Po několika vyčerpávajících výpravách na oceán a trpělivém sběru magnetometrických i sonarových dat, přišlo na řadu vyhodnocování. Byl to dlouhý večer, kdy muzejníci Ivan Rous a Pavel Šercl porovnávali pozice známých i neznámých vraků na mapě s anomáliemi magnetometru a sonarovým obrazem dna.
Jako měřítko posloužil i obraz známého vraku ponorky U-976, která je stejného typu, tedy VIIC, jako ponorka U-206 Reichenberg.
Na obrázku níže je vykreslená jako šmouha vlevo nahoře v zeleném poli:
Sonarový obraz známého vraku ponorky U-976
Určitý problém představuje přesné určení pozic vraků, které má tým k dispozici. Většinou jde o data rybářů, kteří si uloží bod, kde se jim trhají sítě. Jiní, většinou amatérští rybáři se na podobná místa vracejí, protože u vraků se drží ryby.
Jak již bylo řečeno v minulých článcích speciálu Hledáme ponorku U-206, některé body jsou pro naše hledání důležitější než jiné. A to protože se mohou krýt s oblastí shozu magnetických min, s předpokládanou trasou ponorky po opuštění základny v Saint-Nazaire a s mapou neidentifikovaných vraků.
Vyhodnocování výsledků magnetometrického měření. Značnou anomálii magnetického pole značí přechod oranžové a zelené barvy. (Dětská digihra vlevo s bádáním nesouvisí. Patří návštěvě našeho hostitele.)
To vše nyní obohatily výsledky z magnetometru, které odfiltrovaly vraky určité tonáže. Anomálie magnetometrického obrazu u nich byla zřetelnější. K tomu všemu se pak přidal sonar, který vykreslil přibližný tvar vraku. A u některých se nám na okamžik zastavilo srdce. To, když se v oblasti našeho zájmu objevil třeba takovýto sonarový obraz:
Sonarový obraz vraku, který by mohl odpovídat ponorce
Velikost podle sonaru odpovídá velikosti ponorky typu VIIC a současně magnetometrický obraz vykazuje adekvátní anomálii. Má to ovšem háček. Stává se nám, že na jedné pozici se nachází více vraků, popřípadě, že někde velmi blízko našemu nálezu, je hlášen již známý vrak. Jedinou možností, jak to ověřit, je prostě uskutečnit kontrolní ponor.
 |
Ráno nemůžu dospat. V tento den se možná najde U-206. Po třech letech pátrání tu je jiskřička naděje, že se před maskou potápěče objeví obrysy ztracené ponorky. Náš člun poprvé vyráží na oceán a místo magnetometru veze potápěčskou výstroj.
Máme problém
Jenže Biskaj se jen tak nedá. Sotva opustíme přístav, motor hlásí nízký tlak oleje. Sundáváme kryt. Vše se zdá v pořádku. Hladina oleje je v normě. Upravujeme sklon motorové nohy. Přece jen dnes vezeme více zátěže a člun je jinak vyvážený. A skutečně, od této chvíle pokračujeme dál už normálně. Doprovod nám dokonce udělá hejno delfínů.
Náš člun doprovázejí delfíni.
Jak se brzy ukazuje, dohledat místo, kde shodíme kotvu s bójí není vůbec jednoduché. Kroužíme třeba i půl hodiny kolem GPS pozice, kterou máme z předešlých dní. Ale nakonec jsme úspěšní. Sonarový nález (obr. výše) si pracovně nazýváme doutník a já si od něj slibuji mnohé. Vítr z plachet mi ovšem trochu bere náš francouzský kolega Mathieu. Nedaleko této pozice je prý vrak jakéhosi štíhlého parníku. Ovšem naposledy se tam někdo potápěl možná tak před třiceti lety.
Krátký ponor má vyloučit, že se jedná o vrak hledané U-206
Jsme zhruba 50 km od pevniny a oceán se změnil v nekonečnou vodní pustinu. Vlny jsou dnes táhlé. Pracovně si říkám, že dneska máme „Šumavu“, zatímco minule to byly „Tatry“. Paradoxně je mi v těchto únavných táhlých vlnách o něco více nevolno. Ale vzrušení z toho, co možná přijde, to vše přehlušuje. I balení zásob bylo o poznání jednoduší. Pár láhví vody, balení toustového chleba a sklenice Nutely. Hlavně rychle na oceán.
Potápěč se vynořil
Skoro se zatajeným dechem sleduji bubliny, které se přibližují po dekompresních přestávkách kolem lana bóje. S jakou zprávou se Mathieu vynoří? Je venku. Vytahuje automatiku z pusy a říká: „Tak bohužel, ponorka to není. Jen hodně rozpadlá, štíhlá loď.“
Vytahujeme potápěče i kotvu z vody. Máme dnes čas ověřit ještě jedno místo. Ale bohužel ani tam nepochodíme. I když Mathieumu na okamžik poskočí srdce, protože velká loď leží kýlem vzhůru a na okamžik ponorku opravdu připomíná.
Balíme a vyrážíme zpět do přístavu. Neklesáme ne mysli. Byl by to zázrak, trefit se hned napoprvé do černého. Bude třeba dál oddělovat zrna od plev. Dál filtrovat pravděpodobné a nepravděpodobné vraky. Navíc tu hraje roli ještě jeden strašně důležitý faktor: pod svícnem je největší tma. Existuje i jistá pravděpodobnost, že U-206 je velmi blízko známého vraku. Blízko místa, kam se běžně lidé potápějí. Ale právě proto ji nikdo neidentifikoval, protože ji každý považuje třeba za součást trosek jiné lodi apod.
