Vilém Jakš se narodil 25. dubna 1910 v jihomoravské obci Bratčice. Byl nemanželským synem Růženy Chmelíkové a rolníka Josefa Jakše. Ačkoliv ho Josef ihned legitimizoval, dostal jméno Vilém. Nikdo mu však neřekl jinak než Vilda.
Otce však příliš nepoznal. Když padly výstřely v Sarajevu a začala Velká válka, byl Josef Jakš jako tisíce jiných povolán do boje, při nichž během Brusilovy ofenzivy u města Luck na ukrajinské Volyni v létě 1916 padl.
Červeně je označeno město Luck.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Jen o dva měsíce poté, co jeho otec padl, nastoupil Vilda do školy. Pro něho jako velmi živé dítě vysedávání v lavici příliš záživné nebylo a tomu také odpovídá jeho prospěch, ve druhé třídě občanské školy (též se používal pojem měšťanská škola, druhá třída by byla ekvivalentem sedmé třídy, pozn. red.) propadl. Jeho matka proto požádala svého bratra Jana Chmelíka, aby v Praze vzal Vildu do učení na čalouníka. Později se k Vildovi připojil i jeho tři a půl roku mladší bratr Josef (více o něm v medailonku na konci článku, pozn. red.).
Oba začínají vychutnávat mladický život v hlavním městě. Stávají se trampy a často se svými přáteli vyrážejí do Posázaví. Právě tam se Vilda seznamuje s boxem a také tam absolvuje první utkání. Stává se taky členem Ursus Nusle, v jehož barvách absolvuje 17. ledna 1930 první utkání mezi amatérskými boxery. Hned během první sezony mezi amatéry bojuje o titul mistra ČSR v boxu, ale zatím neúspěšně.
Nebeští jezdci od 311. perutěJosef Ocelka: Říkali mu Vocelovej. Byl u prvního náletu 311. perutě, později jí i velel Vilém Jakš: Vicemistr světa v boxu za browningy. Jakše pohřbily vlny Biskaje Jan Gellner: Koktající advokát navigátorem. Gellner se stal legendou RAF i RCAF Petr Uruba: Nešťastné přistání. Urubův wellington sedl na obsazeném letišti Arnošt Valenta: Valenta byl jediný československý člen RAF, který se nevrátil ze zajetí Richard Husmann: Příběh skutečného nebeského jezdce. Husmann bojoval na západě i východě |
Nicméně jeho výkony neunikly pozornosti a už na konci roku ho vábili do profesionálního ringu. Tomu zatím odolal a v roce 1931 se poprvé stává mistrem republiky.
Začíná také boxovat na mezinárodní úrovni, kde úspěšně reprezentuje československé barvy. V únoru 1932 jeho výkony kvitoval i dobový tisk. „Ve třetím kole Jakš silně krvácel, avšak vydržel a obnovil vedení Československa,“ psaly třeba dobové Lidové noviny.
To už byl však závěr jeho amatérské kariéry, začátkem června se stal profesionálním boxerem. Jeho vstup do profiringu ovšem provázel skandál s výběrem manažera. Jakš z toho vyvázl s pokutou 500 korun. Vstup mezi „profíky“ mu ztížilo i to, že musel narukovat.
Nicméně armáda k němu byla velkorysá a i díky konexím ČSUBP (Československá unie boxerů profesionálů, pozn. red.) zůstal v Praze, kde mohl trénovat i boxovat. Službu nastoupil u 81. letky 5. leteckého pluku v Praze-Kbelích. Během čtrnáctiměsíční základní vojenské služby absolvoval jedenáct soubojů, a to včetně dvou duelů o titul mistra republiky.
Vilém Jakš během základní vojenské služby v roce 1933 a po jejím konci v roce 1935 │ archiv: Hany Bucové (via Lukáš Kratocvhíl a Jan Krajčirovič)
Přestup do profiringu také znamenal, že mohl vstoupit do světa tehdejší pražské smetánky. V Paláci Lucerna, kde boxoval, se objevovaly celebrity tehdejší doby a Jakš se zde spřátelil například s Karlem Hašlerem.
