V polovině června 1936 se vznesl do vzduchu moderně vypadající prototyp dvoumotorového bombardéru firmy Vickers se zvláštním jménem Crecy. To jméno dostal od svých tvůrců na paměť slavné vítězné bitvy z dávné historie, podle francouzské obce Crécy-en-Ponthieu, kterou u nás známe spíše jako Kresčak. Zanedlouho, když bylo rozhodnuto o sériové výrobě, přejmenovali lidé z ministerstva letectví nového vickerse na Wellington, protože jméno podle nějaké zapadlé francouzské vesnice se jim nezdálo dostatečně důstojné.
Od budoucích sériových strojů se prototyp odlišoval nejen jménem, ale do určité a ne nejmenší míry i vzhledem. Například mu chyběla stanoviště obranných střelců. Výkony však nenechal nikoho na pochybách, že vznikl relativně dobrý stroj. Na svou dobu byl dokonce velmi dobrý. Ovšem rychlý rozvoj vojenského letectví, kdy s blížícím se začátkem války rostla mohutnost výzbroje a zvyšovaly se letové výkony stíhacích letadel, měl za následek, že situace v nadcházejících letech tak růžová nebyla.
Wellington měl geodetickou konstrukci.
Nejzajímavější na stavbě welingtonu byla geodetická celokovová konstrukce kostry trupu, křídla i ocasních ploch. Ta se vedle klasických nosníků vyznačuje dvěma soustavami úhlopříčných výztuh z duralových profilů tvořících prostorovou čtvercovou síť, která zaručuje neobvykle vysokou torzní tuhost.
Torzní tuhost nebyla významně snížena ani při přeražení několika geodetických výztuh, například blízkým výbuchem protileteckého dělostřeleckého granátu nebo zásahy projektily rychlopalných kanonů nepřátelských stíhaček. Slabinou byl z velké části plátěný potah této kostry. Plátno bylo použito místo duralového potahu kvůli úspoře hmotnosti, po všech ostatních stránkách však bylo nevhodné.
Wellingtony se pak díky pevné geodetické konstrukci kolikrát vracely z akce rozstřílené jak řešeto, s cáry a chybějícími kusy plátna. Mnozí členové jejich posádek byli těžce raněni, pokud ještě vůbec žili, a pilot z posledních sil dotáhl reziduum stroje na letiště.
První sériové stroje verze Mk.I dorazily do operační služby v říjnu roku 1938, konkrétně k 9. peruti. Kdyby dopadl Mnichov jinak, mohli si je Britové hned vyzkoušet v ostré akci. Postupně výroba a dodávky wellingtonů rostly a stroje dostávaly další perutě.
Vickers WellingtonDvoumotorový bombardér se samonosnou geodetickou konstrukcí draku a plátěným potahem. Většina strojů plnila úlohu strategických bombardérů, další sloužily jako námořní hlídkové, některé byly později přestavěny na vojenské dopravní. Bojové stroje měly posádku 5 až 7 mužů podle verze letounu. Nejčastěji u bombardovací verze to byli pilot, druhý pilot, navigátor, radiooperátor a přední a zadní střelec. Technická data Wellingtonu Mk.IC (především verzi Mk.IC používali naši letci k nočním náletům)
|
Britští letci je záhy přejmenovali na Wimpy, což v řeči rychleji odsýpalo. Bylo to podle postavy obtloustlého J. Wellingtona Wimpyho z komiksů a animovaných filmů Pepek námořník. Takhle to nakonec tedy dopadlo. Pánům se původně nelíbilo jméno francouzské vesnice, tak teď tam měli jedlíka hamburgerů. Když už jsme u těch jmen, naši těm strojům familiérně přezdívali „Velouš“, ale k Čechoslovákům na wellingtonech se ještě dostaneme.
První verze (Mk.I) měla relativně slabou obrannou výzbroj: celkem čtyři kulomety ráže 7,7 mm, z toho jeden vepředu, dva vzadu a jeden ve věži, která se vysouvala pod spodek trupu.
U dalších verzí došlo k postupnému navyšování počtu kulometů. Nepraktická spodní vysouvací věž se sice používat přestala, ale přední střelec dostal dvojče, zadní čtyřče a dva kulomety se objevily v bočních okénkách, na každé straně jeden. Ze sféry experimentů můžeme zmínit zkoušky s instalací pohyblivého kanonu ráže 40 mm.
Nenavyšovala se však jenom výzbroj, také byly používány výkonnější motory. Standardem byly motory hvězdicové, ať už Bristoly Pegasus, nebo Bristoly Hercules, dokonce se objevily i americké Pratt & Whitney Twin Wasp. Zvláštní kapitolou je použití řadových merlinů. Wellington Mk.II s těmito motory je hodnocen jako vůbec nejhorší verze tohoto typu. Nebyla to chyba motoru, merliny byly výtečné, ale s wellingtony si zkrátka nesedly.