Ze všech těchto myšlenek nás probouzí zakuckání lodního motoru a pískot kontrolky nouzového režimu z důvodu nízkého tlaku oleje. Jsme třicet kilometrů od pobřeží. Opět kontrolujeme olej, ale tentokrát je kontrolní tyčka suchá jak Martini.
Máme problém s tlakem oleje lodního motoru.
„Máš v lodi rezervní pixlu s olejem,“ ptá se našeho kapitána restaurátor historických tankových a leteckých motorů Pavel Šercl. „Ne,“ odpovídá tiše Mathieu. I kdybyste měli ruce ze zlata a dokázali opravit kdekoli cokoli, v tuto chvíli vám jsou ty ruce dobré leda tak ke škrcení toho, kdo s sebou na oceán nevozí rezervní olej.
Věděl jsem, že ta chvíle jednou v mém životě přijde. Jednou se prostě ocitnu v šestimetrovém nafukovacím člunu, kdesi v oceánu a budu vydán napospas osudu. A není náhoda, že jsem po cestě sem četl v letadle knihu Jurije N. Ivanova Tornádo, která je vlastně tak trochu o této situaci.
Sázíme na to, že v motoru je dostatek oleje na to, aby se nezadřel a v nižších otáčkách, při rychlosti cca 10 km/h dosáhneme přístavu. Sice mi nejspíš uletí letadlo domů, ale to je jedno. Nyní je ožehavějším problémem dostat se vůbec na pevninu.
Míjíme velkou zaoceánskou loď, která nás odežene s tím, že je po drobnohledem celníků a jakákoli výměna čehokoli může být považována za pašování narkotik. Takže žádný olej nedostaneme. Ta loď měla belgickou vlajku, tak si, až takhle jednou bude možnost, odepřu třeba belgické pivo.
Konečně pevnina
Nakonec se nám podaří dosáhnout přístavu. Motor vydržel a já s mrtvolným potem na čele stihl spoj domů. Zanedlouho po mě se budou vracet domů i liberečtí badatelé. Unavení, zato však obohaceni o neskutečné množství zkušeností. Na oceánu celkem strávili 76 hodin a najezdili 797 km.
Zpátky v přístavu Zleva: Ivan Rous, Pavel Šercl a Aleš Vašíček
Nyní je potřeba určit, jaké vraky jsme to fyzicky odpotápěli. V záznamech magnetometru i sonaru je několik dosud nikde nezaznamenaných vraků a dva žhaví kandidáti jsou naopak z kola venku. Ještě nějaký čas potrvá, než Ivan Rous zpracuje nalovená data a vytvoří finální magnetometrický obraz propátrané oblasti.
Pozvání od podmořských archeologů
Ale co opravdu hřeje u srdce všechny zúčastněné, je fakt, že partu muzejníků z Liberce a Bílého Potoka v Jizerských horách, vzal na vědomí francouzský DRASSM, neboli oddělení podmořského archeologického průzkumu pod francouzským ministerstvem kultury. Byli jsme dokonce pozváni na jejich badatelskou loď André Malraux.
Loď André Malraux francouzských podmořských archeologů
Francouzští vědci, kteří bezesporu patří mezi elitu podmořských archeologů a disponující tím nejlepším vybavení, jaké si může státní instituce dovolit, čekali (tedy dle mého skromného názoru) partu podivínů, kteří si v jejich vodách hrají na badatele. A nelze se jim divit. Do podobného podniku se vzhledem k jeho náročnosti nepustí normálně uvažující člověk.
Pozoroval jsem prezentaci dosavadního výzkumu části dna Biskajského zálivu, kterou přímo na lodi archeologům přednesl Ivan Rous. Podle všeho byli překvapeni našimi výsledky. Paradoxně spartánské podmínky našeho nafukovacího člunu a upravený magnetometr přispěly k výkonu a hlavně přesnosti našeho přístroje, protože nebyl rušen masou vlečné lodi.
Ivan Rous prezentuje francouzským podmořským archeologům své výstupy z magnetometru.
DRASSM je instituce, ke které vzhlížíme a bylo by samozřejmě velkou ctí, kdyby se rozhodli nám s hledáním ponorky U-206 pomoct. Uvidíme. Jejich rankem je hledání mnohem starších vraků. Ale v téhle expedici jsem si už zvykl, že se dějí věci neuvěřitelné, odpoutané od reality všedních dní a posvěcené zvláštním štěstím nadšenců, kteří mají tu drzost, zkusit něco nehorázného. Třeba najít ponorku s erbem města Reichenberg (Liberec) na věži. Česká expedice se vrací domů. Ale už plánuje návrat na oceán. Je jisté, že tento příběh neskončil. Teprve začíná.
Povídání s badateli Ivanem Rousem a Pavlem Šerclem o jejich projektu U-206 Reichenberg jsme pro vás připravili ve formě podcastu. Rozhovor, který vznikl v zázemí expedice přímo ve člunu, v předvečer fyzického ohledání dvou podezřelých vraků, si můžete poslechnout zde:
