náhledy
Andrej N. Tupolev, od jehož narození dnes uplynulo 130 let, se řadí mezi světově proslulé letecké konstruktéry. Kromě svého syna, který se profesně potatil, byl i otcem vůbec prvního celokovového těžkého bombardéru TB-1. U příležitosti zmiňovaného výročí si geniálního konstruktéra připomeneme sérií fotografií zaměřenou především na TB-1 a jeho většího brášku TB-3 (viz foto).
Autor: public domain
Andrej Nikolajevič Tupolev se narodil 10. listopadu 1888 (podle tehdy aktuálního ruského kalendáře 29. října) v jinak bezvýznamné vesnici ve Tverské gubernii nad Moskvou. O letectví a s ním související vědy se zajímal již před první světovou válkou a to i v rámci studií na Moskevské technické univerzitě. Na konci roku 1918 se spolupodílel na založení Ústředního aerohydrodynamického institutu (CAGI). Stal se klíčovým průkopníkem celokovových leteckých konstrukcí v SSSR. V podstatě první sovětská velká letecká konstrukční kancelář je Tupolevova, za datum jejího vzniku se považuje 22. září 1922. Zde s Tupolevem pracovala další budoucí esa v oboru, jako Archangelskij, Petljakov nebo Suchoj. Například Archangelskij byl ve 30. letech hlavním konstruktérem rychlého bombardéru Tupolev SB, který jsme si licenčně naturalizovali na českoslovnskou verzi Avia B.71.
Autor: public domain
Tupolevova konstrukční kancelář byla nejdříve soustředěna v CAGI. Prvním letadlem Tupoleva se stal experimentální ANT-1 smíšené konstrukce, postavený v roce 1923 v jednom exempláři. Křídlo a ocasní plochy ANT-1 měly kovová žebra z lehkého kovu. Sovětská hliníková slitina nesla název kolčugaluminium podle města Kolčugino, kde se v srpnu 1922 podařila její první tavba. Na fotografii je zobrazen i konstruktér Tupolev (muž s rukou na letadle).
Autor: public domain
Prvním sovětským celokovovým letadlem se stal Tupolev ANT-2 z roku 1924, malý dopravní stroj pro pilota a dva cestující. Postaveny byly pouze dva exempláře, takže v podstatě můžeme ANT-2 označit také za experimentální typ. Všimněte si dřeva poskládaného na dvoře institutu, toho roku čekali pracovníci CAGI tuhou zimu.
Autor: public domain
Tupolev ANT-3, podle vojenského značení Tupolev R-3, byl prvním celokovovým letadlem sovětského vojenského letectva. Byl to průzkumný letoun (viz označení R jako razvědčik) s možností využití i ve funkci lehkého bombardéru (závěsníky na malé pumy pod dolním křídlem jsou zřetelné). Celkem bylo vyrobeno kolem stovky kusů. Všimněte si (a vidět to je i na předchozí fotografii), že Tupolev v raných dobách preferoval kovový potah ve formě vlnitého plechu jako Junkers. Německý konstruktér, který měl potah letadel z vlnitého plechu patentovanou, se později pokusil zapeklitou situaci řešit právně, leč neuspěl.
Autor: public domain
Titul prvního celokovového těžkého bombardéru světa získal dvoumotorový dolnoplošník s pevným podvozkem Tupolev TB-1, jehož prototyp ANT-4 (viz foto) poprvé vzlétl 26. listopadu 1925. Sériová výroba potom běžela v letech 1929 až 1932 a dala více než 200 kusů včetně rozšířené verze plovákové. TB-1 měl osádku šesti mužů, pro vlastní obranu tři kulometná střeliště a mohl nést 1200 kg pum. Max, rychlost se pohybovala kolem 200 km/h, dolet činil 1000 až 1500 km v závislosti na hmotnosti pumového nákladu. Válcové předměty pod křídlem, které mohou někomu připomínat granáty, jsou chladiče Lamblin (předchozí R-3 je má na bocích přídě trupu). Ještě zbývá dodat, že v té době se za těžký bombardér považoval vícemotorový stroj s několikačlennou osádkou schopný nést alespoň jednu tunu pum (za druhé světové války už bylo vše jinak, na stejnou hmotnost pumové výzbroje se dostala například i mohutná stíhačka P-47D Thunderbolt).
Autor: public domain
Šestašedesát kusů TB-1 vzniklo v plovákové verzi TB-1P pro protilodní a protiponorkový boj. Tupolev TB-1P mohl nést místo pum torpédo zavěšené pod trupem.
Autor: public domain
Ve třicátých letech probíhaly pod vedením Vladimíra Sergejeviče Vachmistrova pokusy s parazitními stíhačkami nesenými bombardéry TB-1 a především TB-3. Sestavy stíhaček s bombardérem se nazývaly Zvěna. Na fotografii je Zvěno Z-1 tvořené bombardérem Tupolev TB-1 a dvojicí stíhaček Tupolev I-4. Zobrazený způsob řešení sestavy samozřejmě neumožňoval stíhačkám na nosiči zpětně přistát, ale dělaly se i pokusy s rampu nesenou pod trupem, kde to možné bylo (resp. tam to bylo nutné, neboť na tu hrazdu se bylo možné zavěsit až ve vzduchu). Ale zde není třeba se rozepisovat, neboť Zvěna si určitě zaslouží vlastní článek klasického formátu.
