Mnozí čtenáři letecké literatury věnující se období první světové války znají téměř ikonické fotografie manévrových leteckých soubojů (anglicky dogfight, psí souboj). Již od prvního zveřejnění zaznívaly sporadické hlasy rozporující jejich autenticitu vzhledem k tehdejší fotografické technice, se kterou by bylo téměř nemožné taková díla stvořit.
Dlouhá desetiletí však chyběl důkaz, aby je bylo možné s konečnou platností označit za padělky. Skutečný příběh byl zveřejněn až v roce 1985, mezi širší leteckou veřejnost se mu však proniknout nepodařilo. Teprve před čtyřmi lety, když se o tom začalo opět psát, mělo to odhalení dávného podvodu díky internetovým vydáním příslušných periodik konečně globální dopad. Přes to všechno jsou ještě dnes zmíněné fotografie občas publikovány jako autentické z doby válečné.
A jak se to celé vlastně stalo? Kdo a proč to udělal? Příběh šikovného podvodníka a jeho komplice nejbližšího, kterého představovala vlastní manželka, se nám hezky popořádku rozehraje na následujícím řádku.
Hlavním hrdinou našeho příběhu je rodilý Kanaďan Wesley David Archer. V roce 1917, když v daleké Evropě již čtvrtým kalendářním rokem zuřila Velká válka a její konec byl stále v nedohlednu, vstoupil devatenáctiletý Archer do řad Královského leteckého sboru (RFC, Royal Flying Corps), kde působil jako stíhač. O jeho bojových úspěších či neúspěších toho příliš nevíme. Určitě nefiguruje v žádném seznamu leteckých es, tedy pilotů s pěti a více sestřely, na druhou stranu také ani nepadl, to by náš příběh končil dříve, než by vlastně začal.
Ale sestřelen byl, stalo se tak 9. října 1918. Toho pro něho nejméně vydařeného říjnového dne ostřelovaly stíhačky S.E.5a ze 40. perutě palubními zbraněmi německou pěchotu, jednu ze stíhaček pilotoval Archer. Jen pro pořádek, to už bojoval pod hlavičkou RAF, na které se RFC spolu s RNAS (Royal Naval Air Service) přetransformovalo 1. dubna 1918. Archerův stroj si úspěšně vyhlédla protiletadlová palba pozemní jednotky, zasaženému nešťastníkovi nezbylo než nouzově přistát. Jedna kulka mu vnikla do oblasti spodního hrudníku, ale zranění naštěstí nebylo smrtelné.
Po vyléčení z válečných zranění a následné rekonvalescenci ve Velké Británii odešel Archer roku 1920 do Spojených států amerických. Zde začal pracovat jako návrhář a modelář rekvizit a jako technik speciálních efektů v rozvíjejícím se filmovém průmyslu v Hollywoodu.
Kolem roku 1927 zručný Archer zhotovil zmenšené makety bojových letadel a staticky naaranžované (zavěšené na ultatenkých „neviditelných“ lankách) do psích soubojů je nafotil. V průběhu zpracování byly některé snímky upravovány, retušovány a případně nejprve seskupovány. Fotografie se měly tvářit jako autentické z let Velké války. Jejich prezentace a zpeněžení počátkem třicátých let je pak zmiňováno v kontextu dosažení přivýdělku v době hospodářské krize, ale tato souvislost není nijak doložena. Je také pravda, že na hollywoodský filmový průmysl ta krize neměla zdaleka takové negativní důsledky jako například pro výrobce automobilů a spotřebního zboží, ale zcela imunní proti depresi nebyl. V té době také byla americká filmová studia už zadlužena kvůli přechodu z němého na zvukový film.
Poprvé byly fotografie prezentovány v roce 1931 pod hlavičkou „The Cockburn-Lange Collection“ na mezinárodní výstavě leteckého umění v New Yourku. Paní Gladys Maud Cockburn-Langeová o sobě tvrdila, že je vdovou po stíhači RFC a RAF a fotografie pochází z jeho pozůstalosti. Tajemná vdova však žádnou vdovou zatím nebyla. Ve skutečnosti se ta paní jmenovala „Betty“ Archerová, rozená Garrettová, a byla manželkou samotného šikuly Archera.
