou ocelovou masu se snaží někteří hájit tím, že Stalin tehdy svou říši připravoval na obranu před útokem nacistického Německa. Ovšem tak tomu nebylo. Ve skutečnosti se v Sovětském svazu začalo s výstavbou obrovské armády a masivním zbrojením již koncem dvacátých let, relativně dlouho před tím, než Hitler v roce 1933 převzal v Německu moc a toto se stalo dočasně nacistickým.
V roce 1928, kdy se s tankovou výrobou v SSSR víceméně začínalo, měla Rudá armáda ve své výzbroji asi 60 vesměs starých obrněnců. Výroba tanků se potřebovala rozjet, ale to netrvalo příliš dlouho. Zatímco v roce 1930 dodal sovětský průmysl 170 tanků, tak v roce 1932 se už podařilo překročit roční objem výroby tři tisíce tanků.
Rychlý tank BT-2
Je sice otázkou, jak to bylo s výrobní kvalitou strojů a s vycvičeností jejich osádek, ale pravdou je, že už minimálně na přelomu let 1932 a 1933 měla Rudá armáda více tanků než sumárně všechny ostatní země světa. Jen pro porovnání, když se tedy jen roční výroba v SSSR v roce 1932 vyhoupla na 3 038 strojů, tak v tom samém roce disponovaly následující státy mnohem menšími počty tanků: Francie jich měla přibližně 600, Velká Británie přibližně 300, Spojené státy méně než 100 a Německo nula.
Ale vraťme se do doby těsně před druhou světovou válkou. Z tehdejšího celkového počtu necelých dvaceti tisíc tanků Rudé armády bylo (uváděna jsou přibližná čísla u typových řad, z nichž některé obsahovaly více verzí, včetně málopočetných verzí speciálních, jako byly tanky plamenometné nebo chemické):
- 60 těžkých pětivěžových T-35,
- 480 středních třívěžových T-28,
- 5 300 lehkých rychlých BT-2, BT-5 a BT-7,
- 9 500 lehkých T-26,
- 3 600 obojživelných tančíků T-37 a T-38,
- 400 tančíků T-27,
- 400 lehkých tanků T-18.
Lehké tanky a tančíky vycházely, nebo alespoň částečně vycházely z konstrukcí strojů zahraničních. Tančíky a lehké tanky T-18 byly samozřejmě už zastaralé s velice omezenou bojovou hodnotou, ale tanková technika podobné hodnoty se nacházela i v armádách ostatních zemí (například u nás v Československu jsme měli tančík vzor 33, který stejně jako T-27 konstrukčně vycházel z britského typu Carden-Loyd Mk.VI).
Tanky proti Finsku a prototypy SMK a T-100
V době zahájení zimní války vtrhla Rudá armáda do Finska s více než dvěma tisíci tanky. A v průběhu války jich nasadila další a další kvanta. Jednalo se především o lehké T-26 a rychlé BT-2, BT-5 a především BT-7 (BT znamená bystrochodnyj tank). Vidět byly i obojživelné T-37 a T-38 (vodní plochy byly zamrzlé, ale tyto stroje mimo jiné nahrazovaly starší příbuzné suchozemské T-27) a v malém množství i plamenometné OT-26 a OT-133. Na Karelské šíji byly do pokusů o proražení Mannerheimovy linie posílány střední tanky T-28. Těžké tanky T-35 se zimní války neúčastnily.
Zimní válka, 37mm protitankový kanon Bofors finské armády
Zimní válka, finští vojáci s ukořistěným sovětským protitankovým kanonem
Obří tankové přesilovce se mohli Finové bránit pouze pomocí hrstky lehkých protitankových kanonů (konkrétně necelá stovka 37mm boforsů, což na šířku ruského vpádu můžeme za hrstku označit) a dále protitankovými puškami. V případě boje muže proti tanku přišly ke slovu granáty a improvizovaná také ručně vrhaná výbušná zařízení. A vyzdvihnout musíme především zápalné lahve, zvané od té doby Molotovovy koktejly, které brzy začal vyrábět i továrně ve velkém státní podnik Alko, což byl monopolní výrobce lihovin v zemi. Pasivní protitankovou obranu schopnou cíl zničit potom představovaly miny.
Ovšem pouhá kvantita není všechno. Nekvalitně vycvičené a ještě nekvalitněji vedené ruské síly utrpěly ve Finsku krvavé ztráty, mnohonásobně vyšší než obránci. Například při legendární bitvě u Suomussalmi a na Raatské cestě byly rozprášeny dvě střelecké divize a k tomu ještě nádavkem jedna tanková brigáda. Celková živá síla útočníků se uvádí od 38 tisíc do 50 tisíc mužů.
