Hra na válku
Hned na úvod Vadim Štěpa (z ruského on-line časopisu Spektrum) odkazuje na výsledky výzkumu Alexeje Levinsona z ruského nezávislého politologického a sociologického institutu Levada, podle kterého Rusové nevylučují vypuknutí třetí světové války.
Institut Levada, ruská nezávislá organizace pro průzkum veřejného mínění, se letos v září ocitla na seznamu takzvaných zahraničních agentů. Informaci o zařazení Levady na „černý seznam“ oznámilo ruské ministerstvo spravedlnosti.
Šéf zahraničního výboru horní komory ruského parlamentu Konstantin Kosačov na své facebookové stránce napsal, že agentura Levada dostává finanční příspěvky „od neprůhledných zdrojů“ z USA, Británie, Německa a dalších zemí, které nejsou Rusku přátelsky nakloněny.
Kreml podle Štěpa cíleně hraje hru na “třetí světovou”, jako součást zahraniční politiky. Touto optikou se dá dívat i na některé vyhrocené výroky ruských politiků. Například Vladimír Putin uvedl, že při anexi Krymu nechal pro jistotu aktivovat jaderné zbraně.
Většina Rusů, na základě výzkumu Levinsona, sice nevylučuje třetí světovou válku, ale riziko vypuknutí války berou jako „součást hry“ a vypuknutí světového konfliktu považují za hypotetické a nepravděpodobné. Podle Levinsona Rusové jednoduše neberou ruské vojenské konflikty vážně a zachází s nimi jako s druhem hry nebo sportovního zápolení se Západem.
„Je důležité si uvědomit, že většina Rusů nechce válku, ale je ochotna jít do vojenské parity. Mají důvěru v to, že Rusko bude reagovat na hrozbu, pokud se objeví. Minimálně ve vztahu k tomu, že máme jaderné zbraně nebo vzhledem k tomu, že v duchovním smyslu máme větší právo než oni. Za námi stojí historické právo. To je klíč,“ komentuje duchovní a myšlenkový postoj Rusů v soupeření se Západem Levinson.
Cvičení ruské armády Centrum 2015
„Starý strach z jaderné války, jako absolutní konec, jako něco nevyhnutelného, strach z období studené války, částečně zůstal. Ale pro většinu populace jsou veškeré spekulace o jaderných zbraních něco jako hra. Hru, kterou hrajeme se Západem. Nemohu říct, že se jedná o rozhodující počet lidí, ale tvrdí to hodně z nich. Je důležité připomenout, co říká Jurij Levada (zakladatel centra Levada - pozn. AN): Ruské kolektivní vědomí mnoho kritických problémů vnímá jako hru modality (hru o tom, co je možné a co ne - pozn. AN). Platí to i pro vztah se Spojenými státy, a to i v období vyhrocených vztahů. Ukázalo se, že na jedné straně skutečné konflikty s obětmi z řad civilního obyvatelstva jsou považovány za hry, na druhé straně opravdovému sportu je dáván mnohem větší smysl - vede to dokonce až k militarizaci sportu. Jedno se stává více jako druhé,“ říká Levinson.
Vyhrocení vztahů mezi Západem a Ruskem podle Levinsona jednoznačně nastalo po záboru Krymu. Ruská veřejnost vnímá zábor Krymu jako zlomení nepříznivých dohod, pravidel a zákonů, které Rusku diktoval Západ. Rusové začali po záboru Krymu opět sami sebe považovat za velmoc.
Naopak Západ vidí za záborem Krymu neuvážené podkopání bezpečnostní stability v Evropě, porušování dohod, zničení důvěry mezi Západem a Ruskem a začátek politického a bezpečnostního období chaosu.
Kdo je s Ruskem?
Štěpa se ve vlastním článku ptá, kdo vlastně skutečně stojí na straně Ruska a kdo bude na straně Ruska ve třetí světové? Podle něj to nebude určitě Čína, která má ke Spojeným státům mnohem více pragmatický přístup.
Ostatně stačí se podívat na úroveň vzájemného obchodu. V roce 2014 obchod mezi Čínou a USA dosáhl 521 miliard dolarů a Spojené státy jsou tak s přehledem největší obchodní partner Číny.
Rusko-čínský obchod v roce 2014 dosáhl 89 miliard dolarů, Rusku tak patří deváté místo za Brazílií coby nejdůležitější obchodní partner Číny.
Štěpa ani nevěří běloruskému prezidentovi Lukašenkovi nebo kazašskému prezidentovi Nazarbajevovi, že by se v osudové bitvě přidali na stranu Ruska. Podle Štěpy se na stranu Ruska přidají snad jedině obskurní „státní“ útvary jako Doněcká lidová republika, Podněstří nebo Jižní Osetie.
