Karel I. dospíval částečně v Čechách a velmi si je oblíbil, také se na rozdíl od svých předchůdců naučil obstojně česky. Mohl být tedy nejen dobrým císařem, ale hlavně dobrým českým vladařem. Historie tomu však chtěla jinak, a ať už plánoval pro Čechy autonomii, nebo ne, válka ho předešla. Od nástupu na trůn usiloval o mír i o udržení říše svých předků, což se nakonec ukázalo jako neslučitelné.
První světová válka přispěla k rozpadu monarchie
Atentát na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda nebyl důvodem první světové války, jak se často uvádí, ale roznětkou. Situace v Rakousko-Uhersku a v celé Evropě byla totiž povážlivě napjatá a válka byla doslova na spadnutí. Nejenže císař František Josef I. spal celý život na železné polní posteli, ale poslední roky seděl místo na trůnu na sudu s prachem, který čekal na první výstřel. Ten nakonec padl 28. června 1914 v Sarajevu a následovaly ho tisíce dalších po celou první světovou válku.
Odpovědí Rakousko-Uherska na sarajevský atentát bylo vyhlášení války Srbsku, na jehož stranu se postupně přidaly mocnosti tzv. Trojdohody, Anglie, Francie a Rusko a další evropské země. Rakousko-Uhersko a Německo dočasně podporované Itálií (tzv. Trojspolek) se tak dostávají v rámci Evropy do izolace. Samotné habsburské mocnářství pak bylo v patové situaci ještě více, protože říše poskládaná za stovky let z různých národů byla v ohrožení nejen zvnějšku, ale i zevnitř.
Národnostní rozepře, a hlavně úsilí jednotlivých zemí o autonomii přispěly k destabilizaci Rakousko-Uherska a projevily se například v případě legionářů, kteří přecházeli z řad rakouské armády na stranu nepřítele.
Pár minut před atentátem: František Ferdinand d' Este s chotí v automobilu Gräf & Stift při odjezdu z kasáren v Sarajevu.
Změnil sarajevský atentát dějiny? Habsburkové následníka trůnu neoplakávali |
Císař vstával v půl čtvrté, dobu však zaspal
František Josef I. spravoval monarchii s péčí pečlivého úředníka, ale jak vzpomínají jeho pamětníci a životopisci, neměl příliš rád změny a bránil se technickému pokroku, jako byla auta, telefon nebo splachovací záchod. Kdo ho znal důvěrněji, však tvrdil, že nešlo o odpor k moderním vynálezům jako takovým, ale o pouhý strach stárnoucího člověka z nových věcí, které neuměl používat.
Stejným způsobem se stavěl ke změnám na úrovni politiky a zastával postoj, že tak velkou říši je možné udržet, pouze pokud bude moc centralizována do rukou panovníka. Bohužel „jeho národy“ byly živý organismus, pro který byl císařův zkostnatělý přístup neudržitelný. Po smrti Františka Josefa I. v roce 1916 zdědil národnostně roztříštěnou říši a válkou ještě více rozviklaný habsburský trůn jeho prasynovec Karel I.
Císařem proti své vůli
Karlovi bylo necelých třicet let, když se stal císařem. Přitom v době narození by jeho budoucí osud nejspíš nikdo nehádal. V roce 1887 byl totiž následníkem trůnu syn Františka Josefa I. korunní princ Rudolf a po něm jeho potenciální syn, jehož se Rudolf ovšem nedočkal – zemřel v roce 1889 vlastní rukou v Mayerlingu. Nejbližšími mužskými dědici trůnu byli poté potomci císařova bratra Karla Ludvíka. V první řadě jeho prvorozený syn František Ferdinand d´Este, o jehož smutném konci není třeba se více rozepisovat. Ve stínu naproti tomu zůstává i smutný osud jeho synů, kteří byli sice kvůli nedostatečně vysokému původu své maminky zbaveni nároku na trůn a žili odděleni od monarchie, přesto s nimi však budoucí republika navzdory nízkému věku nezacházela zrovna mateřsky.
V době atentátu na Františka Ferdinanda je po smrti i jeho bratr, a následníkem se tedy stává synovec Františka Ferdinanda Karel, budoucí Karel I.
H. C. Kosel, František Ferdinand d`Este s manželkou a dětmi, 1913 (Z knihy Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918)
Rakousko-uherský císař František Josef I. na oficiálním portrétu z roku 1905
Karel I. Habsburský, poslední císař rakouský a král český
Karel neměl možnost pádu monarchie zabránit
Stejně jako František Ferdinand spatřoval i Karel I. další cestu monarchie nikoli v dosavadním dualistickém systému, ale v několikačlenné federaci, která by měla zmírnit národnostní napětí. Vzhledem k tomu, že František Ferdinand sídlil v Čechách a jeho žena byla Češka, dalo se rovněž předpokládat, že jeho vztah k řešení české otázky bude jiný než u starého císaře. Některé zdroje uvádějí jeho sympatie pro jihoslovanské národy a představu, že by mohly v rámci Rakousko-Uherska získat částečnou samostatnost. Konkrétní plány však známé nejsou a pravděpodobně by jim v cestě stála poměrně silná pozice Maďarů, kteří nechtěli ztratit své výsadní postavení v rámci monarchie.
