Na úvod seznámení se s vozidlem Type 95 So-Ki je třeba ozřejmit, proč jsme v perexu obdarovali slovo tančík uvozovkami. Důvod je prostý, ta věc zkrátka žádným tančíkem (tankette), tak jak předmětnou kategorii obrněných vozidel známe, nebyla. Přesto se i v odborných zahraničních zdrojích můžeme o tomto obrněnci jako o železničním tančíku dočíst. A na první pohled nás to k takovému ne zcela korektnímu označení také svádí.
Obrněné železniční vozidlo Type 95 So-Ki bylo dvoucestné, to znamená, že mohlo jezdit jak po kolejích, tak mimo ně (zde dokonce v terénu, obecně na silnici). Jeho primárním úkolem byla hlídková činnost a ochrana železnice před partyzány v Japonci okupovaném Mandžusku.
Obrněnou drezínu vyvinula Tatra pro Polsko, v naší armádě sloužila jediná |
Více než přímým bojovým prostředkem bylo vozidlo prostředkem určeným k přepravě mužstva. Celkem se do jeho útrob vešlo šest mužů včetně řidiče. Vozidlo dokonce postrádalo jakoukoliv integrální výzbroj. Mělo však primitivní střílny, které vezení vojáci využili při střelbě ze svých zbraní (vyzbrojeni byli puškami a v tom lepším případě - myšleno lepším pro ně - měli i kulomet). Absence integrální výzbroje se dává do souvislosti s tím, aby mohlo být vozidlo klasifikováno jako ženijní (a tím patřit přímo útvarům zajišťujícím provoz železnice), protože jinak by spadalo pod tankové jednotky císařské armády.
Unikátní bylo variabilním podvozkem. Klasické pásy si představovat nemusíme, zde některé zdroje uvádí, že konstrukčně tato část volně vycházela z lehkého tanku Type 95 Ha-Go, přičemž rozdíly především v pojezdových kolech, ale i v kolech napínacích a kladkách jsou patrné, rozdíly nenajdeme snad jen v kolech hnacích.
A potom zde máme podvozek železniční, skládající se ze dvou vertikálně nastavitelných náprav, kdy zadní byla hnací. Kola železničního podvozku hledejte pod korbou, mezi pásy. Jsou-li zasunuta, moc z nich neuvidíte. Pochvalu si zaslouží hbitost přenastavení podvozků (tzn. vysunutí nebo zasunutí železničních kol), přechod z železniční na pásovou konfiguraci trval jednu minutu a přechod z pásové na železniční konfiguraci pouhé tři minuty.
Japonský obrněnec Type 95 So-Ki v tankovém muzeu v Kubince
Variabilita samotného železničního podvozku potom spočívala v jeho přenastavování na více rozchodů. Uvádí se široký rozchod 1 524 mm, normální rozchod 1 435 mm a úzký rozchod 1 067 mm (s uvěřením úzkého rozchodu můžeme mít problém).
Zatímco víme, že nastavování konfigurace železniční podvozek vs. pásy se dělo operativně z interiéru vozu a bylo rychlé, tak o způsobu přenastavování rozchodu jsou jakékoliv informace nedohledatelné. Ale zase je logické, že pouštět se do tohoto úkonu nebylo třeba během mise, respektive ani během celé jedné kampaně, protože při tom se zpravidla stále operovalo na a v blízkosti „kolejiště“ o jednom rozchodu.
Mandžuské železnice měly původně rozchod 1 524 mm, ale Japonci tam začali tratě zužovat na svůj úzký rozchod 1 067 mm, aby tam mohli provozovat svá drážní vozidla. Ale netrvalo dlouho, než si uvědomili, že lepší bude rozchod normální, to je 1 435 mm, aby to bylo v souladu s navazujícími tratěmi korejskými a čínskými. Přechod na normální rozchod v Mandžusku tak časově spadal ještě před vznik vozidla Type 95 So-Ki.
Na miniželeznici o rozchodu 381 mm jezdil za války nejmenší obrněný vlak |
A jaký mělo toto vozidlo pancíř? Dvěma slovy žádná sláva. Ale vzhledem k tomu, že místní partyzáni disponovali zpravidla pouze puškami a granáty, tak to víceméně stačilo. Stěnu věže a čelo korby tvořil pancíř o síle osm milimetrů, všechny ostatní pancíře měly sílu šest milimetrů.
Rozměry vozidla byly následující, délka 4,90 metru, šířka 2,56 metru, výška na kolejích 2,54 metru, respektive 2,43 metru na pásech. Celková hmotnost činila 8,7 t. Benzínový motor dával výkon 84 koní, což pro pohyb po kolejích bylo až až, ale pro pohyb na pásech v terénu to moc radosti nepřinášelo (například německý lehký tank Panzer II s hmotností 8,9 t poháněl motor o výkonu 140 koní). Na kolejích vozidlo dosahovalo maximální rychlosti až 72 km/h, na silnici 30 km/h.
Vývoj vozidla měla na starosti firma Tokyo Gas and Electric Industry a na sériové výrobě se s ní potom podílela firma Mitsubishi Heavy Industries. V letech 1935 až 1943 jich vyrobily celkem 121 kusů, všechny pro japonskou císařskou armádu.
Železniční obrněnec Type 95 So-Ki po druhé světové válce někde v Číně
Obrněnec Type 95 So-Ki se znaky čínské rudé armády, která ho získala pravděpodobně v roce 1948. Vojenské muzeum v Pekingu
Bojové nasazení
Vozidla Type 95 So-Ki operovala především v Mandžusku, kde jich byla rozmístěna necelá stovka kusů. Ve své výzbroji je tam měl každý železniční pluk. Vedle hlídkových misí byla používána i k přepravě munice a vybavení, kdy mohla tahat i lehké nákladní vagony. Fotografie ukazují i několik spřažených železničních „tančíků“ So-Ki, aby bylo možné tahat těžší náklady (vlaky složené z více lehkých vagonů).
Za pozornost potom stojí i spíše výjimečné použití při útočných operacích japonských jednotek, kdy takové vozidlo podporovalo pěšáky střelbou z kulometu posazeného do věžové střílny.
Malý počet vozidel Type 95 So-Ki Japonci nasadili i během tažení v Barmě. I zde se jednalo především o hlídkovou službu, ale opět je známa i fotografie s jejich nasazením v roli lokomotivy nákladního vlaku (tentokrát naloženého dřevem, konkrétně kmeny stromů).
Po druhé světové válce používala několik So-Ki „soukromá“ armáda čínského generála Jen Si-šana, ovládajícího do roku 1948 provincii Šan-si a bojujícího proti čínským komunistům. Následně se jeden provozuschopný stroj dostal jako kořistní do výzbroje čínské rudé armády.