„Při vypuknutí světové války taková aliance (Bělorusko, Čína, Kazachstán, atd. - pozn. AN) nebude očividně fungovat. Ale je to vinou Kremlu a propagandistů. Vlastní vinou se dostali do globální izolace, když opakovali banální větu Alaxandra II., že Rusko má pouze dva spojence - armádu a námořnictvo. Takže Rusko zůstalo na světové scéně hrdě osamoceno,“ píše ve svém článku Štěpa.
Snaha o obnovu Sovětského svazu
Podle autora Rusko anexí Krymu ukázalo, že chce být znovu velmocí a neřeší mezinárodní smlouvy. „Takové porušování smluv však může být dvousečná zbraň, protože pokud smlouvy porušíte, přestane se o nich jednat a ztratí se důvěra,“ píše Štěpa.
Cvičení ruské armády Centrum 2015
Dalším problémem je, že se Rusko snaží pokračovat v imperiálních tradicích. Podle Štěpy Rusko „přirozeně“ pokládá veškerý postsovětský prostor za svůj. Údajně proto také Vladimir Putin založil v roce 2011 Euroasijský svaz.
Ruský politolog Dmitrij Orlov roku 2011 uvedl, že do Eurasijské unie by se časem mohly kromě postsovětských států připojit také státy údajně kulturně a historicky blízké jako Finsko, Maďarsko, Česko, Bulharsko, Vietnam, Mongolsko, Kuba nebo Venezuela.
Nicméně podle ruského autora řada států vidí Euroasijský svaz jako reinkarnaci Sovětského svazu, a nemají proto zájem se podřídit politické a hospodářské moci Moskvy.
„Vedení Kremlu zcela selhalo v tom smyslu, že pokud chce jakákoliv říše předstírat, že má globální postavení, musí mít rovněž globální přitažlivost, něco, co nabídne světu, nějaký civilizační projekt, díky kterému se budou ostatní země chtít připojit,“ komentuje Štěpa globální ambice Kremlu.
Otázka tedy zní: „Jaký civilizační projekt a budoucnost civilizace Rusko nabízí okolnímu světu?“
Civilizační projekt Ruska
Rusko dnes okolnímu světu nabízí pouze neurčitou ideu „Ruského světa“. Moskva se snaží sama sebe vylíčit jako obhájce „morálního konzervatismu“ vůči „prohnilému a dekadentnímu“ Západu.
„Všechny geopolitické projekty Kremlu (dokonce pokus hrát separatismus na světové mapě) zdůrazňují konfrontačnost - jejím hlavním cílem je antiamerikanismus. Ale veškeré projekty postavené pouze na „anti“, které nemají vlastní hodnotný obsah, nikdy nevyhrají,“ píše ve svém článku Štěpa.
Podle ruského autora samozřejmě řada zemí má problémy se Spojenými státy. Avšak doba, kdy se Moskva považovala za samotného vůdce „pokrokového lidstva“, už dávno odezněla, jen Kreml si stále myslí, že to je pravda.
„Historicky třetí světová válka už proběhla - nazývala se studenou válkou. A v tomto konfliktu Spojené státy a jejich spojenci dosáhli vítězství nad Sovětským svazem a celým sovětským blokem. Hlavní zbraní této války ale nebyly rakety, ale počítače, džíny a rock’n’roll,“ píše Štěpa. „Byla to válka za svobodného moderního jedince, se všemi jeho všestrannými zájmy, proti starým ideologickým dogmatům, které zůstaly po revolučním komunismu. Stárnoucí politbyro s kultem „hrdinné minulosti“ nemělo potřebnou měkkou sílu, a proto nevyhnutelně tuto válku prohrálo.“
Fotogalerie |
Štěpa se domnívá, že Putin dělá stejnou chybu a navíc ruský prezident nechápe, že Sovětský svaz neprohrál studenou válku kvůli americkému spiknutí, ale kvůli vlastnímu selhání. Stejně jako politbyro i Vladimir Putin sází na obsedantní kult hrdinného vítězství nad nacistickým Německem.
„Proč v Rusku každým rokem zesiluje kult vítězství v druhé světové válce, ačkoliv události té doby padají čím dál hlouběji do minulosti? Toto vítězství bylo zbožněním historické kremelské říše, když se cítila pánem poloviny světa,“ píše Štěpa.
„Rusko se ocitá nejen v politické, ale i historické samotě, protože zatímco zbytek světa se soustředí na nové technologie, Rusové za Putina sní o éře Stalina nebo dokonce Ivana Hrozného,“ píše Štěpa a na závěr článku dodává: „Vrátíme-li se k ruskému kolektivnímu vědomí „herních modalit“, jak bylo popsáno sociologem Levinsonem, je možné uvést: Nejhorší situace pro hráče není prohra, ale to, když s ním nebude prostě nikdo chtít hrát.“
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