Obránci proti nim nasadili celkem 11,5 tisíce mužů disponujících pouze lehkou výzbrojí (jedna necelá pěší divize a dva samostatné pěší prapory). Sovětské ztráty v této bitvě čítaly 17 tisíc padlých, zatímco finské 400 padlých. Finská armáda navíc jako kořist získala 43 tanků, 50 polních děl, 25 protitankových děl, 300 kulometů a nepočítaně pušek. Zde je zajímavé, že se tenkrát nenašel snad ani jeden expert, který by na náměstí (když tenkrát nebyly „ty internety“) vykřikoval: „A už jsou Finové v Moskvě?“ Finové samozřejmě žádnou Moskvu dobýt nechtěli, pouze se snažili uhájit svou nezávislost.
Pětivěžový Tank T-35 se zimní války neúčastnil a jeho nástupcem se měl stát jeden z vyvíjených těžkých dvouvěžových tanků SMK a T-100.
Již jsme se také zmínili, že mohutné pětivěžové tanky T-35, určené především k prorážení těžce opevněných obranných linií, se zimní války neúčastnily. Jinak tento typ se více než k boji hodil na přehlídku, protože se na něj alespoň dobře dívalo. Tanky v kontrastu se svou mohutností měly příliš slabý pancíř. Jejich pohyblivost v terénu rozhodně nebyla k chlubení a navíc trpěly poruchami. Když v roce 1941 Němci zaútočili na Sovětský svaz, byla tato monstra brzy zničena.
Sověti před válkou hledali za T-35 slušnější náhradu, a tak v roce 1939 vznikly dva podobné prototypy nových těžkých tanků. V dubnu přišel na světě tank SMK, jehož výrobcem byl Leningradský Kirovův závod a typové označení SMK znamená Sergej Mironovič Kirov, což byl jeden z významných již nežijících bolševických potentátů. A v červenci následoval T-100 z Leningradského závodu pokusného strojírenství č. 185 S. M. Kirova (vidíme, že nebohý soudruh se těšil velké oblibě a člověk neznalý komunistických reálií by ho snad považoval i za úspěšného továrníka).
Těžký tank SMK
Těžký tank T-100
Oproti starému špatnému T-35 se v případě těchto prototypů jednalo o tanky dvouvěžové. Hlavní kanonová výzbroj ráže 76,2 mm byla ve výše posazené větší věži nad těžištěm vozidla. Kanon menší ráže 45 mm nesla věž přední, které měla kvůli věži za sebou omezený odměr. Následující tabulka porovnává technická data prototypů SMK a T-100 a sériového T-35.
| T-35 | SMK | T-100 | |
|---|---|---|---|
| Hmotnost | 50 tun | 55 tun | 58 tun |
| Počet věží | 5 | 2 | 2 |
| Osádka | 10 až 12 mužů | 7 až 8 mužů | 7 mužů |
| Výzbroj | 1x 76,2mm kanon, 2x 45mm kanon, 5x 7,62mm kulomet | 1x 76,2mm kanon, 1x 45mm kanon, 3x 7,62mm kulomet | 1x 76,2mm kanon, 1x 45mm kanon, 3x 7,62mm kulomet |
| Rychlost v terénu | 15 km/h | 15 km/h | 15 km/h |
| Dojezd v terénu | 80 km | 230 km | 120 km |
| Pozn.: T-35 se vyráběl sice malosériově, ale od roku 1933 do roku 1939 v postupně modifikovaných provedeních, která se mohla lišit pancéřováním, výzbrojí a potažmo i hmotností a jízdními výkony. | |||
Prototypy dvouvěžových tanků SMK, T-100 a o něco lehčího a konvenčně řešeného KV byly do akce nasazeny již v prosinci na Karelské šíji proti Mannerheimově linii. Střely z 37mm protitankových kanonů jim nedokázaly ublížit. Ale třetího dne nasazení najel SMK na minu, která ho znehybnila a v podstatě vyřadila z boje. Stroj zůstal trčet mezi liniemi v tzv. zemi nikoho. Sověti si ho mohli odtáhnout až po válce, kdy se státní hranice posunula daleko za Mannerheimovu linii. K jeho odtažení bylo potřeba zapřáhnout najednou dokonce šest středních tanků T-28.
Stroje SMK a T-100 byly shledány příliš těžkými a málo pohyblivými a vzhledem k jejich mohutnosti byla také výzbroj považována za slabou (hlavní výzbroj v podobě krátkého 76,2mm kanonu byla zkrátka mrháním potenciálu u více než 50 tunového vozidla). A tak pro sériovou výrobu ani jeden z této dvojice vybrán nebyl.
Naopak mnohem povedenější byl tank KV klasického jednověžového provedení, který se potom vyráběl jako KV-1. A na základě zkušeností z bojů na Mannerheimově linii, kde se ukázal tehdy standardní krátký 76,2mm kanon málo účinný, vznikl ještě tank KV-2 vyzbrojený 152mm houfnicí.