Paříž volá
Postupně mu ovšem začal být československý ring malý, s jeho novým manažerem, ruským emigrantem židovského původu s francouzským občanstvím, Alexem Krassowským proto přesídlil do Paříže. Ta byla v té době kolébkou boxu a tehdy tam působilo i velké množství československých boxerů. I tam si záhy vydobyl jméno. Během roku 1934 neprohrál ani jeden zápas. V té době se však zároveň začaly prohlubovat neshody mezi ČSUBP a právě českými boxery v Paříži. Pohrozila jim dokonce doživotní diskvalifikací.
Pokusem o smír se nakonec stalo „utkání desetiletí“, v němž se v Lucerně měl utkat Jakš s dalším známým boxerem tehdejší doby Františkem Nekolným. Zápas byl vyrovnaný a Jakš ho vyhrál na body. Spory to však nezažehnalo a Jakš tak musel absolvovat ještě několik zápasů v Praze, než se mohl vrátit zpátky do Paříže.
Poté Jakš s Krassowským začali vše směřovat k životnímu duelu, a to k souboji o titul mistra světa. Po několika vítězstvích konečně mohl vyzvat úřadujícího mistra světa i Evropy Marcela Thila k souboji.
Zápas o titul mistra světa
Je 4. května 1935, hodiny ukazují 22 hodin. Pařížská hala Palais des Sports a 16 tisíc diváků bouří, vítá dvě hlavní hvězdy večera, domácího Thila i jeho vyzyvatele, které se utkají o titul mistra světa. Je to vůbec poprvé, kdy československý rohovník bojuje o titul světového šampiona.
„V prvním kole bylo již zřejmo, jaký asi bude ráz celého zápasu. Thil se ukázal jako velmi rychlý a dovedl zasahovati ještě daleko rychleji než jindy,“ popisovala souboj reportáž Lidových novin. Ačkoliv Thil byl velkým favorit, Jakš s ním dokázal držet krok a zápas se protáhl až na 14 kol. „V 13. a 14. kole jsme však překvapeni. Oba zápasníci unaveni, u Thila se však jeví jeho mechanismus a stále získává. Po několika zásazích pravou levou jde Jakš k zemi, potom podruhé je ve velkých nesnázích,“ pokračuje reportáž.
Zápas nakonec končí, když Jakšův manažer do ringu hodí ručník. „Po skončeném boji promluvil do mikrofonu Čs. rozhlasu, který zápas z Paříže přenášel, několik slov Vilda Jakš. Pravil, že lituje, že tak významný zápas ho nezastihl v nejlepší formě a že doufá, že v příštím boji o championát bude jistě lepší. Mrzí ho toliko, že mu jeho manager Krassowski nedovolil dobojovat zápas až do konce,“ píše se také v článku Lidových novin.
Sportovní důchod mezi pařížskou smetánkou
Zápas s Thilem byl vrcholem jeho sportovní kariéry, zároveň ovšem znamenal její pozvolný konec. Jakš už se nikdy do vrcholné formy nedostal. Určitou roli v tom hrály i spory s československou boxerskou unií. Definitivní tečku za sportovní kariéru ovšem udělala dopravní nehoda, při níž se Jakš zranil. Ačkoliv zprvu některé noviny psaly o tom, že je těžce zraněn, zranění vážná nebyla a po několika dnech byl z nemocnice propuštěn do domácího léčení. Nemohl však tři měsíce trénovat. Ačkoliv i potom měl nabídky vrátit se do ringu a sám možnost zvažoval, nikdy se tak nestalo.
