Své ponížené supliky carským úřadům odepisoval mladík jako Vladimír Iljič šlechtic Uljanov. Tím chtěl upozornit na to, že není obyčejný člověk. V zatuchlém Rusku měl takový titul opravdu mimořádný význam.
Ano, zakladatel bolševické strany Lenin, původním jménem Uljanov, měl šlechtický původ. Úřady totiž jmenovaly jeho otce ředitele gymnázia Ilju Nikolajeviče Uljanova ředitelem všech základních škol gubernie a státním radou. V armádě to odpovídalo hodnosti generála a byl s tím spojený i šlechtický titul a oslovení Vaše Excelence. Zasloužil se totiž o rozšiřování vzdělání veškerého obyvatelstva Ruska.
Rodina žila v přepychu. I její předkové nepocházeli z chudých poměrů. Všechny tyhle podrobnosti se za sovětské epochy nesměly zkoumat, teprve v devadesátých letech minulého století se k nim odborníci dostali.
Původ rodiny Uljanovových není jasný – mohli být Rusy, Čuvaši, Mordviny nebo Tatary. Děda z otcovy strany měl zavedené krejčovství v Astrachani. Babička byla pokřtěná Kalmyčka anebo Kirgizska, ani to nikdo pořádně neví. Bydleli v kamenném domě s dřevěnou nástavbou – i to bylo známkou bohatství.
Historik generál Dmitrij Volkogonov v knize Lenin – počátek teroru: Jako bývalý stalinista, který prošel bolestným přechodem k úplnému zavržení bolševického totalitarismu, přiznávám, že leninismus byla poslední bašta, která v mé mysli padla. Když jsem pečlivě a podrobně probíral uzavřené sovětské archivy na Harvardově univerzitě a v Hooverově institutu v Kalifornii, Leninův obraz se v mém hodnocení postupně měnil: tvůrce a prorok byl vytlačován ruským jakobínem. Uvědomil jsem si, že nikdo z nás Lenina nezná – vždycky stál před námi v posmrtné masce pozemského boha, kterým nikdy nebyl. |
Dědeček Vladimírovy matky byl židovský obchodník s vínem Moško Blank ze Žitomiru, který konvertoval ke křesťanství, protože se chtěl vyhnout přesídlení do oblasti určené pro Židy. Vzápětí se stal antisemitou. Za manželku měl volžskou Němku. Jejich syn Alexandr Blank vystudoval medicínu a vzal si za ženu křesťanku Annu Grosschopfovou, která měla německý a švédský původ. Jako inspektor nemocnice ve Zlatoustu se stal automaticky státním radou a dědičným šlechticem – stejně jako později jeho zeť. Jedna z dcer, Marie Blanková, která se provdala za Ilju Uljanova. Mluvila plynně rusky, německy, francouzsky a anglicky, byla vychovaná v německém duchu, který přenášela do nové rodiny.
První impulz – poprava bratra
Vladimír se narodil 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk). Pokřtili ho v pravoslavném kostele. Kromě něho měli rodiče ještě dva syny a tři dcery, avšak tři z nich brzy zemřeli.
Patřil k nejlepším žákům školy, měl několik kamarádů, ale byl samotář. Jednal autoritativně, uznával jen své názory a kritiku bral jako urážku. Ředitelem jeho střední školy byl Fjodor Kerenskij, otec budoucího předsedy Prozatímní vlády.
V lednu 1886 zemřel jeho otec na mozkovou mrtvici. V květnu následujícího roku byl popraven jeho starší bratr Alexandr, student, člen teroristické organizace Lidová svoboda (Narodnaja volja), která zavraždila cara Alexandra III., příslušníka rodu Romanovců. A právě v těchto těžkých dnech Vladimír maturoval, rovněž jeho sestra Olga.
Bratrova poprava přivedla Voloďu k hledání radikálního řešení sociálních a politických otázek. Ruská říše žila totiž pořád jako ve středověku – většina lidí připoutána k půdě, která je stěží uživila, továrny budovali západní podnikatelé a dělníkům dávali jenom nejnutnější mzdy. A všude panovali úplatní úředníci.
„Lenin patřil k těm četným příslušníkům inteligence, kteří se dožadovali revoluce,“ napsal britský historik Robert Service v knize Lenin. „Politický a hospodářský systém ho znechucoval a panující pyramida moci mu byla přímo odporná. Možnosti smírného rozvoje v Rusku ho nijak nevábily. Nenáviděl jak Romanovce, tak starou Rus.“
Po čtyřech měsících studia na právnické fakulty Kazaňské univerzitě, na sklonku roku 1887, vyloučili sedmnáctiletého Uljanova ze studia. Účastnil se studentské demonstrace, do níž ho zatáhli kolegové, kterým imponovalo, že jeho bratr byl popravený revolucionář. Úřady ho vypověděly na rodný statek ve vesnici Kokuškino v Kazaňské gubernii. Už na jaře 1888 se směl vrátit do Kazaně a dostudovat.
Pokračoval v dráze revolucionáře, i když dobře znal rizika – vězení, vyhnanství, život v zahraničí. Brzy objevil kroužek mladých, který studoval díla Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Plechanova, a přidal se k němu.
Advokátní koncipient marxistou
Na podzim 1889 se rodina Uljanových přestěhovala do Samary. I tam si mladík našel revoluční souvěrce, s nimiž diskutoval a četl zakázané knihy. O dva roky později složil přijímací zkoušky k dálkovému studiu práva na petrohradské univerzitě. V lednu 1892 nastoupil v Samaře v advokátní kanceláři Andreje Chardina, s nímž hrával šachy. A našel tam kamarády z marxistického kroužku.
Do Petrohradu přijel na sklonku léta 1893. Jako koncipient začal pracovat v advokátní kanceláři Michaila Volkenštejna. V revoluční činnosti nepolevoval, stal se vedoucím jedné marxistické skupiny. Rozpracoval program budoucí sociálně demokratické strany. Prožil tam první lásky. Nejprve se sblížil s revolucionářkou Apollonarií Jakubovovou, která byla krasavicí, a vzápětí s energickou učitelkou Naděždou Krupskou, postiženou poruchou štítné žlázy.
Vladimír Iljič Lenin
Uljanov uměl z domova německy a francouzsky, sám se naučil anglicky. Chtěl se setkat se zakladatelem ruského marxismu Plechanovem, který žil ve Švýcarsku, a s dalšími ruskými emigranty. Marně žádal o vydání cestovního pasu. Když ho na jaře 1895 dostal, okamžitě vyrazil do Švýcarska, Německa a Francie. S Plechanovem diskutoval o další revoluční činnosti v Rusku. V Paříži mluvil s Marxovým zetěm, v Berlíně se sociálně demokratickým vůdcem Wilhelmem Liebknechtem.
V Německu si nechal vyrobit velký kufr s dvojitým dnem, aby mohl do Ruska propašovat revoluční literaturu. Na hranicích ho celníci neprohlíželi, protože ochranka čili politická policie chtěla, aby ji Uljanov zavedl ke svým přátelům.
Po návratu založil spolu s Julijem Martovem, vlastním jménem Cederbaumem, Svaz boje za osvobození dělnické třídy – první zárodek radikální marxistické strany v Rusku.
Bohatí vyhnanci
Už v prosinci 1895 ochranka tento svaz rozehnala a většinu jeho členů zatkla. Uljanov pobyl přes rok ve vyšetřovací vazbě, než se dostal před soud, který ho poslal do vyhnanství. Za místo pobytu mu úřady určily vesnici Šušenskoje v Jenisejské gubernii na Sibiři.
Naděžda Krupská, kterou rovněž postihlo vyhnanství, ale v Ufě, se nabídla, že si ho vezme. Podle Anny Uljanovové, jeho sestry, ji nejprve odmítl. Až později souhlasil. Úřady vyhověly přání Nadi a přesunuly ji do Šušenského. V červenci 1898 se s ní Uljanov oženil. Avšak zřejmě by si raději vzal Apollonarii, Kubočku, jak ji něžně říkal. Novomanželé toužili po dítěti, ale nikdy se ho nedočkali.
Ve vyhnanství bídou netrpěli – dostávali po pěti rublech měsíčně, její peníze posílali na fond strany. I ze Sibiře udržoval Uljanov kontakty se zahraničím, místní knihovna dokonce nakupovala kvůli vyhnancům politické knihy.
Rolníkům v Šušenském radil Uljanov při vyřizování právnických záležitostí. Ovšem hlavně se soustřeďoval na teoretické rozpracování základů budoucí socialistické revoluce. Napsal přes třicet článků a knihu Vývoj kapitalismu v Rusku. Podepisoval je několika krycími jmény, ke konci devadesátých let byl známý jako K. Tulin. Pro tuhle knihu zvolil nový pseudonym Lenin – patrně se vzpomínkou na sibiřskou řeku Lenu.
Posmrtná maska Naděždy Krupské, ženy V.I. Lenina - Zatímco jeho obličej znaly miliony...
V roce 1898 proběhl v Minsku ustavující sjezd Ruské sociálně demokratické dělnické strany (SDRSR). Přijelo na něj pouze devět lidí, ostatní se skrývali v zahraničí anebo byli ve vyhnanství. Měli smůlu – krátce nato ochranka zakladatele strany zatkla. Policie totiž revolucionáře svými agenty doslova prošpikovala.
Když se Uljanov-Lenin vrátil v únoru 1900 z vyhnanství, Moskvu, Petrohrad a města s vysokými školami a velkými továrnami měl zapovězené. S několika revolucionáři objeli menší města a hledali skupiny souvěrců, aby s nimi navázali kontakt. Aniž to tušil, všude ho sledovala ochranka. Když požádal o vydání pasu, ministerstvo vnitra usoudilo, že bude lepší, když z Ruska zmizí.
Život na účet bohatých mecenášů
V červenci odjel, manželka se za ním vydala později, až jí skončilo vyhnanství. Žil ve Švýcarsku, v Německu, v rakouské části Polska, Francii a v Anglii. Vydával levicový časopis Iskra (Jiskra), později Pravdu, psal knihy. Nebyl nikde zaměstnán. Žil z příspěvků mecenášů, jako byl moskevský milionář Sáva Morozov – tento přísun organizoval spisovatel Maxim Gorkij. Dalším zdrojem peněz byly bankovní loupeže, které na Kavkaze řídil Josef Džugašvili-Stalin – mnozí revolucionáři tento způsob financování odsuzovali.
„V Rusku neměl skutečné zázemí,“ napsal o Leninovi historik Paul Johnson v knize Dějiny 20. století. „Také se je nikdy nepokoušel vytvořit. Soustředil se výhradně na vybudování malé organizace desperátských vzdělanců a polovzdělanců, které mohl dokonale ovládat. Mezi selským lidem neměl podporu vůbec. Měl několik stoupenců mezi nekvalifikovanými dělníky. Kvalifikovaní dělníci a v podstatě všichni členové odborů patřili – pokud vůbec měli nějakou politickou příslušnost – k menševikům.“
Hlavní představitelé marxismu-leninismu - V.I.Lenin, Friedrich Engels a Karl Marx na nástěnné malbě v Itálii.
Vznik bolševické frakce
V zahraničí si Lenin vytvořil nový styl života. Scházel se s přáteli revolucionáři, ale přísně si střežil soukromí. Zdroje svých informací neodkrýval, ale zahaloval do tajuplnosti. Při zařazování článků do časopisu Iskra se s ostatními členy redakce často hádal, aby prosadil svůj názor.
Nebyl příliš zdráv. Z dřívějška ho trápil žaludek – nejspíš žaludeční vřed. Napadla ho růže, což je nebezpečné infekční onemocnění kůže. Často trpěl nespavostí a migrénami. Žil politikou, hádkami, chyběl mu odpočinek na ruském venkově.
V únoru 1902 dokončil knihu Co dělat?. V ní poprvé nastolil možnost masového teroru, jehož pomocí chtěl nastolit nový společenský stát. Mnozí revolucionáři s ním nesouhlasili, považovali to za nepřípustné.
V červenci 1903 zahájila ruská sociální demokracie v Bruselu druhý sjezd. Avšak když belgická policie dostala zprávu od ochranky v Petrohradě o násilnických sklonech některých delegátů, museli ho přeložit do Londýna.
Lenin, jemuž začali říkat Stařík, bezohledně prosazoval své názory. „Martov toužil po straně, v níž se členové mohou vyjádřit k problémům nezávisle na ústředním vedení, kdežto podle Lenina bylo třeba vůdcovství, vůdcovství a zase vůdcovství,“ napsal historik Service, „všechno ostatní se mělo přinejmenším v daném okamžiku této potřebě podřídit.“ Při hlasování byl Lenin v poměru 28 ku 32 poražen.
