Strojírenský podnik Torpedo s hlavním sídlem v Rijece dostal kdysi své jméno podle výroby torpéd. Portfolio jeho produktů však bylo mnohem širší, ostatně s torpédy zde skončili v roce 1966. Nás bude zajímat, že v roce 1975 začala firma vyrábět kapalinou chlazené dieselové motory na základě licenční smlouvy s německou firmou Deutz a v následující dekádě také traktory stejného původu.
Když vypukla v roce 1991 v Chorvatsku občanská válka, nazývaná také válkou za nezávislost, trpěli Chorvaté mimo jiné akutním nedostatkem pancéřové techniky. Proto se začala používat jednak technika spadající konstrukčně do období druhé světové války, mnohdy vyzvednutá z památníků a z muzeí, a jednak došlo k výrobě řady improvizovaných obrněných vozů.
Vojenské muzeum KarlovacMuzeum výzbroje války za nezávislost se nachází v chorvatském Karlovaci, na jižním předměstí Turanj, při silnici vedoucí k Plitvickým jezerům. Zároveň leží pouze 5 km od dálnice vedoucí ze Záhřebu směrem k přímořským destinacím. Vstup do muzea pod širým nebem je volný. Existují plány, včetně architektonických studií, na jeho kvalitativní povýšení zahrnující moderní stavební objekty. Současná expozice čítá asi 10 kusů obrněné techniky, 6 kusů tažených dělostřeleckých zbraní a letoun MiG-21. Uvedené počty mohou být v čase proměnlivé. Kromě obrněného traktoru zde můžete vidět například také improvizovaně militarizovanou Tatru 138.  Improvizovaný obrněný vůz na podvozku Tatry 138  V jugoslávských konfliktech v 90. letech se používala i technika z druhé světové války. |
Improvizované obrněné vozy se objevily ve většině válečných konfliktů od první světové války po současnost, ale v tom chorvatském byl jejich výskyt v poměru k rozsahu konfliktu nadmíru hojný. Od března do prosince roku 1991, tedy v době kdy byl nedostatek obrněnců největší, se udává počet takto adaptovaných kusů techniky přesahující 250. Samozřejmě všechny nemusely být přímo bojovými stroji, některé sloužily jako zdravotní vozy, jiné jako zásobovací. Některé, třeba i z těch ozbrojených, zase mohly být pancéřovány pouze parciálně.
Traktor Straško
Svým zjevem, použitou platformou a celkovým zpracováním se v množině chorvatských improvizovaných obrněných vozů vyjímá bojový prostředek vyráběný v podniku Torpedo v Rijece. Je znám pod jménem Straško, které nedlouho po svém vzniku dostalo od svých uživatelů podle jakési kočkovité šelmy z chorvatsky dabované verze amerického animovaného seriálu He-Man and the Masters of the Universe, snad kvůli pruhované kamufláži některých kusů. Avšak už předtím, při výrobě prototypu, dostal stroj typové označení HIAV, což je zkratka „Hrvatsko Inžinjerijsko Antiterorističko Vozilo“.
Stroj je obrněným transportérem, měl sloužit především k dopravě pěchoty a poskytovat jí palebnou podporu nesenou výzbrojí. Dvoučlennou obsluhu vozidla tvoří řidič a střelec obsluhující zbraň lafetovanou v otevřené otočné věžičce na střeše společného bojového prostoru, ve kterém jsou kromě míst obsluhy lavice pro až šest plně vyzbrojených členů pěchotního družstva. Můžeme se setkat i s označením tohoto stroje jako bojového vozidla pěchoty, zavedené definici však neodpovídá jeho integrovaná výzbroj (tedy pokud nepočítáme prototyp).
Jako platforma použitá k přestavbě posloužil traktorový bagr-nakladač Torpedo GTR 75A s motorem o výkonu 70 koní, dle některých zdrojů původu licenčního italského. Zcela odstraněno bylo hydraulické rameno s bagrovací lžící na zádi traktoru. Místo původní velké nakládací lžíce na přídi tam byla instalována dozerová radlice sloužící například k odhrnování méně kompaktních barikád.
Prototyp chorvatského obrněného traktoru Straško byl vyzbrojen protiletadlovým kanonem ráže 20 mm.
Klasická traktorová karoserie tvořená především bohatě prosklenou bezpečnostní kabinou a kapotou motorového prostoru zmizela a stroj je uzavřen kompaktní pancéřovanou nástavbou. Ta je tvořena pancéřovými plechy tloušťky 12 a 15 mm, na méně exponovaných místech 6 a 10 mm. Pancíř tedy není nijak enormně silný, konstruktéři alespoň navrhli šikovně skloněné jednotlivé segmenty, čímž částečně zvýšili jeho balistickou odolnost. Alternativně se dokonce uvažovalo o sendvičovém pancíři vyplněném vrstvou betonu, v takovém případě by však narostla hmotnost vozidla nad únosnou mez, nehledě na to, že ochrana by se příliš nezvýšila.
Důležité je, že hmotnost obrněného traktoru, která činí 9,2 tun, nebyla přestavbou radikálně ovlivněna. Pancéřová nástavba sice lehká není, na druhou stranu se částečně na hmotnosti ušetřilo demontáží a redukcí pracovních prvků bagru/nakladače. Užitečná hmotnost se udává 2 tuny. Maximální rychlost je 40 km/h. Pancíř bojového prostoru je odolný proti přímým zásahům z ručních zbraní do ráže 8 mm.
Prototyp byl dohotoven v říjnu 1991 a jako výzbroj dostal jugoslávský protiletadlový jednohlavňový kanon M75 ráže 20 mm. Kanon byl samozřejmě plnohodnotně využitelný ke střelbě na pozemní cíle. Do konce roku pak vzniklo celkem 15 sériových Strašků. Jejich hlavňová výzbroj byla tvořena kulometem ráže 7,92 mm nebo 12,7 mm, podle toho, co bylo zrovna po ruce. Existují i fotografie strojů bez výzbroje.
Objevují se mlhavé informace o výzbroji některých Strašků jugoslávským bezzákluzovým protitankovým kanonem M60 ráže 82 mm. Fotografie takto vyzbrojeného vozidla však není známa, také jednočlenná obsluha v případě jeho lafetace na střeše vozidla by asi byla poddimenzována. Na druhou stranu mohl některý ze Strašků tento kanon táhnout, protože v originální verzi byl lafetován na jednoduchém lehkém dvoukolovém podvozku (tato varianta je mnohem pravděpodobnější a možná takto mohl vzniknout ten informační šum).
V červenci 1992 byl dodán ještě jeden exemplář Straška, a to speciální policejní jednotce v Rijece. Na rozdíl od všech předchozích, ne kterých se objevilo maskovací zbarvení v několika variantách, byl tento nastříkán jednolitou „policejní“ modrou barvou. Nebyl vybaven hlavňovou výzbrojí.
Celkem tedy bylo vyrobenu 17 kusů vozidel Straško. Informace o jejich bojovém nasazení chybí. Jisté je to, že byly předávány zpravidla po jednotlivých kusech různým jednotkám rozesetým v lokalitách po celém chorvatském území, ve kterých probíhaly boje. Nikdy tedy nedošlo k tomu, že by se proti nepříteli vyřítila v bojové formaci traktorová rota.
Většina Strašků se pravděpodobně dočkala definitivního ukončení bojů v relativně dobrém stavu. Jeden stroj měl být v důsledku bojové činnosti nepřítele vlastní posádkou opuštěn. Minimálně tři kusy se dochovaly do současnosti, nacházejí se v muzejních sbírkách.