Začal novou životní etapu, vrátil se do Paříže, kde měl obchod s broušeným sklem. Také si užíval života mezi pařížskou smetánkou i se svou láskou francouzsko-německou filmovou hvězdou maďarského původu Käthe von Nagy. S ní žil střídavě v Paříži a na francouzské Riviéře. Díky ní se seznámil s hvězdami francouzského filmu. Mezi nimi například s Jeanem Gabinem či Georgesem Biscotem. Dokonce se po boku své milé zahrál v jednom filmu.
To už se ovšem nad Evropou pomalu začala stahovat černá mračna. Idylka pro Jakše skončila po vyhlášení mobilizace československé armády v roce 1938. Von Nagy ho sice přemlouvala, aby zůstal s ní ve Francii, Jakš však neváhal a vrátil se do Československa. Na konci září se hlásil u 81. letky 5. leteckého pluku. Přišla však zpráva o přijetí mnichovské dohody a záhy byl demobilizován. Poté pendloval mezi Prahou a Paříží.
Cesta do odboje
Také do jeho života zasáhl osudový 15. březen 1939. Jakš byl v té době v Praze, přesto byl rozhodnutý se zapojit do zahraničního odboje. Traduje se, že údajně chodil po Praze se svým revolverem a vykřikoval, že „se probije za hranice stůj co stůj“. Jakš ovšem nakonec využil svých boxerských konexí, díky nimž získal falešný doklad, na němž bylo uvedeno, že se zúčastní exhibice, která má utužit vztahy mezi protektorátem a fašistickou Itálií. Vlakem v únoru 1940 dojel do Říma, kde přestoupil na vlak do Benátek.
Soutěžní kvízPo konci miniseriálu o Nebeských jezdcích od 311. perutě připravujeme soutěžní kvíz. Výherci získají novou knihu Pavla Vančaty o osudech bratrů Josefa a Antonína Ocelky „Vocelovej“. Soutěž proběhne v polovině října. |
Z nich se vydal do Terstu, následně do Lublaně a Bělehradu, kde se připojil na tzv. balkánskou trasu. V Bělehradu většinou naši vojáci podepisovali závazek ke službě v cizinecké legii, tomu se však Jakš pravděpodobně vyhnul, protože byl držitelem francouzského pasu. Pokračoval však s dalšími Čechoslováky přes Cařihrad, Ankaru až do Bejrútu. Po několika týdnech je francouzská loď převezla do Marseille. „Moje cesta z Prahy do odboje. Pouť z Prahy do Marseille trvala 49 dní,“ zapsal si později.
Jakš se posléze v Agde přidal k našim jednotkám. Do bojů však nezasahuje, 15. května je sice se svými druhy ze skupiny škpt. Josefa Schejbala (pozdější velitel 311. perutě, pozn. red.) přemístěn na letiště Bordeaux-Mérignac. Tam setrvávají až do 19. června, kdy na lodi odjíždějí do Velké Británie.
Do boje s Třistajedenáctkou
V Anglii se vyloďují ve Falmouthu, odkud míří do shromažďovacího tábora Cholmodeley a posléze v Innsworth Lane u Gloucesteru. Právě tam je 12. července přijat v nejnižší britské hodnosti AC2 (Aircraftman 2nd class) a dostává evidenční číslo 787152. O několik dní později se hlásí v Cosfordu u bombardovací skupiny, z níž vykrystalizovala 311. československá bombardovací peruť.
Jednotka pod vedením Karla Mareše se 29. července 1940 přesouvá na letiště do Honingtonu. Tam začínají intenzivní přípravy na bojový křest. Týden po vzniku perutě přijíždí na inspekční cestu exilový prezident Edvard Beneš.
Slavnostní přehlídka příslušníků 311. perutě při návštěvě prezidenta Edvarda Beneše v Honingtonu 8. srpna 1940 │ archiv: rodiny Petra Uruby
Čechoslováci se pilně učí s britskou technikou. Přesto si najdou čas i na sport. Vilda Jakš se znovu coby reprezentant Třistajedenáctky vrací do ringu. „Jakmile se angličtí letci dověděli, že slavný sportovec je mezi nimi, uspořádali na svých leteckých základnách celou řadu boxerských zápasů, na které Jakše pozvali. A tak v hangárech anglického královského letectva dobývá československý champion dalších vítězství,“ napsal tehdy Čechoslovák (zpravodajský týdeník vydávaný ve Velké Británii, pozn. red.).