Po hádkách někteří delegáti znechuceně odešli. Lenin prosazoval nejradikálnější řešení, a proto ignoroval rozhodnutí vedení, s nimiž nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval nemilosrdně. Jeho frakce nakonec získala okamžitou většinu. Strana se rozpadla na dva proudy – Lenin vedl bolševickou, tedy většinovou, frakci, zatímco méně útočný Martov menševickou. Když však Plechanov na podzim opustil Lenina, bolševici se ve vedení strany dostali do menšiny.
Strana byla rozhádaná. Někteří umírnění členové se pokoušeli přimět Lenina, aby „skončil s hádkami a pustil se do práce“. Marně. Takové výzvy pokládal za ponížení.
„Revoluční demokratická diktatura“ prohrála
Zdálky sledovali ruští sociální demokraté pokus o revoluci v Rusku v zimě 1905. V listopadu se manželé Uljanovovi vrátili z exilu do Petrohradu. Lenin chtěl, aby se dělníci vyzbrojili a bojem svrhli carskou moc. Když se o to pokusili bolševici v prosinci v Moskvě, policisté a vojáci je rozstříleli. I na konferenci bolševiků ve finském Tampere Leninova koncepce „prozatímní revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“ prohrála. Delegáti to považovali za protimluv: cožpak lze nastolit demokracii diktaturou?
Sjezd sociální demokracie v dubnu 1906 ve Stockholmu Leninovu porážku dovršil. V ústředním výboru zasedli tři bolševici bez svého vůdce a sedm menševiků. Mnozí delegáti kritizovali Lenina za jeho podporu bankovních lupičů na Kavkaze, kteří tímto způsobem získávali peníze do bolševické pokladny.
První sovětská žárovka z roku 1935. Bok po boku v ní svítili Lenin a Stalin
Po krvavém potlačení revoluce povolal car do Petrohradu úspěšného gubernátora Petra Stolypina. Nejprve ho jmenoval ministrem vnitra a v červenci 1906 mu svěřil křeslo ministerského předsedy. Stolypin se uvedl heslem „Liberální reformy a silná vláda“. Zavedl systém rychlých soudů, které posílaly revolucionáře bezodkladně buď na šibenici, nebo na Sibiř. Zahájil reformy, zvláště pak v zemědělství, kde chtěl do rukou rolníků předat hospodaření, dal jim i svobodu pohybu, kterou dosud neměli. Chtěl na venkově vytvořit střední třídu, o níž by se mohla vláda opírat. Podporoval rozvoj průmyslu a dělníkům vytvořil sociální ochranu, uzákonil povinnou školní docházku. Všechny tyto změny však probíhaly pomalu, narážely na neochotu carského dvora, místní šlechtu a byrokracii.
Nicméně Stolypinovo tažení těžce zasáhlo bolševiky. Na vrcholu v roce 1907 se k nim hlásilo 46 tisíc lidí a k menševikům 38 tisíc – v zemi se 150 miliony obyvateli, z nichž dva miliony tvořili dělníci, to bylo žalostně málo. Když za tři roky revolucionáře pobil, odhadoval Trockij, že členstvo obou frakcí pokleslo dohromady na necelých 10 tisíc. Revoluce se Rusku opět vzdálila.
Po porážce v roce 1905 museli vedoucí revolucionáři prchnout do zahraničí. Lenin utíkal z Finska dobrodružně. Když ho dva opilí průvodci vedli přes zamrzlou řeku, kde led praskal, málem spadl do vody a utopil se. Nakonec se přece jenom dostal přes Švédsko a Německo do Ženevy. Cítil se mizerně. Nadě jednou řekl: „Mám pocit, jako bych se sem přijel položit do rakve.“
Až po několika týdnech se mu vrátila energie a rozebral strategii bolševiků v Rusku. Dospěl k závěru, že byla správná, ale prohru z roku 1905 nevysvětlil.
Milostné dobrodružství s Inessou
Lenin nyní bojoval nejen s menševiky, ale často i se členy vlastní bolševické frakce. Na rozdíl od nich se domníval, že by strana měla být zastoupena v Dumě (parlamentu). Nestal se proto ani členem bolševického ústředí.
