 |
K 30. listopadu 1939 mělo Finsko pouze 26 britských lehkých tanků Vickers Mark E. Jednalo se o tanky čerstvě dodané (byť ne už nejnovější konstrukce), ale zatím bez výzbroje, kterou si Finové chtěli instalovat z vlastní licenční výroby. Obrněnou techniku s kanonovou výzbrojí, se kterou mohla finská armáda v době vypuknutí války počítat, tak představovaly pouze dva obrněné vlaky. Musíme si však uvědomit, že obecně nasazení obrněných vlaků je značně limitováno. Nutnou podmínkou je přítomnost železniční tratě, bez té to zkrátka nejede.
Kořeny obrněného vlaku 1 (Panssarijuna 1) a obrněného vlaku 2 (Panssarijuna 2), tak prostá jména měly, spadaly do doby finské občanské války. Ta vypukla 27. ledna 1918, necelé dva měsíce po vyhlášení nezávislosti, a skončila 15. května 1918. Na jedné straně stálo tzv. Rudé Finsko, podporované bolševickým Ruskem, a na druhé tzv. Bílé Finsko, podporované především Německým císařstvím.
Jak Sovětský svaz napadl neutrální Finsko a co byl mainilský incident |
Během občanské války používali rudí několik obrněných vlaků, nejčastěji se hovoří o osmi, zatímco bílí měli jen jeden, navíc dost primitivní (obrněná lokomotivou a plošinový vagon s dřevo-cihlovou nástavbou, jehož hlavní výzbroj tvořil 76mm horský kanon 76 VK/04). Tento nepoměr byl dán tím, že rudí na začátku války ovládali jih země, kde se nacházela většina průmyslu, prakticky všechen strojírenský, ale i většina železničního vozového parku (lokomotiv i vagonů). Šest obrněných vlaků si rudí postavili sami a dva jim přijely na pomoc z bolševického Ruska.
Obrněné vlaky rudých však ukořistili bílí, kteří v občanské válce relativně brzy zvítězili. Z těchto vlaků byly vybrány nejlepší vagony a lokomotivy a z nich sestaveny dva finální vlaky. Méně hodnotné vozy, kterých byla většina, čekalo sešrotování.
Jeden ze dvou finálních finských obrněných vlaků sestavených po občanské válce, fotografie je pravděpodobně z roku 1920.
Než se situace v pohraničí mezi Finskem a bolševickým Ruskem začala uklidňovat, hlídkovaly oba vlaky na železniční trati mezi finským Viipuri a ruským Petrohradem. V tomto několikaměsíčním angažmá měly vlaky německé posádky. Němci vrátili vlaky Finům na konci první světové války, když se po podepsání příměří, ke kterému došlo 11. listopadu 1918 ve Francii (také ve vlaku), vrátili domů. A ještě dodejme, že z Petrohradu se stal v roce 1924 Leningrad (dlouhodobě dočasně) a Viipuri na základě právě zimní války Rusové Finům ukradli (ona by se dala použít i jiná slova, ale co si budeme povídat, krádež je v tomto případě slovo nejvýstižnější) a přejmenovali na Vyborg.
Ve třicátých letech byly vlaky po etapách modernizovány. I když modernizovány je relativně silné slovo, v každém případě byly opravovány kvůli udržení v provozuschopném stavu, ale došlo i k obměně některých prvků (a to například i kamen k vytápění vagonů, kuchyňských sporáků, stolů a polic).
Molotovův koktejl: finský lihovar přinášel zkázu sovětským tankistům |
Samostatnou kapitolu představovala modifikace výzbroje. Původní 76mm polní kanony 76 K/02 a zastaralé a poruchami trpící 37mm automatické námořní kanony Maxim, konstrukčně spadající ještě do století páry, byly vyměněny za 76mm horské kanony 76 VK/04. Ani jmenované horské kanony nebyly výkřikem moderní techniky, ostatně dvojčíslí za lomítkem značí vzor 04, resp. 1904. Navíc horské kanony, jako zbraně konstruované s co nejnižší hmotností, mají obecně krátké hlavně, což zase znamená nižší úsťovou rychlost a potažmo menší dostřel.
U původních kanonů 76 K/02 se udává úsťová rychlost 460 až 600 m/s a maximální dostřel 7,9 až 10,6 km (v závislosti na použitém druhu munice). U nahrazujících horských kanonů 76 VK/04 však byla úsťová rychlost 290 m/s a maximální dostřel 5,5 km. Jednak se předpokládalo, že vlaky budou nasazovány k přímé obraně železničních tratí, kde měl kratší dostřel stačit, a také vyšší a kratší balistická křivka byla považována za výhodnější v členitém finské terénu. Praxe ovšem nakonec ukázala, že výkonnější kanon by byl lepším řešením. Ostatně po zimní válce byly tyto horské kanony vyměněny za 40 mm protiletadlové boforsy.
Ukázka změny výzbroje. Dělovou výzbroj tvořily původně 76mm polní kanony 76 K/02 (vlevo), které byly nahrazeny lehčími 76mm horskými kanony 76 VK/04 (vpravo).
Došlo také k výměně kulometů Maxim, kdy původní německé ráže 7,92 mm přenechaly místo ruským ráže 7,62 mm, které používaly standardní finskou munici.
Když už bylo jasné, že se Rus chystá na Finsko, na což ukazovaly především jeho drzé požadavky při politických jednáních, byly vlaky v říjnu a listopadu 1939 podrobeny dalším úpravám. Dostaly i zimní bílou kamufláž, která se logicky nedávala před každou zimou, ale v případě války či akutního ohrožení.
Konkrétní složení obrněných vlaků se v průběhu času také měnilo. Za zimní války se zdvojnásobil počet plošinových vagonů, které se standardně zapojují na začátek (při jízdě směrem k frontě) a někdy i konec vlaku, a také dostaly jeden vagon se zásobami.
Například obrněný vlak 1 měl začátkem prosince 1939, to znamená na začátku zimní války, posádku ve složení: 3 důstojníci, 25 poddůstojníků a 42 příslušníků mužstva. Vlak měl toto vozové složení: dva plošinové vozy (s materiálem na opravu kolejí), dělový vůz, kulometný vůz, lokomotiva, dělový vůz, dva plošinové vozy (s materiálem na opravu kolejí). Výzbroj dělového vozu se skládala ze 76mm horského kanonu a osmi kulometů. Výzbroj kulometného vozu tvořilo 12 kulometů, z toho dva pro protiletadlovou palbu. Všechny kulomety byly Maxim ráže 7,62 mm. Ovšem i během samotné zimní války se složení vlaku měnilo, dokonce i skladba výzbroje, kdy se snížil počet kulometů. Obrněný vlak 2 měl složení podobné.
Ke každému z obrněných vlaků byl přiřazen i jeden vlak zásobovací, který se zdržoval na stejné trati více v týlu. Zásobovací vlaky vezly pro obrněné vlaky munici, palivo, vodu a proviant. Vagony ani lokomotivy zásobovacích vlaků nebyly obrněné, což je činilo zranitelnějšími v případě leteckých útoků. Ohrožení dělostřeleckou palbou nehrozilo, pokud se takový vlak nějakým nedopatřením nevydal blíže k frontě (proto zpravidla jezdil obrněný vlak k zásobovacímu, ne naopak). Někdy se tomu ovšem vyhnout nedalo, když tam bylo potřeba opravit poničenou trať a vyžadovalo si to právě i asistenci zásobovacího vlaku.
