Vybavenost prvorepublikové československé armády obrněnou technikou byla tristní, zvlášť když si uvědomíme, jaký zálusk si na nás dělal Hitler. A to tristní je myšleno po všech možných stránkách. Především to byly nedostatečné počty obrněnců. Ale také bojovou hodnotu většiny typů, s výjimkou lehkého tanku vzor 35 (LT vz. 35), můžeme označit za diskutabilní. Mezi obrněnou techniku, se kterou byly jejich osádky připraveny na podzim 1938 bránit Československo, patří i obrněný automobil vzor 30 (OA vz. 30), dodaný armádě kopřivnickou Tatrovkou.
Když potom řekneme, že OA vz. 30 byl nejlepším předválečným československým obrněným automobilem, musíme zároveň dodat jedno přísloví: Není všechno zlato, co se třpytí. Za vážný nedostatek musíme považovat především slabé pancéřování a slabou výzbroj. Když k tomu ještě dodáme slabý motor, je jasné, že s vylepšením pancéřování a nakonec do určité míry i té výzbroje by se těžko i při nejlepší vůli dalo něco dělat. Naopak chválu si zaslouží jízdní vlastnosti a dobrá pohyblivost v terénu. A oproti předchozím typům obrněných automobilů z plzeňské Škodovky (PA-II „Želva“ a OA vz. 27) měly tatrovky nižší jednotkovou pořizovací cenu.
Obrněný automobil Škoda PA-II zvaný Želva. Armáda tyto stroje používala, ale do výzbroje oficiálně zavedeny nebyly, takže nemají přiděleno vojenské typové označení (i když někdy se můžeme setkat s neoficiálním označením OA vz. 23).
Prototyp Škoda PA-III, do výzbroje československé armády byly tyto stroje zařazeny v patnácti exemplářích jako OA vz. 27.
Cesta k OA vzor 30
V roce 1923 představila kopřivnická automobilka revoluční osobní vůz Tatra 11 s novou koncepcí podvozku – místo žebřinového rámu použil hlavní konstruktér Hans Ledwinka páteřový rám s centrální nosnou rourou a místo hnací zadní tuhé nápravy „tam vetkl“ dvě na sobě nezávislé kyvadlové polonápravy. Jednou z výhod této konstrukce byla lepší pohyblivost v terénu a jízda po nerovnostech, navíc osádce nepřinášela v porovnání s klasicky řešenými vozy takový diskomfort. Za přidanou hodnotu potom můžeme označit vzduchem chlazený motor s rozvodem OHV. Vzduchem chlazený motor měl především pro vojenské využití několik významných výhod souvisejících právě s absencí chladiče – absentující chladič zkrátka neprostřelíte, neuvaří se a v zimě nezamrzne.
Netrvalo dlouho a právě vlastnosti tatrovek tzv. Ledwinkovy koncepce při jízdě v terénu oslovily i naši armádu. Ministerstvo národní obrany si představovalo pro své potřeby ovšem podvozky třínápravové. Tatra tak víceméně nezávazně vyrobila pro MNO tři třínápravové vozy vycházející z dvounápravového typu 11, resp. z vylepšeného typu 12, který jedenáctku v roce 1926 ve výrobě vystřídal.
Nový třínápravový typ se znakem náprav 6x4 dostal označení Tatra 26. Tři zkušební vozy s otevřenou karosérií převzala armáda na konci roku 1926.
V roce 1925 nově založený Vojenský technický ústav (VTÚ) spolu s milovickým Praporem útočné vozby podrobil jeden exemplář Tatry typu 26 náročným asi tříměsíčním zkouškám včetně jízd v horském terénu v zimních podmínkách. Při zkouškách najezdil poctivých 10 tisíc kilometrů a plně se osvědčil.
Následně byly v Kopřivnici dvě z Tater 26 modifikovány tak, aby imitovaly obrněné automobily. Každá dostala jiné provedení nástavby zhotovené z plechů tloušťky až 5 mm. Oba takto upravené vozy armáda podrobila porovnávacím jízdním zkouškám v Krkonoších s již dříve od Francouzů zakoupenými třínápravovými terénními Renaulty a polopásy Citroën-Kégresse. Francouzské příspěvky, které také již měly nějakou tu zkoušku z předchozí doby u nás za sebou, však naše vojáky kladně neoslovily. A pro Tatru do třetice všeho dobrého – typ 26 exceloval i na velkém vojenském cvičení československé armády konaném v létě 1927.
