Nacistická válečná mašinerie ve všeobecné rovině stavěla na složitých a výrobně náročných zbraních, dobrým příkladem jsou tanky Panther či Tiger. Výrobu ovšem komplikovalo stupňování bombardovací kampaně Spojenců v období let 1942–1943, které mělo přímý vliv na nedostatek surovin a materiálů do výrobních procesů.
Například od března do konce července 1943 spadlo na průmyslové Porúří na 34 tisíc tun bomb. To zapříčinilo propad produkce oceli o 200 tisíc tun, přitom velení počítalo se zvýšením celkové dodávky na 2 800 000 tun oceli. Další výrazný problém souvisel s nedostatkem pracovních sil, s nímž se nacistické Německo potýkalo již před vypuknutím druhé světové války. Potíže se prohlubovaly s odlivem mužů na frontu.
Impozantní vzezření a výkony tigeru vyvolávaly ve spojeneckých tankistech hrůzu.
Německou zbrojní výrobu komplikovalo stupňování bombardovací ofenzívy.
Již na počátku čtyřicátých let zbrojovky rozeběhly paralelní výrobu nových typů zbraní s převzatými a přizpůsobenými díly z jiné vojenské techniky. Dobrým příkladem jsou různé verze samohybného dělostřelectva a protiletadlového dělostřelectva na korbách starších tanků. Podvozek obrněnce Panzer I posloužil jako nosič lehkého protiletadlového 2cm děla Flak 38 a další.
Lidové zbraně
V průběhu let 1944 a 1945 se nedostatek výrobních kapacit, času, pracovních sil a materiálů promítl do celkového nuceného zjednodušování zbraní. Za vrchol lze považovat návrh a zavedení do výroby proudového stíhacího letadla Heinkel He162 s dřevěnými díly za méně než 40 dní.
Panzerfausty na letadlech. Zoufalý pokus o tankobijce na konci války |
Pro vznikající tzv. domobranu, tedy „lidové milice“ Volkssturmu, byla ale zapotřebí pěchotní výzbroj. Jednotky Volkssturmu byly chápány jako jedna z posledních záchran, která měla zastavit spojenecké síly. K primárním cílům milicí nepochybně patřila obrana samotného Německa a Berlína. Tato „armáda“ složená z mužů ve věkové kategorii od šestnácti do šedesáti let, kteří se z nějakého důvodu nedostali na frontu dříve, čítala téměř šest milionů hlav. K jejímu formování došlo na základě výnosu Adolfa Hitlera ze dne 25. září 1944 (ErlassüberdieBildung des DeutschenVolkssturms) a puškaři pro ni připravili levné pistole, samopaly a pušky.
Ministr zbrojního průmyslu Albert Speer rozhodně nebyl nakloněn vývoji a výrobě nových zbraní pro „lidové milice“. Tvrdil, že budou jen prohlubovat výrobní krizi a prosazoval zjednodušování již zavedených typů zbraní. Měl podporu i Adolfa Hitlera. Vývoj na frontách ovšem nabral jiný spád. Z východu se blížili Sověti a ze západu západní spojenci, Třetí říše byla oklešťována. V poslední fázi války bylo v boji nasazováno vše, co bylo po ruce. To se týkalo Wehrmachtu i Waffen SS, o problému s vyzbrojením starců a náctiletých ani nemluvě.
V německých zbrojovkách proto urychleně vznikaly i projekty pěchotních zbraní, jejichž společným jmenovatelem byly jednoduché konstrukce a využití nejlevnějších výrobních technologií jako lisování a tvarování součástek ohýbáním. Většinu lisovaných součástí měla mít prototypová 9mm pistole, kterou měly ve velkém počtu dodat německému obyvatelstvu společnosti Mauser a Walther. Samonabíjecí pistoli o hmotnosti jednoho kilogramu udělili konstruktéři dynamický závěr (neuzamčený), pro zajímavost hmotnost slavné sovětské pistole Tokarev TT-33 s robustní konstrukcí činila cca 850 gramů.
Samopal MP 3008 v provedení s dřevěnou pažbou
Domobrana se mohla opřít alespoň o přibližně 10 tisíc exemplářů samopalů MP 3008, tedy v mnohem menším očekávaném množství. Jednalo se o ideální prostředky pro boj v městské zástavbě, lze je hodnotit jako maximálně zjednodušené britské samopaly Sten Mk II nebo jejich téměř věrné německé kopie Gerät Potsdam. Ne nadarmo někteří historici označují zbraň jako „Hitlerův Sten“. Tento samopal poskytoval poslední obraně i nespornou výhodu v zásobování municí, konstrukční skupina přidělila nacistickému Stenu zásobníky o kapacitě 32 nábojů ráže 9 × 19 mm Parabellum, jež tvořily neodmyslitelnou součást standardních početných samopalů MP 38 a jejich variací.
Samopal EMP 44
Lidovou skupinu prostředků pro boj na krátkou vzdálenost mohly doplnit celokovové EMP 44. Zbrojovky by měly dostatek času na jejich produkci, jelikož tento jednoduchý samopal vznikl na rýsovacích prknech již v období 1942/1943, ale velení armády se hrubě opracované dílo nelíbilo a odmítlo jej.
I volkssturmgewehry (zkratka VG) měl zbrojní průmysl chrlit bojovníkům domobrany po desítkách tisíc. Tyto „lidové zbraně“, někdy označované zkráceně také jako Volksgewehr, zahrnují několik provedení opakovacích a samonabíjecích pušek nasazených v závěru války nebo vyhotovených pouze ve zkušebních kusech.