Autor: public domain
Koncem roku 1930 vzlétl prototyp čtyřmotorového těžkého bombardéru ANT-6, který se sériově vyráběl jako TB-3 (viz foto). Sériová výroba běžela v letech 1932 až 1937 a dala více než osm stovek těchto bombardérů v několika verzích. Běžný pumový náklad činil 2000 kg, maximální dosahoval 4000 kg. TB-3 i menší TB-1 jako bombardéry poměrně rychle zastaraly, ale našly uplatnění i v jiném způsobu použití, kde to tak nevadilo. V roli bombardéru byly velké TB-3 použity například při napadení Finska v tzv. Zimní válce. Určité množství TB-3 zakoupila Čína.
Autor: public domain
Těžký bombardér Tupolev TB-3, kulometná stanoviště střelců na hřbetě trupu na ochranu bombardéru před nepřátelskými stíhačkami
Autor: public domain
Tupolev TB-3 se používal i jako nosič výsadkářů, Sověti patřili k průkopníkům v oboru vzdušných výsadkových vojsk.
Autor: public domain
Vysazování pěchoty je do jisté míry jednoduchá záležitost, ale záhy se zjistilo, že by nebylo od věci shazovat z letadel i obrněnou techniku. Snímek se týká experimentu s vysazováním lehkého plovoucího tanku T-37, který se shazoval z Tupolevu TB-3 bez padáku během nízkého průletu nad vodní hladinou.
Autor: public domain
Na začátku druhé světové války byla úspěšně použita Zvěna-SPB. Sestavu tvořil bombardér TB-3 a pod křídlem zavěšené dva Polikarpovy I-16 SPB, každý s dvojicí 250kg pum. Střemhlavý bombardér I-16 SPB byla právě pro tento způsob nasazení připravená speciální verze stíhačky I-16. Letouny I-16 zde tedy neplnily roli vzdušné ochrany bombardérů, ale sloužily k ničení bodových cílů velké důležitosti. Za zmínku stojí podvozek TB-3 s velkými jednoduchými koly namísto dvoukolových vozíků s koly menšími, jaké jsou zobrazeny na předchozích fotografiích.
Autor: public domain
Hrstka zcivilněných TB-3 pojmenovaných AviaArktika s uzavřenými prostory osádky se zúčastnila výpravy na severní pól, kdy v jeho relativní blízkosti přistály letouny na driftující ledové kře. Jinak tyto stroje se používaly v severských oblastech jako dopravní, alternativně létaly s lyžovým podvozkem (i během zmiňované expedice).
Autor: public domain
Z celé řady předválečných letounů značky Tupolev si uvedeme ještě dva obry. V jediném exempláři byl v roce 1931 postaven tento dopravní pětimotorový Tupolev ANT-14. Místo v galerii si zasloužil méně standardním počtem motorů (každý ví, že v případě lichého počtu motorů se objevují nejčastěji jeden a v mnohem menší míře tři, jakýkoliv vyšší lichý počet motorů na letadle už stojí za pozornost).
Autor: public domain
Dopravní Tupolev ANT-20 zvaný Maxim Gorkij byl obří stroj ze 30. let s nepřívětivým osudem. Byly postaveny dva trochu odlišné exempláře, osud obou potom završily letecké katastrofy. První osmimotorový (jedna dvojice motorů v tandemu byla nad trupem) ANT-20 se stal obětí nechtěného taranu doprovodného stíhače během propagandistického letu. Druhý šestimotorový, označený jako ANT-20bis (viz foto), poslal opět neplánovaně k zemi pilot z řad cestujících, který si chtěl jeho pilotáž ke smůle všech zúčastněných také vyzkoušet.
Autor: public domain
Stalinské čistky dopadly v roce 1937 i na Tupoleva, kdy ho naštěstí pouze dočasně uchopil do svých spárů Lidový komisariát vnitřních záležitostí (NKVD). Když byl na místní poměry po relativně krátké době „částečně“ propuštěn, mohl se opět věnovat své práci, ovšem po delší dobu stále pod dohledem NKVD. Za těchto podmínek vznikl účinný druhoválečný střední bombardér Tupolev Tu-2 (viz foto).
Autor: public domain
Po druhé světové válce nastal další rozmach Tupolevovy konstrukční kanceláře, která byla tak velká, že pracovala na více místech v tehdejším SSSR. Vycházela odsud řada typů, z nichž mnohé se staly legendami. A. N. Tupolev samozřejmě nebyl hlavním konstruktérem všech strojů značky Tupolev. Posledním letounem, na kterém se podílel, byl nadzvukový Tu-144, jehož projekt vedl Tupolevův syn Alexej Andrejevič Tupolev. Průkopnický Andrej Nikolajevič Tupolev byl za své zásluhy prohlášen čestným členem Britské královské letecké společnosti a Amerického institutu letectví a astronautiky a dostal řadu domácích i zahraničních ocenění. Zemřel v roce 1972. (Foto: dopravní legenda Tu-104)
Autor: RIA Novosti archive, image #806897 / Lev Polikashin / CC-BY-SA 3.0