Logickým vyústěním se stala v roce 1928 objednávka MNO na devět nových podvozků k různému testování, ale se silnějšími motory typu Tatra 30 (čtyřválec typu 30 měl zdvihový objem 1 679 ccm a výkon 24 koní, zatímco dvouválec typu 12, použitý u podvozků původního typu 26, měl 1 056 ccm a dával ještě směšnějších 14 koní). Šestadvacítka se čtyřválcem typu 30 dostala označení Tatra 26/30.
Zde jen dodejme, že Tatra 26/30 se stala povedeným a úspěšným lehkým užitkovým automobilem vyráběným v letech 1927 až 1933 v celkovém počtu 182 kusů a v řadě provedení: valníky, autobusy, hasičské verze atd. Většina šestadvacítek skončila v civilním sektoru. (Pozn.: původní Tatra 26 byla vyrobena pouze v již uvedených třech exemplářích.)
Všech devět vojáky objednaných zkušebních podvozků typu 26/30 z počátku výroby putovalo v roce 1928 k Praporu útočné vozby do Milovic. Tam je ve vlastních dílnách opatřily dřevěnými nástavbami různých provedení pro hledání optimálního řešení budoucích obrněných automobilů. Působilo to až poněkud bizarně – „pancíř“ zkušebních vozů byl dřevěný, zato kulometná výzbroj skutečná. Ovšem pokud s tímto „dřevákem“ nikdo nevyjel do boje, tak se mu nemohlo nic stát.
A to už se nezadržitelně blížíme k OA vz. 30. MNO poskytlo Tatře jeden z devíti dříve zakoupených podvozků typu 26/30 ke stavbě prototypu podle propozic získaných na základě zkušebního provozu „dřeváků“.
V Kopřivnici navíc vyrobili ještě jeden prototyp jiného obrněného automobilu Tatra 34, ten byl určený snad pouze ke zkouškám, zatím bez ambicí na sériovou výrobu (Tatra 34 je tovární typové označení; vojenské ve formě „OA vz. XY“ nikdy nezískal, protože nebyl zaveden do výzbroje čs. armády). Ten měl upravený podvozek z Tatry 17/31, k pohonu tedy sloužil kapalinou chlazený šestiválec (40 koní). T 34 tvarově připomínala připravovaný OA vz. 30, evidentně se však jednalo o větší a těžší alternativu.
Obrněný automobil vzor 30
Prototyp obrněného automobilu Tatra 34 z roku 1929
Počátkem roku 1932 byl podepsán kontrakt na dodávku 51 sériových kusů OA vz. 30 k regulérnímu zařazení do výzbroje bojových jednotek. Z toho jich mělo být 43 komplet nově vyrobených a na osm kusů by vojáci poskytli Tatrovce zbývající „experimentální“ podvozky typu 26/30.
Nakonec to však vykrystalizovalo do lepší varianty, následujícího roku byla objednávka revidována a všech 51 kusů OA vz. 30 bylo postaveno na nových podvozcích právě nastupující Tatry 72. Tatra 72 byla vylepšenou nástupkyní Tatry 26/30, do vínku dostala zesílenou konstrukcí podvozku a výkonnější motor typu 52 (čtyřválec o zdvihovém objemu 1910 ccm a výkonu 30 koní). Tatra 72 se nenechala úspěchy své předchůdkyně zahanbit, vyráběla se v letech 1933 až 1938 v celkovém objemu 272 kusů. A k nim ještě musíme připočítat podvozky pro OA vz. 30.
Výrobu podvozků pro OA vz. 30 zahájili kopřivničtí v létě 1933. Pancéřové nástavby na ně začali montovat v prosinci a výrobu dokončili v březnu roku následujícího. Objednatel přebíral obrněnce postupně „v dávkách“ v lednu, únoru a červenci 1934. A proč část vozů ležela u výrobce tak dlouhou dobu? Důvod je prozaický: čekalo se na dostavění potřebných garáží u uživatele.
Obrněný automobil vzor 30
Obrněný automobil vzor 30
Vojáci dokonce uvažovali, že si objednají dalších 55 odvozených obrněnců, ovšem vyzbrojených 3,7cm kanonem vhodným k boji s nepřátelskými tanky. Pro takovou výzbroj byl však OA vz. 30 příliš lehkým vozidlem, a tak tu odvážnou myšlenku sama iniciující strana brzy zavrhla.
