Dnes se Antivari říká Bar. Je to malé pobřežní město v Černé Hoře na pobřeží Jadranu. Žije v něm okolo čtrnácti tisíc obyvatel a končí tu železniční trať z Bělehradu. Tím nejdůležitějším je v Baru přístav. Nachází se na klíčové spojnici lodních tras mířících podél pobřeží do Slovinska nebo Albánie i přes moře do Řecka a Itálie. Tak tomu bylo i před sto lety, kdy se pobřežní vody tehdejší rakousko-uherské monarchie staly dějištěm prvního střetnutí námořních sil mnohonárodnostního císařství s přesilou dohodového námořnictva.
Ve srovnání s gigantickými bitvami na Dogger Banku nebo u Jutska se u Antivari dne 16. srpna 1914 odehrála vlastně jen nevýznamná přestřelka. Ale pro náš suchozemský národ je toto střetnutí zajímavé už proto, že v něm bojovali a na palubě chráněného křižníku Zenta také umírali naši krajané. Přesto zůstává rakousko-uherské námořnictvo poměrně neznámou částí naší společné historie. Na jeho výstavbě se podíleli čeští inženýři, zbraně a pancéřové desky se vyráběly v českých továrnách. Válečné lodě císařské maríny byly jedna vedle druhé mikrosvěty, v nichž se předznamenával osud celého mocnářství.
Ukázka z aplikace Epic Zenta.
Plachty přinášejí smrt
Osudy zakladatelů rakousko-uherského námořnictva, arcivévody Ferdinanda Maxmiliána a admirála Wilhelma von Tegethoffa, se pozoruhodně prolínaly po dobu krátkých životů obou mužů. Začněme prvním z nich, mladším bratrem císaře Františka Josefa Ferdinandem Maxmiliánem, který vešel do dějin především jako mexický císař. Tento okouzlující, talentovaný a liberální muž spojil svůj osud s námořnictvem, jehož velitelem se na začátku šedesátých let devatenáctého století stal a prosadil jeho dramatickou modernizaci. Jedním z mnoha mladých důstojníků, kterým k vybudování kariéry scházel šlechtický původ, ale zato jim nechyběly vůle a schopnosti a kterým arcivévoda Maxmilián dal šanci, byl i Wilhelm Tegethoff.
Nikdo neví, kolik na Zentě zemřelo ČechoslovákůČeši měli křižník s českou posádkou, který konstruoval český inženýr. Bylo to ještě za Rakouska-Uherska a než ho před 100 lety potopily nepřátelské lodě, stihl křižník Zenta odsloužit desítky let ve službě. Prozkoumejte ho v unikátní české aplikaci pro iOS - Epic Zenta.  Zánik Zenty na dobové armádní pohlednici |
Už v sedmadvaceti letech se stal velitelem řadové lodi, později vedl výzkumnou (rozuměj špionážní) expedici po Rudém moři a okolí Suezu. V nerozhodné námořní bitvě proti Dánům u Helgolandu roku 1864 velel natolik odvážně a rozhodně, že se v sedmatřiceti letech stal kontradmirálem. Jeho hvězdná hodina přišla 20. července 1866, kdy se hlavní síly rakouského námořnictva pod jeho vedením střetly u ostrova Vis s početnější a technicky vyspělejší flotilou italského admirála Persana. Italové ztratili tři lodě, z toho dva zbrusu nové obrněnce, a jejich dosavadní námořní převaha ve Středozemním moři vzala za své. Itálie až do konce války nebyla schopna provádět v Jaderském moři žádné vážnější akce. Vítězství u Visu bylo dílem Tegethoffovy schopnosti zvolit nejefektivnější taktiku, v tomto případě taranování.
Ve dnech, kdy u Visu duněly výstřely a prorážela se ocel lodních trupů, se panování otce moderního rakousko-uherského námořnictva v Mexiku naplňovalo. Dne 19. června 1867 sesazený císař Maxmilián stanul v městečku Querétar před popravčí četou složenou z jeho bývalých poddaných. Bylo mu pouhých 35 let. Jistě nebylo náhodou, že choulostivým úkolem dopravit tělo mrtvého Maxmiliána do vlasti byl pověřen právě Tegethoff. Admirál svého arcivévodu dlouho nepřežil. Zemřel v pouhých 44 letech roku 1871 ve Vídni. Námořnictvo na dvacet roků ztratilo mocné zastánce a začalo upadat do bezvýznamnosti.