Mnoho lidí rozlítil knihou Materialismus a empiriokriticismus, která vyšla roku 1909 v Petrohradě. Jeho sestra Anna mu vyčetla, že v ní překročil všechno, co je v polemikách dovolené a slušné. Jeho příznivec slavný spisovatel Maxim Gorkij, který ho nedávno hostil ve svém přepychovém sídle na ostrově Capri, řekl, že autora pohání kupředu jenom ješitnost.
Naďa trpěla stále víc důsledky poruchy štítné žlázy – vystouply jí oči a vyboulil se krk, ztloustla, mívala bušení srdce a nepravidelné menstruace. O tom, že by mohli mít děti, už manželé neuvažovali. Lenin na ni naléhal, aby šla na operaci, ale ona odmítala – každý pátý pacient umíral.
Socha Lenina je uskladněna v areálu Lázeňských lesů v Březové.
V prosinci 1909 se v Paříži seznámil devětatřicetiletý Lenin s bolševičkou Inessou Armandovou, o čtyři roky mladší vdovou. Inessa pocházela z pařížské umělecké rodiny: otec byl známý operní pěvec, matka herečka a pianistka. Po předčasné smrti otce se přestěhovala k tetě do Moskvy, která vyučovala hudbu a francouzštinu děti majitele textilky Armanda. V osmnácti letech si vzala Alexandra Armanda, syna továrníka, a brzy s ním měla čtyři děti. Ve Švédsku studovala feminismus, přitom se seznámila s díly Lenina a Trockého. Její manželství ztroskotalo, když se zapletla se švagrem Vladimírem, revolucionářem, který ji uvedl mezi ruské dělníky. V roce 1903 vstoupila do ilegální sociálně demokratické strany. S milencem si pořídila páté dítě. Carská ochranka ji dvakrát zatkla, po propuštění odjela s dětmi do Paříže – bývalý manžel ji dál finančně podporoval. Vystřídala několik milenců.
V roce 1911 se stala tajemnicí Výboru pro zahraniční organizace, který založili ke koordinaci činnosti bolševických skupin v Evropě. Krupská dokonce uvažovala o rozvodu s Leninem, aby si mohl vzít Armandovou. Avšak bolševický teoretik potřeboval svou ženu jako sekretářku. Nicméně historik Robert Service se domnívá, že milenci se rozešli z Leninova podnětu v létě 1912. Krupská dala údajně svému manželovi ultimatum: buď já, anebo ona.
Vzestup intrikána za pomoci ochranky?
Lenin dál se střídavým úspěchem intrikoval. Carská ochranka v něm spatřovala člověka, který by mohl rozložit Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska zevnitř, tím ji zpacifikovat. Jeho vzestup proto ze zákulisí podporovala, i když způsoby nejsou jasné.
Na leden 1912 se chystal pátý sjezd. Organizátoři se rozhodli uspořádat ho v Praze, protože rakousko-uherská policie hnutí, která podkopávala carský režim, tolerovala. Čeští sociální demokraté propůjčili Rusům Lidový dům.
Výbor zahraniční organizace, v níž se soustřeďovali exulanti a jehož tajemnicí byla Inessa, měl na stranu velký vliv. Sjezd se usnesl, že přenese těžiště své práce do Ruska, proto budou v sedmičlenném ústředním výboru jenom dva emigranti – Lenin a Trockij. A potvrdil, že bolševici se mají ucházet o místa v Dumě.
Svržení sochy V.I.Lenina ve východoukrajinském Charkově v neděli 28.září 2014
V Praze se bolševická frakce organizačně osamostatnila. Přijala název Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševici). Přitom formálně zůstávala součástí jednotné SDDSR. Vznikl podivný patvar, který však nikomu nevadil.
Nikdo netušil, že člen ústředního výboru a poslanec Dumy Roman Malinovskij, vynikající řečník a organizátor, je placeným agentem ochranky – nedostatek peněz ho přivedl do služeb tajné policie. Když se členové ústředního výboru vrátili do Rusku, byli s výjimkou Malinovského všichni zatčeni. To posilovalo jak pozici Malinovského, tak Lenina, který mohl za uvězněné členy kooptovat do vedení jiné, jemu věrné.
