V mořích kolem Itálie
Ve vodách přilehlých k Apeninskému poloostrovu síly Osy od začátku války – až na několik výjimek – tahaly za kratší konec pomyslného provazu a situace se ještě zhoršila po odpadnutí Itálie z války 8. září 1943. O rok později americké bombardéry v řeckém přístavu Pireus potopily poslední dvě německé ponorky, což pro Kriegsmarine znamenalo konec ofenzívních akcí ve Středomoří.
Pro příště se zbytky německé námořní moci zmohly jen na jakous takous obranu konvojových tras v Tyrhénském, Egejském a Jaderském moři, a když spojenecká pozemní vojska v dubnu 1945 zahájila závěrečnou ofenzívu, padly i poslední námořní základny – La Spezia, Janov a 29. dubna jako poslední i Benátky.
Ve stejný den zástupci vrchního velitele německých vojsk v Itálii generála Heinricha von Vietinghof-Scheela v Casertě podepsali bezpodmínečnou kapitulaci, která vstoupila v platnost 2. května. Poslední obětí bojů ve Středomoří se o den dříve stal torpédový člun S-157 nadporučíka Hanse-Ulricha Liebholda potopený poblíž Terstu dělostřelectvem jugoslávských partyzánů.
Kořist v podobě lodí ale nebyla valná. Jen v Anconě Britům padlo do rukou pět torpédových člunů, zbytek funkčních plavidel – tři torpédoborce, minonoska, několik stíhačů ponorek a jiných menších jednotek – kleslo ke dnu rukou vlastních námořníků. K tomu je ale nutné připočítat desítky plavidel poškozených či nefunkčních včetně nedokončené a napůl potopené letadlové lodě Aquila, která v janovském přístavu překážela až do roku 1951. Posledních německých posádek na odříznutých ostrovech (Kréta, Rhodos, Leros, Kos…) se italská kapitulace netýkala a vojáci se vzdali až po finálním kolapsu Německa o týden později.