Od začátku války sloužil Karel v armádě, a měl tedy možnost poznat skutečné nálady ve značně demoralizovaném rakousko-uherském vojsku. V té době však neměl významnější politický vliv. Jakmile však převzal po smrti Františka Josefa trůn i velení říšských ozbrojených sil, usiloval o mírové řešení, a to i za cenu politických a územních ústupků, jako například navrácení Alsaska a Lotrinska Francii. Navíc byl na rozdíl od císaře Františka Josefa méně ochoten se řídit bojechtivými postoji německého velení, s nímž bylo Rakousko-Uhersko politicky svázáno. Od svého předchůdce se odlišoval také tím, že neřídil monarchii od stolu, ale pravidelně se účastnil jednání ministrů a navštěvoval frontu. Odmítal bombardování civilistů, ponorkovou válku a zakázal v rakouské armádě užívání chemických zbraní..
Součástí Karlových snah však bylo rovněž udržet monarchii. Situace uvnitř byla však velmi vypjatá a národní iniciativy v jednotlivých zemích mocnářství usilovaly o autonomii. V případě Čechů už ani autonomie v rámci Rakouska nepřicházela v úvahu. Tomáš Garrigue Masaryk od začátku války neúnavně usiloval u mocností Dohody o uznání úplné samostatnosti.
Poslední rakousko-uherský císař Karel I. (vlevo) v rozhovoru s vrchním velitelem, arcivévodou Bedřichem
Císař Karel I. na nádraží v Pule při přivítání admirálem Eugenem von Chmelarž a viceadmirálem Maxmilianm Negovjanem. V pozadí císařův adjutant princ Zdenko Lobkowitz. Fotografie pořízena 9. února 1917.
Snahy Karla o mír:
- Hned v prosinci 1916 zahájil mírová jednání, jeho návrhy však byly odmítnuty německou stranou.
- V roce 1917 propukla tzv. Sixtova aféra, která ve své době znamenala skandál, ale je dalším svědectvím, kam až byl Karel ochoten zajít ve svaze o vyjednání míru. Tehdy tajně oslovil svého švagra Sixta Parmského, jehož prostřednictvím se snažil domluvit smlouvu s Francií o separátním míru, s tím, že císař podpoří francouzské zájmy v Alsasku a Lotrinsku a je ochoten postoupit část Tyrolska Itálii. Jednání však nedopadla a v roce 1918 navíc byla část tajné korespondence Karla se Sixtem zveřejněna, čímž byla oslabena jeho pozice. Musel se dostavit k německému císaři „na kobereček“ a přijmout jeho podmínky.
- Mezi 16. a 18. říjnem 1918 byl také zveřejněn dokument zvaný Národní manifest, jímž panovník v podstatě schválil zakládání národních výborů v zemích, které patřily k Rakousku. Na jednu stranu tím Karel otevřel cestu k separatismu, ale současně přispěl k mírovému řešení alespoň v rámci své vlastní říše. „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití,“ cituje císaře Karla na jednání s poslancem Václavem Klofáčem spisovatel Karel Pacner ve své knize Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012). „Klofáč o tomto setkání, či spíš soukromé schůzce, okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjížděli do vídeňského hotelu Continental, aby se dohodli na dalším postupu. Je jasné, že jakmile dojde k převratu, císař a vláda se budou snažit vyhnout jakémukoliv násilí a ustoupí. Tato vyhlídka vypadá povzbudivě.“
Rakousko-uherský císař Karel I. při návštěvě Kraslic 26. března 1918
Americký prezident Woodrow Wilson však odmítá návrhy rakouského císaře na změnu původního Rakousko-Uherska na federaci států s částečnou autonomií. Tomáš Garrigue Masaryk totiž mezitím přesvědčil představitele států Dohody, že jeho podmínkou je úplná samostatnost. Jeho zájmy přitom podpořil i fakt, že legionáři dosáhli zatím značných úspěchů v bojích, a Masaryk měl tedy v ruce důkaz, že budoucí Československo je regulérním spojencem.
Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918 |
Konec války a smrt Karla I.
6. listopadu rakouská armáda složila zbraně a konec velké války byl stanoven na 11. listopadu 1918. Ten samý den Karel I. předal svou moc, nejspíš, aby předešel nucenému sesazení, a monarchie zanikla. Dva válečné roky znamenaly pro mladého císaře obrovské vypětí. Lépe však nebylo ani po skončení války. Přes své intenzivní úsilí o mír se ocitl na straně poražených, čekalo ho zabavení pasu, vyvlastnění majetku a exil.
Chtěl se i s rodinou usadit v Čechách, přesněji v Brandýse nad Labem, který si velmi oblíbil a kde zakoupil zámek s panstvím. Edvard Beneš však tento krok odmítl a ani brandýský zámek nebyl bývalému monarchovi ponechán k užívání. Nově vznikající republika, která je v historii zaznamenána s jistou dávkou idealismu, se však se svou rakouskou minulostí vypořádávala velmi nekompromisně. Žijící představitelé Habsburků představovali problém, a to se týkalo nejen Karla, ale i dětí po Františku Ferdinandovi, které byly prakticky z hodiny na hodinu vyhnány z Konopiště, kde vyrůstaly.
Působí to krutě, na druhou stranu je třeba zmínit i fakt, že situace nebyla ještě dlouho po válce stabilní, a zejména v Maďarsku se objevovaly snahy o obnovení monarchie včetně jednání se samotným Karlem, který se sem dvakrát pokusil vrátit a o obnovení své moci jednal s vojenským regentem Miklósem Horthym, který však odmítl odevzdat Karlovi moc. Karel se s rodinou uchýlil nejprve do Švýcarska a poté byl Británií vykázán na Madeiru, kde ve věku pouhých 34 let zemřel.
KOMENTÁŘ: Byl jednou jeden poslední král. Bylo by nám dnes s Habsburky lépe? |