„Díky tomu, že Malinovskij byl členem bolševického ústředního výboru, znala ochranka jeho největší tajemství,“ připomněl Service. „Ani lsti se zašifrovanými vzkazy, neviditelným inkoustem či používání lublinského poštovního úřadu nemohly zabránit tomu, aby se Leninovy plány nevyzradily.“
Ústřední výbor rozhodl vydávat v Rusku stranický list Pravda. První číslo vyšlo koncem dubna 1912. Leninovi vadilo, že nebude mít na jeho obsah vliv, proto se rozhodl odstěhovat z Francie do Polska, aby byl co nejblíž carské říši. Mezi Vídní a Petrohradem vzrůstalo napětí, proto se nemusel obávat zatčení, případně vydání do Ruska.
Milostný trojúhelník
Uljanovovi se spolu s několika dalšími odstěhovali v červnu do Krakova. Naďa doufala, že svého manžela odtrhne od Inessy. Třebaže se tam tato bolševická funkcionářka vzápětí objevila, v červenci zmizela v Rusku. Ochranka ji takřka okamžitě zatkla, a když ji propustila, vrátila se do Polska k Uljanovovým.
V srpnu 1913 začala bydlet spolu s Leninem a Krupskou v Krakově. „Lenin Inessu miloval,“ napsala ve svých memoárech její přítelkyně Angelika Balabanovová. „Nebylo v tom nic nemorálního, protože Lenin Krupské všechno říkal. Hluboce miloval muziku, k níž neměla Krupská žádný vztah. Zato Inessa výborně hrála Beethovenovy skladby, kterého měl rád, i dalších skladatelů. Lenin usiloval o to, aby měl s Inessou dítě.“
„Na podzim 1913 jsme se stali s Inessou velmi blízkými,“ potvrdila Krupská. Chodili na procházky ve třech. Přitom vedli vášnivé politické debaty.
Potom přišel druhý rozchod, opět nepochybně kvůli Nadě. V listopadu odjela Inessa do Paříže. „Ty a já jsme se rozešli, jsme tedy odloučeni, můj drahý,“ psala Leninovi z francouzské metropole. „Vím to a cítím to. Ty už sem nikdy nepřijedeš… Teď bych se obešla bez tvých polibků – stačilo by mi vídat Tě a občas si s Tebou promluvit. To by přece nikomu neubližovalo. Proč jsi mne o to připravil? Ptáš se mne, zda se na Tebe nezlobím kvůli tomu, že jsi završil rozchod. Ne, já si myslím, že jsi to neudělal z vlastního popudu.“
Lenin potřeboval sekretářku – a tu mu obstarávala Naďa. Pro Inessu byla tahle funkce málo tvůrčí, málo zajímavá.
Na jaře 1914 zasáhla bolševiky těžká rána. Poslanec Dumy a člen ústředního výboru Malinovskij uprchl z Petrohradu, protože už nesnesl pracovat jako tajný agent ochranky. Výborný řečník, výborný organizátor a podle Lenina pevný bolševik. Když ho někteří před ním dřív varovali, mával rukou – ten přece nemůže donášet ochrance! Zrádce by měla soudit zvláštní komise, ale mohl se z obvinění vysekat, navíc by to mohlo vrhnout stín na Lenina a další vůdce. Raději to přešli mlčením.
V Evropě stoupalo napětí. Lenin ho nepostřehl, dál se věnoval stranickým půtkám. Rakouskouherské napadení Srbska a následné vypovězení války Ruskem bolševického předáka zaskočilo. Policie v Haliči ho podezřívala z vyzvědačství pro Petrohrad a uvěznila. Teprve na garance nejvyšších představitelů rakouské sociální demokracie mohl vyjít po deseti dnech, 19. srpna, na svobodu.
Situace ho rozčilovala – jak je možné, že němečtí sociální demokraté hlasovali pro válečné půjčky, tedy pro válku? Vždyť se všechny socialistické strany, které jsou členy druhé internacionály, zavázaly, že půjdou proti válce. To je konec druhé internacionály! Postupně podpořily své vlády i další socialistické strany. Na proletářskou solidaritu, v níž Lenin tolik věřil, si nikdo nehrál. Socialistická revoluce, která měla začít podle teoretiků v Německu, se beznadějně vzdálila.
Začátkem září se vůdce bolševiků usadil v Bernu. Ostatně i další ruští revolucionáři zaplavili Švýcarsko. Na jeho naléhání se ve městě zabydlela i Inessa, aby byla opět nablízku. Vycházky se třech se obnovily.
Pokračování příště.
Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. Století (2012)