To však byla jen malá odbočka z intenzivního výcviku. Jakš byl totiž jedním z šestatřiceti mužů (šest šestičlenných osádek), kteří byli vybráni pro operační výcvik. 19. srpna zakončuje střelecký výcvik a je povýšen na sergeanta. Od 20. srpna se v roli předního střelce wellingtonu cvičí společně s celou svou osádkou – prvním pilotem Sgt Václavem Kordou, druhým pilotem Sgt Jaroslavem Balou, navigátorem Miroslavem Cíglerem, radiotelegrafistou Sgt Vladimírem Slánským a zadním střelcem Miroslavem Čtvrtlíkem.
Jen za 43 dní od začátku výcviku jdou tři vybrané posádky poprvé do akce. Cílem pro první akci je nádraží v Bruselu. Kordův wellington KX-C (sériové číslo P9235) s Jakšem za dvojicí browningů v přední střelecké věži jde do vzduchu jako poslední ve 20:05. Pro operaci nepanuje zrovna ideální počasí.
Nakládání pum do wellingtonu 149. perutě, stejné letouny používala i 311. peruť
„21:30 postavení letounu nad Brusel, klouzání skrz mraky pro určení cíle. V 4 000 stopách stále v mracích aniž sptatřena zem. 21:32 nasazen kurs pro návrat, jelikož pro špatné počasí nebylo možno cíl spatřiti. Stoupání do 10 000 stop,“ zaznamenal perutní kronikář Arnošt Valenta do válečného deníku perutě.
Neshodili jsme to dnes, shodíme to zítra
„Nad mraky, asi ve výšce 4 000 metrů, jsem se dostali nad Brusel. Aspoň to tak tvrdil navigátor Cígler. Podle rozkazu jsem sestoupil na 3 000 metrů, stále jsme však byli v mracích. Sestupoval jsem tedy stále níž, ale v tisíci metrech jsem si znovu uvědomil rozkaz, a tak jsem přitáhl kormidlo, dal plyn a stoupal na stanovenou výškovou hranici,“ zaznamenal Korda ve svých memoárech Pilot R.A.F. „Shazovat bez viditelnosti se nesmělo. Obrátil jsem tedy letadlo, nařídil navigátorovi oznámit kurs na domácí bázi a mířil jsem s plnou náloží domů,“ dodal.
Kordově osádce se první vytčený cíl Třistajedenáctky bombardovat nepovedlo. Další dvě osádky byly úspěšnější. S/Ldr Josef Schejbal se svým letounem bombarduje cíl ze 130 až 150 metrů. F/L Josef Ocelka dokonce jen z 80 metrů. Všichni se nakonec vracejí v pořádku na základnu, i proto to pak dávají veliteli letounu jeho druhové z wellingtonu pořádně sežrat.
„Vystoupení posádky z letadla nebylo radostné. Šest zmoklých slepic. A se mnou nikdo z posádky nepromluvil. Vysvětlení podal zbrojíř: ‚Vždyť přivezli celej náklad zpátky!‘ Zavalila mě lavina otázek: Co se stalo? Co, co, co, proč, proč, proč? Muži mé posádky jen zlostně kouleli očima a promluvil-li někdo, pak to bylo stručné: ‚Ta ostuda!‘” popisuje ve své knize dále Korda.
Nesouhlasné mručení a remcání zbylých členů osádky pokračovalo i v jídelně, kam šestice z wellingtonu KX-C zamířila. Vše ukončil až Jakš. „Tak kluci, dost! Neshodili jsme to dnes, shodíme to zejtra a shodíme to ještě mockrát!“ vzpomínal Korda.