Ale vraťme se k prvním wellingtonům. Už během tzv. podivné války se ukázalo, jak jsou ve vzduchu zranitelné a prakticky vydané na pospas německým stíhačům. Navíc stroje ze začátku výroby ani neměly samosvorné nádrže a pancéřové desky pro alespoň částečné krytí členů posádky. I to přispělo k tomu, že například 18. prosince 1939 při denním náletu na německé lodě ve Wilhelmshavenu bylo z 24 wellingtonů 10 sestřeleno a tři těžce poškozeny. Proto se Bomber Command (Velitelství bombardovacího letectva) rozhodlo je nadále používat k náletům pouze v noci, kdy měly o poznání větší šanci dosáhnout cíle a vrátit se na základnu. A kvůli těmto poznatkům později RAF realizovalo svoji mohutnou bombardovací ofenzívu v temné části dne.
Wellington GR Mk.XI s anténami radaru ASV (Air-Surface-Vessel)
Jak válečná léta ubíhala, wellingtony již méně a méně stačily na úkoly bombardovacího letectva a byly přesouvány k jiným službám. Velké uplatnění našly v rámci Coastal Command (Velitelství pobřežního letectva), kde podnikaly především dlouhé protiponorkové hlídky nad Atlantikem.
Pro tuto roli se vyráběly přímo určené a patřičnými detekčními přístroji vybavené verze značené GR (General Reconnaissance). V pumovnici nosily proti ponorkám hlubinné bomby. Wellingtony mohly útočit i proti hladinovým lodím, v takovém případě se zavěšovala dvě torpéda.
Nemálo strojů bylo adaptovaných jako vojenské dopravní letouny pro dopravu osob nebo nákladu. V jednotkách kusů vznikaly i speciální verze, například pro ničení magnetických námořních min.
Vickers Wellington se vyráběl ve velkých objemech a byl nejpočetnějším strategickým bombardérem RAF. Ano, může se nám trochu příčit řadit ho do stejné kategorie jako těžké čtyřmotorové bombardéry, ale jde především o úkoly, které plnil. Z celkového počtu téměř jedenácti a půl tisíce vyrobených wellingtonů všech verzí jich tedy bylo více než devět tisíc bombardovacích. Pro porovnání: čtyřmotorových halifaxů bylo vyrobeno necelých 6 200 kusů a lancasterů necelých 7 400 kusů.
Wellington 311. československé bombardovací perutě RAF s posádkou, zleva Sgt Karol Valach, Sgt Josef Filler, F/Sgt Josef Bernát, P/O Vilém Konštacký, P/O Josef Horák a Sgt Jan Plzák
Wellingtony a Čechoslováci
V létě roku 1940 vznikla ve Velké Británii 311. československá bombardovací peruť , po stíhací třistadesítce to byla druhá naše letecká jednotka zařazená v RAF. Výzbrojí perutě se staly bombardéry Vickers Wellington.
Díky intenzivnímu výcviku zahrnujícímu teoretickou výuku a praktické přeškolení na novou techniku mohla třistajedenáctka již 10. září, šest týdnů po svém založení, zahájit bojovou činnost. Toho dne po setmění provedly tři vybrané posádky nálet na seřaďovací nádraží v Bruselu.
Velkého zadostiučinění se našim dostalo 23. září, kdy poprvé letěli na Berlín. Při této akci však utrpěli i první ztrátu. Nevrátil se wellington s kódem KX-E, jehož velitelem byl Karel Trojáček. Poškozený stoj nouzově přistál v okupovaném Holandsku, jeden člen posádky zahynul, ostatní padli do zajetí.
Nasazení perutě do bojových akcí rostlo a s tím přicházely další a další ztráty. V rámci Bomber Command působila až do dubna 1942 a do té doby vykonala 1029 bojových letů, při kterých ztratila 128 letců, z nichž 94 padlo.
Protože se takto velké ztráty doplňovaly s vypětím všech sil, a to se hlásili i dobrovolníci z našich pozemních jednotek, byla třistajedenáctka přeřazena ke Coastal Command. Náplní její činnosti se tak staly nekonečné hlídkové lety nad nedozírnou vodní plochou pro suchozemce nehostinného Atlantiku. Ztráty sice poklesly, ale pokud jste jednou skončili v moři daleko od pevniny, měli jste téměř jistotu, že už se nevrátíte. Předtím, nad Říší, jste mohli případně z hořícího stroje vyskočit, nebo s poškozeným nouzově přistát a alespoň upadnout do zajetí.
Činnost našich letců v nové roli byla velice úspěšná a peruť byla hodnocena jako jedna z nejlepších u Coastal Command. V květnu 1943 byla přezbrojena na americké čtyřmotorové liberatory a tím příběh wellingtonů u 311. perutě končí. Ale i nadále s těmito legendárními dvoumotoráky Čechoslováci létali , byť v mnohem menší míře, například u výcvikových jednotek.
Osobní zážitky příslušníků 311. perutě si můžete přečíst v několika knihách od samotných účastníků těchto historických událostí. Jmenujme například knihy Osud Byl mým přítelem, kterou na základě zápisků Miroslava Vilda zkompletoval po jeho smrti František Fajtl, Zbylo nás devět od Jiřího Osolsobě, Bombardér T-2990 se odmlčel od Viléma Bufka nebo KX-B neodpovídá od Aloise Šišky.
I když každý vzhlíží spíše ke stíhačům, tak nesmíme zapomínat, že ještě těžší a hlavně nevděčnější práci odváděly posádky bombardérů. A také příslušníci třistajedenáctky, podobně jako ostatní naši „zápaďáci“, byli za svou obětavost po roce 1948 "náležitě odměněni“.