Fotografie zaujaly odborníky i veřejnost svou kvalitou v kontextu k avizované době a způsobu pořízení. Ještě více však zaujaly zobrazovanou dramatičností, což se asi také podepsalo na rozplynutí hlasů nevěřících kverulantů, již tehdy zpochybňujících jejich pravost.
V roce 1933 poprvé vyšla kniha Death in the Air: The War Diary and Photographs of a Flying Corps Pilot, ve které byly zmíněné fotografie publikovány. Za textem knihy stojí Archer, který čerpal ze svých zkušeností bojového pilota. Text, i když smyšlený, se tedy tváří velice reálně. To dodávalo větší autenticitu i použitým fotografiím.
Falešná fotografie leteckého souboje z první světové války. Německé Albatrosy bojují s britskými stíhačkami S.E.5a a jedním dvoumístným stíhacím/průzkumným Bristolem F.2 Fighter.
V předmluvě knihy bylo uvedeno, že se jedná o převyprávěný deník anonymního stíhače, který sám za války většinu fotografií pořídil. Těch fotografií je v knize několik málo desítek, pilot jich však měl pořídit stovky, či realizovat stovky fotografických pokusů, ale většina jich „prý“ byla rozmazaných. Fotoaparát měl být připevněn na trupové vzpěře a ovládán prvním zmáčknutí spouště kulometů, během každého letu šlo pořídit pouze jednu fotografii. Stále nesmíme zapomínat, že se jedná o báchorky paní „Cockburne- Langeové“, navedené manželem Archerem.
V textu nejsou ani žádné indicie, které by odhalily totožnost jednotek, „vypuštění“ těchto detailů mělo být jedinou podmínkou k získání povolení ke zveřejnění deníku. Kniha se stala bestsellerem.
Od té doby se fotografie, zvláště některé z nich, objevily v řadě knih i časopisů jako autentické. Sporadicky se tak děje do dnešních dnů, kdy příběh jejich vzniku již drahně let není žádným tajemstvím.
Podvod byl odhalen ve Smithsonově institutu (Smithsonian Institution) ve Washingtonu, kam daroval čtyřiaosmdesátiletý dobrodruh John Charlton několik kufrů zajímavého materiálu. Měl tam i věci po svém dávném příteli Archerovi.
Studiem předaného materiálu zjistili pracovníci leteckého oddělení daného institutu Peter Grosz a Karl Schneide, že tvůrcem fotografií ze sbírky Cockburn-Langeové byl pan Archer, a že paní Cockburn-Langeová byla jeho manželkou. Mimo jiné našli i fotografie Archera a jeho neznámého pomocníka, jak připravují výjevy s modely letadel pro falešné fotografie leteckých soubojů. Dokonce odhadli, co Archer se svou ženou tímto podvodem získali, kromě jisté nevýrazné slávy (protože ty fotky budou stále žít a po provalení podvodu i se svými skutečnými aktéry) to bylo cca 20 tisíc dolarů, které si mohla dvojice skutečně užít (ve 30. letech tato částka představovala slušné jmění).
Peter Grosz a Karl Schneide poprvé zveřejnili svůj objev v roce 1985, toho roku ve čtvrtém čísle čtvrtletníku Cross & Cockade, specializovaném leteckém časopise zabývajícím se obdobím první světové války.
Falešné fotografie leteckých soubojů od W. D. Archera se dlouhá desetiletí objevovaly v mnoho knihách i časopisech jako autentické. Tyto dvě se spolu s několika dalšími objevily v německé knize Der rote Kampfflieger. Čtenář z bývalého Československa má spíše v paměti zafixovánu fotku u titulku (také první v galerii), která je přetištěna v prvním díle knižní řady Vojenská letadla od Václava Němečka, kde je orientována logičtěji ve smyslu shora útočících Fokkerů D.VII na britské S.E.5a.