Přestože dvě osádky úspěšně bombardovaly cíl, porušily rozkaz, za to je samozřejmě musel velitel perutě potrestat. „Druhý den bylo oznámeno, že Sgt Korda splnil úkol přesně podle pokynů a zasluhuje za to pochvalu, další dva kapitáni se však odchýlili od přesného znění rozkazu a za svůj výkon zasluhují – uznání,“ dodal ve zmíněné knize Korda.
Časopis Čechoslovák z 20. září 1940, který referuje o prvním náletu 311. bombardovací perutě.
Patnáct operací
O dva dny později však již Kordova osádka byla úspěšnější a „náklad“ nad Bruselem shodila. „Jestliže předminulý den se mnou nikdo nemluvil, tentokrát jsem se mohl radovat z poct, které svému veliteli posádka prokazovala. Rozprava měla asi tento ráz: ‚Víš, Vašku, tos provedl báječně, to bylo jedinečný.‘ Bylo to závodění v osobních úsluhách.“
Kromě dvou zmíněných náletů na Brusel absolvoval Jakš v říjnu na pozici předního střelce ještě další čtyři lety nad Brémy, Hamburk, Berlín a Le Havre. Na další operační let se vydal až v lednu, nutno podotknout, že i Třistajedenáctka byla na téměř měsíc a půl dočasně vyřazena z operační činnosti v důsledku vysokých ztrát a nedocvičenosti dalších osádek. Od ledna se pak přemístil do zadní střelecké věže, kde se postupně účastnil operací nad Brémami, Wilhelmshavenem, Boulogne, Gelsenkirchenem, Kielem, Berlínem, Kolínem nad Rýnem, Brestem a Hamburkem. Operace 26. dubna 1941, kdy letěl v Kordově osádce nad Hamburk, byla jeho posledním operačním letem v rámci Velitelství bombardovacího letectva RAF. Není úplně jasné, proč už dále nelétal.
V týlu
Údajně to mělo být kvůli zranění z operace 26. dubna, navigátor Kordovy osádky Jan Gellner však ve svém deníku uvedl, že na další operaci už neletěl kvůli psychickým problémům. Buď jak buď, 28. dubna ho v Kordově osádce vystřídal Sgt Karel Janšta a Jakš se ve druhé polovině června hlásil u Flying Training School No. 5, vzápětí je však přeložen k Service Flying Training School No. 2 v Brize Norton, kde působil téměř rok jako výzbrojní instruktor.
V červnu 1942 je přemístěn k Československému leteckému depu do St. Athanu, kde má funkci sportovního rotmistra, po roce se však vrací k Třistajedenáctce. „Podlehl lidským řečem, které předhazovaly teplé, mírové místečko, a tak raději odešel dobrovolně k naší peruti,“ vysvětlil Jakšův návrat k operační peruti Miroslav Vild ve své knize Osud byl mým přítelem. Od poloviny června 1943 se tak společně s dalšími přeškoluje na čtyřmotorové letouny Liberator GR Mk. V (americké Consolitaded B-24).
Tři snad vydržím, pak se na to vykašlu
O tom, že Jakš měl z další operační služby velké obavy, dokládá i další Vildova vzpomínka: „Mluvil jsem s ním ještě odpoledne, těsně před jeho letem. Říkal mi, že si udělá několik letů, aby mu nikdo nemohl vyčítat, že nebojoval. Mezi jiným mi důvěrně prozradil, že má z létání strach.“
„Víte, pane kapitáne, mě kdybyste postavil v ringu přímo proti Carnerovi (Ital Primo Carnera byl předválečný mistr světa v boxu v těžké váze, Jakš boxoval ve střední váze, pozn. red.), tak do toho pudu hlava nehlava, i když budu vědět, že dostanu napráskáno. Ale do tý mašiny, i když vím, že to je moc pěkný, se mi nechce. Já vám to řeknu upřímně, já mám opravdu strach a já nevím z čeho,“ zprostředkoval Vild rozhovor s Jakšem.