OA vz. 30 z pohledu technického
Obrněný automobil vzor 30 patří do kategorie lehkých, slabě pancéřovaných. Pancíř o tloušťce 3 až 6 mm rozhodně nedával pocit bezpečí, běžnému puškovému střelivu sice odolával, ale s průbojným by měl veliké problémy.
Pancéřová nástavba pokračovala za motorovým prostorem krabicoidním prostorem bojovým, jehož střecha nesla mírně kónickou a plně otočnou kulometnou věž. Relativně vysokou stavbu vozidla můžeme také označit za jeden z jeho neduhů, vysoce položené těžiště mohlo zapříčinit při pohybu v terénu při větším bočním náklonu jeho převrácení. Což se snad i nejednou stalo, navíc s negativními zdravotními důsledky pro nešťastníka „ve věži“.
Trojmužnou osádku tvořili velitel, řidič a střelec. Velitel obsluhoval otočnou věž s kulometem. Střelec seděl vedle řidiče a měl k dispozici kulomet „trčící“ z čelního pancíře.
Výzbroj se skládala ze dvou lehkých kulometů ZB vz. 26 ráže 7,92 mm. Někdy se uvádí kulomety tři, v takovém případě však byl ten třetí rezervní a převážel se v interiéru vozu. Osádka měla mít k dispozici také jeden a půl tuctu ručních granátů.
Kulomet ZB vz. 26 byl obecně velice povedenou zbraní. Protože však byl v OA vz. 30 použit ve standardní pěchotní verzi (pouze zbavený dvojnožky), nemohla být vedena nepřetržitá palba. Zkrátka nezbývalo než měnit klasické zásobníky této zbraně o kapacitě 20 nábojů. Těch zásobníků měla osádka vozu k dispozici v plné dotaci 150 kusů, což nám dává celkovou vezenou zásobu 3 000 nábojů.
Podvozek OA vz. 30 (Tatry 72) byl tatrovácké koncepce s centrální nosnou rourou. Motor i s převodovkou měly své místo vpředu, poháněny byly dvě zadní nápravy, tvořené samozřejmě výkyvnými polonápravami. Vzduchem chlazený čtyřválec v provedení boxer (měl dva a dva válce situovány proti sobě) s rozvodem OHV měl zdvihový objem 1 910 ccm a maximální výkon 30 koní.
Maximální rychlost OA vz. 30 na silnici se udává 60 km/h, dojezd 300 km. V terénu se udává rychlost 20 km/h, aniž by se tento terén blíže specifikoval.
Automobil měl délku 4,02 metru, šířku 1,52 metru a výšku 2,02 metru. Celková hmotnost 2,78 tuny potom prozrazuje, že jeho pancéřování skutečně nebyla žádná sláva.
| OA vz. 27 | OA vz. 30 | |
|---|---|---|
| počet ve výzbroji | 15 | 51 |
| výroba v letech | 1929 | 1933–1934 |
| výrobce | Škoda Plzeň | Tatra |
| osádka | 5 | 3 |
| výzbroj | 2 kulomety | 2 kulomety |
| pancíř | 3–5,5 mm | 3–6 mm |
| hmotnost | 6,6 t | 2,78 t |
Jeden příběh z nasazení v hektickém období 1938/39
Blíže se podíváme na východní výspu republiky, na Podkarpatskou Rus. Po vídeňské arbitráži z 2. listopadu 1938, která samozřejmě souvisela s Mnichovskou dohodou, připadl dlouhý pás území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi horthyovskému Maďarsku.
Ale Maďarům to evidentně nestačilo. V plné nahotě se to projevilo v oblasti Mukačeva v lednu 1939, kde došlo k prudkému střetu mezi jednotkami maďarské a československé armády. Na stránkách Vojenského historického ústavu je k tomu uveden zajímavý zápis z deníku hraběte G. Ciana, italského ministra zahraničních věcí:
„Podle informací, jež nyní máme, je jasné, že odpovědnost za pohraniční srážky mezi Maďary a Čechy není všechna na straně Prahy. Naopak… Maďarský postoj není sympatický. Maďaři se pokoušeli od počátku sabotovat vídeňskou arbitráž. Je to hloupá politika, neboť irituje nás i Německo a nemůže zajisté změnit situaci. Duce je tím rovněž velmi rozladěn. Pravil: Tihle Maďaři začínají ztrácet mé sympatie. Neměli odvahu jednat, když mohli, a nyní se chovají jako jesuiti…“
Samotné Mukačevo patřilo po vídeňské arbitráži Maďarům, ti si to však při obsazování iniciativně trochu rozšířili v rozporu s literou zmiňované „dohody“ i o sousední, od severu k Mukačevu přiléhající Rosvigovo.