Pušky se rozčleňují do skupin označovaných jako VG 1, VG 2, VG 3, VG 4 a VG 5 s opakovacími mechanismy a VG 45 (známá i jako VG 1-5 nebo Special) v samonabíjecím provedení, kterou se podařilo v porovnání s ostatními vyrobit a zařadit ve větším množství. Žádosti o vývoj volksgewehrů i následnou produkci primárně směřovaly mezi známé fabriky zabývající se výrobou nejen ručních zbraní. Samonabíjecí VG 45 byla pod doménou Gustloff-Werke, opakovací VG 1 náležela Waltheru (a)nebo VG 5 (známá spíše jako Volkskarabiner VK98) Steyru. Rheinmetall se zabýval VG 3 a Mauserem VG 4.
Volkssturmgewehr 45
Nenáročná dvojka
Pušky mají mnoho společného i s českými zeměmi, více, než by se mohlo zdát. Společnost Spreewerk, která měla na starosti VG 2, je spojována s Berlínem, kam byla soustředěna centrála. Tato zbraň se tam rovněž sestavovala. Málo známým faktem je, jak připomněl zbrojní expert Jan Balcar, přenesení výroby do pobočky Spreewerku v Hrádku nad Nisou. Je to však daleko složitější, zmiňovaný autor vyzpovídal přeživší a jeden z nich uvedl, že do 27. dubna 1945 nebyla smontována ani jedna. Pušky měly být sestavovány v nedaleké přádelně Georga Elstera a v pobočce závodů vyráběny jen některé díly. Kromě VG 2 to byly slavné pistole P.38 a hlavně kulomety MG 34 a MG 42.
Do výroby se ovšem zapojila mnohem širší síť podniků. Na 2 tisíce kusů VG 2 měly zvládnout i loděnice Schichau v Gdaňsku. Po schválení modelu zbraně Hitlerem již nezbývalo mnoho času ani prostoru pro výrobu, ale SS Standartenführer Erich Purucker nicméně cestoval ke konci ledna 1945 na severovýchod oklešťované říše a přesvědčoval méně technicky zajištěné podniky k výrobě ručních palných zbraní, kterou podle něj měly oproti propracovanějším VG 1 zvládnout. Žádná složitost je nemohla překvapit. Spojování materiálů zahrnovalo technologii lisování a svařování. Opakovaček se sestavilo podle kusých informací několik tisíc, maximálně až 18 tisíc kusů.
Volkssturmgewehr 2
Konstrukční skupina „dvojky“ vsadila na jistotu v podobě klasického uzamčení. Závěr s dvěma uzamykacími ozuby v přední části ve stylu pušky Mauser K98 byl strohý, třetí uzamykací ozub nahrazovala přímá páka závěru. Pouzdro závěru tvořil plech (s tloušťkou stěny téměř 2 mm), výztuhy, přepážky a prolisy na vnějších bocích. Výrobci přikračovali v rámci zjednodušování i ke krácení výztuh. V dílci vyřízli vedení páky závěru a výhozní okénko. Výrazně se redukoval i „mauserovský“ masivní pojistkový systém, místo něj z monolitického ocelového závěru vyčnívala pouze zahnutá část úderníku s ozubem, pro nějž byla na přepážce pouzdra závěru vedena drážka.
Jednička z Brna
Konstruktéři si vypomohli přejímáním dílů ze zavedených zbraní jako mechanismu úspor i v dalších případech. Zbraň disponovala upravenou pažbou z pušek typu Mauser (K98k a další) a standardním pažbením. Fixaci s pouzdrem závěru zajišťovaly kolíky (a)nebo duté nýty.
Velení plánovalo konvertovat i hlavně z leteckých kulometů MG ráže 7,92 × 57 mm. Mělo se jednat o 600 mm dlouhé hlavně MG 15 a MG 17. Z ručních střelných zbraní měl výrobce převzít i hlavně z opakovaček Mauser 98k stejných délek a ráží. Výsledná hlaveň s čtyřdrážkovým vývrtem nesla mušku plně krytou ocelovým chránítkem, tu doplňovalo jednoduché hledí s obloukovitým zářezem.
Komorování zbraně na standardní náboje 7,92 × 57 mm ulehčilo puškařům práci i s podáváním nábojů. Pouzdro závěru opakovacích pušek VG 2 bylo kompatibilní s 10ranovými zásobníky samonabíjecích pušek Gewehr43, jež dodaly zbrojovky Walther a další ve více než 400 tisících exemplářích, a toho se využilo. Bojovníci mohli případně sdílet zásobníky i se střelci s VG 1. Také závěrový mechanismus a pažbení těchto zbraní se náramně podobaly. VG 1 měla dodávat zbrojovka v Brně a další, ale válka se nachýlila ke svému konci.
Již v roce 1943 začínalo být zřejmé, že zbraně nebude možné vyrábět s pověstnou precizností. Skupina zbraní VG 2 a VG 1 (a další) s hrubě opracovanými díly představovala směr, kam se německý průmysl na sklonku války musel vydat. I přes úmyslné „laxní“ zpracování a zavádění „laciných“ materiálů se jednalo o účinné zbraně, a to zvláště díky osvědčenému závěru typu Mauser a munici. K tomu je nutné přičíst snadnou obsluhu, nově vytvářené oddíly domobrany absolvovaly výcvik mimo jiné na Panzerfaust a ruční granáty pod dohledem instruktora ze standardních ozbrojených sil. Složitá technika by obsluze přidělávala problémy.
Podle předpokladů většinu zhotovených pušek VG 2 zabrala sovětská armáda. Originální kusy jsou vzácné a cenné, v aukcích jejich hodnota stoupá do stovek tisíc korun.