„Nedivil jsem se mu. Proto jsem mu řekl: ‚Koukejte, Vildo, takhle se huntovat nemá cenu. Je lépe to nechat. Nikdo vás do toho nenutí a také nemůže nutit. A na lidské řeči se vykašlete.‘ Vilda pokýval hlavou a řekl: ‚No, ty tři snad vydržím a pak se na to vykašlu.‘,“ pokračuje v knize Vild.
Jednadvacátého srpna 1943 Třistajedenáctka zahajuje činnost na čtyřmotorových liberatorech. A Jakš podobně jako před téměř třemi lety je u prvního letu jednotky. V 9:47 startuje v letounu BZ780 (O) v osádce – piloti W/Cdr Jindřich Breitcetel, F/Lt František Fencl, navigátor F/O Eduard Pavelka, radiotelegrafisté P/O Emilián Mrázek (mladší bratr stíhače a velitele československého stíhacího wingu Karla Mrázka, pozn. red.), F/Sgt Michal Pizúr, radiotelegrafista/střelec Sgt Josef Felkl a střelci F/Sgt Jozef Halada a W/O Vilém Jakš. „... poslední fix daný Flying Controlou Groupy v 18:19 hod: pozice 49.00 N, 07.15 W…“ píše se v měsíční svodce perutě. Po letounu se rozjela pátrací akce, byla ovšem bezvýsledná.
Co se přesně onoho dne stalo, bylo dlouho opředeno tajemstvím. Ačkoliv už tehdy se spekulovalo, že československý liberator se stal obětí nepřátelských stíhačů, žádný dokument to nepotvrzoval. Také letoun nevyslal žádnou zprávu o napadení.
V roce 1967 vyšel v časopise Letectví a kosmonautika článek, v němž František Fajtl, stíhač a blízký přítel Karla Mrázka, bratra Emiliana, jenž v letounu zahynul, sugestivně popsal poslední chvíle Breitcetlova liberatoru. Ve zmíněném textu píše o tom, že liberator byl napaden skupinou stíhačů. Ačkoliv se jedná o velmi strhující a poutavé vyprávění, je víceméně vyfabulované.
Díky bádání historiků je nicméně v celém případu jasněji, československý liberator skutečně padl za oběť stíhačům. Podrobnosti boje nejsou známy, napadly ho ovšem přinejmenším dva Messerschimitty Bf 110G-2 od II./ZG 1 se základnou v Brestu.
Film Pěsti ve tměFilm režiséra Jaroslava Soukupa z roku 1986 je právě inspirován životními osudy Vildy Jakše, i když nutno podotknout, že velmi volně. Nicméně jméno hlavního hrdiny Vildy Jakuba, manažera Krakovského či další odkazují na skutečné reálie. Také závěrečný titulek přímo odkazuje na Jakše: „21. srpna 1943 byl rotmistr Vilda Jakub sestřelen při hlídkovém letu bombardéru 311. čs. perutě nad Biskajským zálivem. Posádka letounu byla zapsána do seznamu pohřešovaných.“ Pěsti ve tmě ovšem nejsou jediným dílem, které je inspirováno Vildou Jakšem. Částečně se prolíná i postavou Prcka v románu a filmu Nebeští jezdci od Filipa Jánského, což je uměleckého jméno jeho spolubojovníka od 311. perutě Richarda Husmanna (i jemu bude věnován jeden z dílů našeho miniseriálu). V postavě Prcka se ovšem prolínají i další příslušníci Třistajedenáctky. |
Jeden z nich totiž podle německých dokumentů nárokoval sestřel právě v oblasti, odkud byla hlášena poslední pozice liberatoru. Vítězem byl Ofw. Lothar Uhlig z 4./ZG 1. O tom, že šlo o urputný boj, svědčí to, že jedna stodesítka se z boje nevrátila. Konkrétně šlo o Uffz. George Planera z 5./ZG 1, který se pravděpodobně stal obětí našich střelců.
