V letní soutěži magazínu Technet, která běžela pod názvem Příběh mého modelu, se objevil i britský letoun Westland Whirlwind nasazený do bojů druhé světové války.
Tento nepočetný stroj se obrazně krčí ve stínu legend, jako jsou například Spitfire, Hurricane nebo Mosquito, a i proto může být pro někoho méně známý, v krajním případě zcela neznámý. A tak se na něj podívejme. Na druhou stranu i v naší literatuře je o něm informací přehršel (stačí ne ně jen narazit), není tedy nutné se při tom seznamování pouštět do žádných větších akcí. Ostatně ani on se do nich nepouštěl.
Na stavebnici bylo špatně snad úplně všechno. Příběh mého Westland Whirlwind![]() |
Whirlwind – letoun s nenaplněnými ambicemi
V mlze husté tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, popravdě až za Kanálem, leží Velká Británie. A tam, když běžela třicátá léta, se v oboru leteckém děly obdivuhodné věci. Na základě specifikací ministerstva letectví, vypsaných roku 1934, Britové úspěšně vyvíjeli stíhací letouny Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire.
První prototyp Hurricanu se vznesl v listopadu 1935 a první prototyp Spitfiru v březnu 1936. Byl nejvyšší čas, aby byly tyto typy zařazeny do služby včas. Německo pod vedením zuřivého knírače již bezostyšně zbrojilo. Budovala se samozřejmě i luftwaffe, což byla zase práce obrovského sběratele obrazů, který kupodivu nesbíral obrazy od malého zuřivého knírače.
Obě jmenované stíhačky začínaly s výzbroji osmi kulometů puškové ráže. To se na druhou polovinu 30. let mohlo zdát dost, zvláště třeba nám, když jsme za Mnichovské krize na podzim 1938 měli jako standardní stíhačky Avie B.534 se čtyřmi takovými kulomety. Neřkuli Polákům hájícím v září 1939 svou vlast se stíhačkami PZL P.11 se dvěma kulomety. Budoucnost ovšem patřila kulometům větší ráže, nebo ještě lépe kanonům.
ANKETA k 2. kolu soutěže Příběh mého modelu ZDEHlasovat lze do úterý 16. září do 10:00. Po vyhodnocení výsledků oznámíme vítěze druhého kola soutěže a vylosujeme tři výherce ze čtenářů, kteří hlasovali v anketě. |
V roce 1937 vydalo britské Ministerstvo letectví specifikaci F.37/35 na stíhací letoun pro denní i noční stíhaní, vyzbrojený čtyřmi 20mm kanony a s maximální rychlostí alespoň 330 mph (530 km/h) ve výšce 15 tisíc stop (cca 4 600 metrů). Požadovaná výzbroj byla impozantní, na letounech do té doby neviděná.
Do soutěže se přihlásilo pět firem, Bristol, Boulton Paul, Hawker, Supermarine a Westland. Celkem to čítalo osm návrhů, z toho pět jednomotorových a tři dvoumotorové. Komise se klonila ke koncepci dvoumotorové s kanony v přídi. K realizaci do finálního stavu se nakonec dostal Westland s letounem, kterému byl otcem šéfkonstruktér W. E. W. „Teddy“ Petter. Ale tehdy ještě nikdo netušil, že nebohý typ nedojde zas až tak daleko, jak by si jeho tvůrci i objednatelé přáli.
V každém případě vznikl stroj technicky snad až přelomový, pokud si – jak už máme ve zvyku – zapřeháníme. Dvoumotorový jednomístný letoun elegantních tvarů nesl baterií čtyř 20mm kanonů soustředěnou v přídi trupu, za kterou „bez zbytečných průtahů“ hned následovala pilotní kabina s kapkovitým překrytem, což zajišťovalo pilotovi dobrý výhled. Musíme si uvědomit, že se jednalo v té době o neobvyklou koncepci, vždyť to byl první dvoumotorový jednomístný stíhač na světě (i když s tím stíháním to nakonec tak žhavé nebylo, jak ještě uvidíme). Aerodynamicky přívětivé řešení dostaly chladiče, ukryté v křídle mezi trupem a motorovými gondolami. Za pozornost stojí i vysoko posazená vodorovná ocasní plocha.
K pohonu sloužily motory Rolls Royce Peregrine I, kapalinou chlazené dvanáctiválce do V. Jednalo se o zakončení vývojové linie motorů Kestrel, které začaly svou dráhu v roce 1926 a zas až tak marné nebyly. Peregrine ovšem nebyl ještě vyzrálý, spolehlivostí se určitě chlubit nemohl. A nějaký potenciál k dozrání tam už absentoval. Rolls Royce se v té době věnoval především nadějným výkonnějším motorům Merlin, těch bylo potřeba pro nové typy letounů, a to v nemalých počtech.
Naskýtá se hypotéza, že merliny by nakonec byly mnohem lepší i pro whirlwindy. Byly, ale to by se minimálně neobešlo bez razantnějších změn v konstrukci letounu, kdy centroplán s ukrytými chladiči a s velkými Fowlerovými klapkami byl konstrukčně pasován přímo pro motory Peregrine.
První Spitfire byl zařazen do služby 4. srpna 1938, druhý o 12 dní později![]() |
Westland Whirlwind vynikal obratností a též překvapil rychlostí. Při zkouškách prototypu byl dokonce rychlejší než s ním porovnávaný Spitfire. Ale to platilo jen v menších výškách, právě s výškou ztrácel motor Peregrine výkon rychleji, než by se slušelo. A tím byla pro Whirlwind cesta ke stíhací roli prakticky uzavřena.
První prototyp vzlétl 11. října 1938 a druhý prototyp se zapracovanými změnami 29. března 1939. Mezitím, když se testoval druhý prototyp, který teprve dostal výzbroj, byla podepsána objednávka na 200 sériových kusů a nedlouho potom ještě jedna ve stejném objemu. Ale především kvůli problémům s motory si to pánové na ministerstvu letectví nakonec rozmysleli. První objednávku mohli ještě zredukovat a tu druhou stornovali celou.
Celkem tedy bylo vyrobeno 116 whirlwindů, dva prototypy a 114 kusů sériových, které známe jako Whirlwind Mk.I. Sériové stroje byly expedovány od června 1940 do ledna 1942. Jen dodejme, že motorů Peregrine vyrobila firma Rolls-Royce celkem 301 kusů.
Whirlwindy nějakou dobu tvořily výzbroj pouze dvou perutí RAF, a to 263. perutě a 137. perutě. Doslova se našly v roli stíhacích bombardérů, kdy nízkým letem navštěvovaly okupovanou Francii a tam útočily na pozemní cíle. Osvědčily se při útocích na vlaky.
Čtveřice 20mm kanonů byla sice dost účinná i proti pozemním cílům, ale chytré hlavy napadlo zvýšit bojovou hodnotu whirlwindů pumovými závěsníky. Většina strojů tedy dodatečně dostala dvojici pumových závěsníků, tzn. pod každou polovinu křídla jeden. Na závěsníky se umísťovaly pumy ráže 250 liber (113 kg) nebo 500 liber (227 kg). Letounům se potom začalo říkat Whirlibomber. Z výzbroje byly vyřazeny v roce 1943.
