Neposlušní Habsburkové budují loďstvo
Na samém konci ledna 1889 se v ložnici loveckého zámečku Mayerling zastřelil jediný syn císaře Františka Josefa, jednatřicetiletý depresemi, drogami, alkoholem, pohlavními nemocemi a bezútěšností svého postavení zdeptaný arcivévoda Rudolf. Následníkem trůnu se stal nemilovaný mocnářův synovec František Ferdinand d'Este, jehož povahu zformovala prodělaná tuberkulóza. Ačkoliv se z ní neměl nikdy zotavit, podařilo se mu to mimo jiné i díky častým pobytům na moři, které si d'Este zamiloval.
Z pozice věčného čekatele na trůn mohl tento neklidný Habsburk ovlivňovat jen málo věcí. Jednou z nich bylo námořnictvo, které mu František Josef svěřil „na hraní, ať se má kde naparovat a neplete se, do čeho nemá,“ jak to poněkud nediplomaticky vyjádřil jeden z císařových komorníků ve svých memoárech. František Ferdinand začal ze skomírajícího rakousko-uherského námořnictva budovat sílu, která se do roku 1914 stala po Velké Británii, Německu, Japonsku, Rusku, Itálii a Francii sedmou nejmocnější na světě. Rakousko-uherské lodě se vyznačovaly nejen pravidelnými liniemi.
Na jejich palubách byly jedny z nejlepších zbraní své doby. Patřila mezi ně například Whiteheadova torpéda vyráběná v Rijece. Ta se stala základem, ze kterého jsou odvozena všechna torpéda až do dnešních časů. Vynikající byly pancéřové desky, které dodávaly vítkovické železárny. Jejich kvality byly tak známé, že po nich ještě ve třicátých letech minulého století při stavbě letadlových lodí sáhli Britové. Stomilimetrová námořní děla ze Škodovky byla natolik výkonná, že je Italové používali ještě ve druhé světové válce.
Málo známé je, že rakousko-uherské námořnictvo patřilo mezi průkopníky námořního letectva. To mělo velkého zastánce především v arcivévodovi Janu Salvátorovi, který prosazoval zavedení pozorovacích balónů. Jan Salvátor se vzdal příslušnosti k habsburskému rodu a roku 1890 zahynul jako kapitán parníku Santa Marghareta. Ani k poslednímu z habsburských příznivců námořnictva nebyl osud milosrdnější: František Ferdinand d'Este se stal obětí srbských atentátníků a jeho smrt se stala rozbuškou vedoucí k vypuknutí Velké války.
27. května 2014 |
Proti přesile
Když vypukla Velká válka, disponovalo rakousko-uherské námořnictvo celkem třemi bitevními loděmi, devíti řadovými loděmi, třemi pancéřovými, čtyřmi lehkými a pěti chráněnými křižníky. Ty doplňovalo šest velkých a dvanáct malých torpédoborců, jednasedmdesát výkonných torpédovek, šest ponorek a množství menších lodí. Vrchním velitelem byl stárnoucí admirál (později velkoadmirál) Anton Haus, kterého různé choroby často vyřazovaly z činné služby.
Uvedený fakt mnoho autorů považuje za velké štěstí pro celé rakousko-uherské námořnictvo. Velení se totiž v době Hausovy nemoci ujímali mladší důstojníci. Jejich cílem bylo především udržet si strategickou převahu v Jaderském moři, zabránit napadení vlastního pobřeží a především aplikovat strategii zvanou „fleet-in-being.“ Jde o stav, kdy slabší síly svou prostou přítomností vážou k bojišti neadekvátní síly nepřítele. Nutno poznamenat, že ačkoliv na Jadranu v letech 1914 až 1918 nedošlo k žádné větší bitvě, rakousko-uherské námořnictvo své strategické úkoly po celou dobu války dokázalo plnit. Ztráty Dohody na Jadranu byly výrazně vyšší než ztráty Rakouska-Uherska. Vystoupení C&K námořnictva v první světové válce lze tedy celkově hodnotit jako úspěšné.