Vilda Jakš za svého života dosáhl hodnosti rotmistra v záloze a britské poddůstojnické hodnosti Warrant Officer. Byl vyznamenán československým válečným křížem, československou medailí Za chrabrost před nepřítelem a in memoriam pak československou medailí Za zásluhy I. stupně, československou vojenskou pamětní medailí se štítky Francie a Velká Británie. Jeho bratr Josef obdržel posmrtně československý válečný kříž.
Odbojáře Josefa Jakše umučili v MauthausenuMladší bratr Josef Jakš se narodil 25. 10. 1913 v Bratčicích. Podobně jako jeho o tři roky starší bratr chodil do bratčického Sokola. Zatímco Vilda škole příliš nedával, Josef byl z jiného těsta, a to i povahově. Po ukončení občanské školy nastoupil do učení v Brně do dílny Antonína Protivanského, po třech letech obdržel tovaryšský list v oboru čalounickém a dekoratérském. Poté stejně jako Vilda zamířil do Prahy. A také on začal pracovat ve strýcově čalounictví. Stejně jako jeho starší bratr trampoval a také boxoval. Dokonce v roce 1934 před Vildovým odjezdem do Paříže mu dělal sparingpartnera. Záhy boxerskou kariéru kvůli zdravotním problémům ukončil. Jeho zdravotní obtíže byly také patrně důvodem toho, proč byl v roce 1935 u armádních odvodů prohlášen jako neschopný služby. „Dopadlo to k mé velké spokojenosti. Totiž jsem zproštěn vojenské služby. Nevíte, jakou jsem měl radost, hned jsem si dal šít na oslavu nový oblek,“ vyznal se v dopise své mamince. Právě v tu dobu se začaly cesty obou bratrů rozcházet. Jedním z důvodů byla i politická orientace. Josef v roce 1935 vstoupil do KSČ. Při jednom setkání v rodných Bratčicích se kvůli tomu dokonce měli Vilda a Jožka poprat. Mnichov a posléze vznik protektorátu neměl na život Josefa zásadnější vliv, nadále pracoval u svého strýce. KSČ sice byla zakázána, ale výrazněji se jeho život změnil, podobně jako pro ostatní členy KSČ, až po útoku Německa na Sovětský svaz v červnu 1941. Vyhlášení stanného práva v září 1941 a následná vlna zatýkání a poprav výrazně narušila komunistický odboj. Jak přesně se Josef Jakš do komunistického odboje zapojil, není úplně jasné. Ovšem i on se dostal do hledáčku gestapa, a to ho začátkem listopadu zatklo. Gestapáci si ho „vzali do parády“ v nechvalně známé Pečkárně (Petschkův palác v Praze, za války zde sídlilo pražské gestapo, pozn. red.). Jakš o své činnosti ani spolupracovnících nic neprozradil, nakonec byl bez soudu poslán do koncentračního tábora Mauthausen, kam byl zařazen do bloku 13, který měl v táboře vůbec nejhorší pověst. Jeho život vyhasl 13. března 1942, podle svědků byl ubit k smrti dozorci, když klesl pod těžkým nákladem na tzv. schodech smrti. |
Více se o bratrech Jakšových můžete dozvědět na výstavě v jejich rodných Bratčicích nebo v knize Vilda a Jožka Jakš. „... Když tento dopis dostanete, tak už mě doma nečekejte.“ od Jana Krajčiroviče a Lukáše Kratochvíla, z níž i částečně vychází tento článek.
Další zdroje: archivní dokumenty uložené ve VÚA Praha, Jiří Rajlich: Na nebi hrdého Albionu 1, 2, 4 a 7, Miloslav Pajer: Křídla míří na Německo, Václav Korda: Pilotem R.A.F., Miroslav Vild: Osud byl mým přítelem, Pavel Vančata: 311 Squadron, Pavel Türk a Miloslav Pajer: B-24 Liberator in RAF Coastal Command Service.