Československé straně se to samozřejmě nelíbilo, ale zatím nic nepodnikala. Situace na Maďary posunuté demarkační linii u Rosvigova však eskalovala s přicházejícím 6. lednem. Z maďarské strany zazněl nocí zákeřný výstřel z pušky. Kulka osobně jmenovala našeho četníka Františka Dvořáka, kterého zranila.
To už se naši vojáci neudrželi a dvě roty pěšího pluku 36 a několik družstev pohraniční Stráže obrany státu vzaly útokem Maďary neoprávněně obsazené Rosvigovo.
Do akce vyrazily i tři OA vz. 30, aby podpořily naši pěchotu silně přečíslenou Maďary. Ostatně pouštět se v oslabení do útoku není optimální, Čechoslováci se zakrátko ocitli v defenzívě. Situaci nakonec zachraňovala baterie dvou 10cm houfnic umístěných na nedalekém svahu. Dělostřelecké granáty Maďary zaskočily a tím umožnily Čechoslovákům zahájit ústup za demarkační linii.
OA vz. 30 v Rosvigovu
Nepříjemná událost potkala jeden z OA vz. 30, když kulometnou palbou kryl ústup posledních ustupujících malých pěších jednotek. Při otáčení na zledovatělé silnici vozidlo sklouzlo přídí do hlubokého příkopu a nebylo schopné dalšího pohybu. Jeho osádka tak musela ustoupit na svou stranu společně s pěšáky.
Předmětný obrněný automobil Maďaři ukořistili, po zklidnění situace ho z příkopu vyprostili a dále používali.
Uživatelé OA vz. 30 po 15. březnu 1939
Po vzniku protektorátu Čech a Morava a Slovenského státu došlo ke generální změně uživatelů OA vz. 31. Z celkového výchozího počtu 51 vozidel jich Němci u nás zabavili 23, nově budované slovenské armádě jich zůstalo 18, v Rumunsku se jich ocitlo devět a jeden ukořistili už v lednu Maďaři, jak je uvedeno výše.
S Němci to je jednoduché, ti zde – co se týče zbraní – sebrali, na co přišli. Jeden kus si vzali už po Mnichovu v Tatře, když obsadili Kopřivnici (pravděpodobně tam byl na opravě). A těch dvaadvacet jim spadlo do klína po obsazení zbytku rozbité republiky 15. března 1939. Němci je používali vesměs v policejních jednotkách.
Zajímavější pořízení je s vozidly slovenské armády. K 15. březnu měl Pluk útočné vozby 3 (PÚV 3), který byl dislokován na Slovensku, ve svém stavu celkem 10 OA vz. 30 (u pluků útočné vozby byly OA vz. 30 zařazeny v rotách obrněných automobilů a tančíků). Útvary československé armády dislokované na Slovensku tam po jeho osamostatnění zůstaly a staly se součástí nově tvořené slovenské armády. Mělo to však jeden háček, příslušníci pocházející z Čech, Moravy a Slezska zpravidla odcházeli domů, proto se musela slovenská armáda náležitě vypořádat s úbytkem personálu – specialistů (zvlášť citlivé to bylo právě i u útočné vozby).
Obrněné automobily vzor 30 slovenské armády
Mezitím na Podkarpatské Rusi sváděla československá armáda již neexistujícího státu ústupové boje při zajišťování evakuace civilistů z Českých zemí a Slovenska. Ustupovalo se na Slovensko, případně z míst východnějších do Rumunska. Na Podkarpatské Rusi působily i některé jednotky od PÚV 1 z Milovic a PÚV 2 z Vyškova. Celkem na našem „dálném východě“ bojovalo v březnu 1939 sedmnáct OA vz. 30. A z nich osm po ústupu zůstalo na Slovensku (což s desítkou od PÚV 3 dává finální sumu osmnáct) a devět v Rumunsku, kterému se také hodily.
Zdroje:
- vhu.cz
- Vladimír Francev, Charles K. Kliment: Československá obrněná vozidla 1918-1948. Naše vojsko, Praha, 2004
- valka.cz