Začátky Velké války tomu ovšem neodpovídaly. Rakousko-uherské loďstvo stálo proti zdrcující přesile spojeného francouzského a italského loďstva, posíleného navíc Středomořským loďstvem Velké Británie, které bylo samo o sobě vzhledem ke kvalitě svých lodí pro celou C&K marínu smrtelným soupeřem. V souladu s válečnými plány nařídil admirál Haus stažení hlavních jednotek loďstva do dobře chráněného přístavu v Kotoru. Válku měly vést jen lehké síly. Jejich prvním úkolem se stalo napadání lodního provozu podél černohorského pobřeží. Dne 16. srpna 1914 tento úkol připadl sedmnáct let starému chráněnému křižníku Zenta a novému torpédoborci Ulan.
Ráno u Antivari
Dvě rakousko-uherské lodě vypluly brzy ráno z Kotoru. Ani ne hodinu poté, co přístav zmizel posádkám z dohledu, se na obzoru objevily mohutné sloupy kouře. Velitel Zenty a současně celého malého bojového svazu kapitán Paul Pachner nařídil okamžitý návrat na základnu, ale bylo pozdě. Součástí mohutného spojeneckého uskupení válečných plavidel, kterému velel francouzský admirál Auguste Boué de Lapeyrére byly totiž kromě dvou bitevních lodí a deseti starších predreadnoughtů také pancéřové křižníky Victor Hugo, Jules Ferry, Warrior a Defence. Každý z nich byl nejen rychlejší než Zenta, ale nesl také výrazně silnější dělostřeleckou výzbroj i pancéřování. Čtveřice lodí vyrazila vpřed, aby rakousko-uherské lodě odřízla od základny. V této situaci kapitán Pachner nařídil rychlému Ulanu, aby se pokusil využít své vysoké rychlosti a unikl do Kotoru. Zenta měla jeho únik krýt.
Britský soupeř Zenty, pancéřový křižník Defence.
Odvážné rozhodnutí kapitána Pachnera znamenalo pro Zentu rozsudek smrti. Britské a francouzské lodě starý křižník zasypaly lavinou granátů všech ráží. Jeden z prvních zásahů rozmetal strojovnu. Jak potvrdila česká expedice pod vedením Zdeňka Partyngla, už tento zásah byl pro loď smrtelnou ranou. Špatný stav vraku, nacházejícího se v hloubce zhruba osmdesáti metrů dvě námořní míle od městečka Petrovač, neumožnil přesné zjištění rozsahu škod, které dělostřelba napáchala. Ale musely být hrozné. Spojenecké lodě pokračovaly v palbě ještě ve chvílích kdy se rozstřílený trup chráněného křižníku nořil do vln. Střetnutí, o kterém se mluví jako o bitvě u Antivari, by se stejně dobře dalo označit jako poprava.
Admirál de Lapeyrére vydal rozkaz k záchraně trosečníků, ale v bitevní vřavě ho jeho podřízení přehlédli, nebo ignorovali. Do zajetí padl jen zlomek trosečníků, mezi nimi kapitán Pachner. Desítky mužů, z nichž mnozí utrpěli rozsáhlá zranění, zůstalo odkázáno samo na sebe. Spásonosný břeh se jasně rýsoval na nedalekém obzoru, ale kvůli silným proudům se k němu po mnoha hodinách dostali jen ti nejsilnější.
Hned první bojové vystoupení hladinových lodí Rakousko-Uherska skončilo tragédií, která stála život 173 mužů, alespoň podle důkladného námořního věstníku. Ten je mimochodem dostupný v deseti jazykových verzích tak, aby byl srozumitelný všem deseti jazykovým skupinám starého mocnářství, což relativizuje klišé o národnostním útlaku v monarchii.
Nejvíc se o zánik Zenty zasloužili dělostřelci obou britských pancéřových křižníků. Ani jeden z nich válku nepřežil. Warrior byl těžce poškozen německými bitevními loděmi v bitvě u Jutska, opuštěn posádkou a potopen dne 1. června 1916. Defence našel svůj konec v téže bitvě. Po několika zásazích německými 305mm střelami na něm došlo k explozi, po které s celou posádkou čítající 779 mužů zmizel pod hladinou. Válečný účet byl tedy vyrovnán.
