Vyrábět se toto pásové vozidlo začalo v roce 1972 v tehdejším Sovětském svazu. O šest let později si prvních třicet kousků tanků T-72 pořídila Československá armáda. Od roku 1981 se pak tyto tanky v licenci vyráběly na Slovensku v Martině.
Prototyp tanku T-72 nesl označení Objekt 172M. Tovární zkoušky probíhaly od listopadu 1970 do dubna 1971. Následovaly úspěšné zkoušky a 7. srpna 1973 byl tank zařazen do výzbroje pod označením T-72 Ural. Celkový počet vyrobených tanků (tedy včetně SSSR) se odhaduje na více než 25 tisíc kusů.
O sériové výrobě T-72 bylo rozhodnuto v roce 1977. ZŤS Martin vyrobily v letech 1981 - 1985 celkem 556 tanků a potom přešly na výrobu verze T-72M, které se vyrobilo do roku 1986 dalších 251 kusů. Nejpočetnější verze T-72M1 opustila brány závodu v počtu 1010 kusů.
Téměř tisícovku využila naše armáda, zbytek šel na vývoz. Dnes náš poslední tankový bojový prapor v Přáslavicích cvičí na posledních třiceti modernizovaných tancích T-72 s aktivním pancéřováním. Zbytku se už armáda postupně zbavila. A není jediná. Konflikty dnešní doby už většinou vyžadují nasazení jiné než pásové techniky.
Nejsou války
I obrněné vozy dnes "jezdí na kolech". Má to logiku. Boje probíhají ve městech nebo alespoň v částečně urbanisticky vyspělých oblastech. Průjezd několika tanků by pak vozovku ostrými pásy zcela zničil a dalším jednotkám znemožnil plynulý pohyb. Nemluvě o pohybu civilního obyvatelstva a obyčejných aut. To však není jediný ani hlavní důvod. Za války totiž nikoho stav vozovky příliš trápit nemusí.
Problém s tanky je zejména logistický. Například jen dojet z letiště až na vzdálené místo určení může být pro těžké pásové vozidlo velký problém. Spotřeba paliva je v nekonečné afgánské pustině značně limitujícím faktorem. Šedesátitunový kus železa se také těžko transportuje. I do těch největších dopravních letadel se vejde výrazně méně tanků než lehčích obrněných transportérů.
Navíc je pochopitelně celkem zbytečné nasazovat tanky tam, kde stačí obrněné transportéry. Provoz kolové techniky je levnější a v asymetrických konfliktech má výhodu, že i po ztrátě jednoho až dvou kol dokáže stroj z ohrožené oblasti stále odjet.
Nevýhodou tanku pro boj zblízka, je také dlouhá hlaveň (naopak nutná pro přesnou střelbu na vzdálené cíle). Při pohybu po městě musí jet stroj po jedné straně ulice tak, aby vůbec mohl výrazněji manévrovat a případně opětovat střelbu.
Útok shora
Během jedné z modernizací, označené v názvu tanku jako M1 (tedy T-72M1 - na snímcích), získaly české T-72 nové pancéřování. Je vidět na první pohled, protože plát pancíře byl jednoduše přivařen na stávající části. Zlepšila se tak balistická ochrana tanku, a tedy i ochrana posádky uvnitř. Největší slabiny to však tank nezbavilo.
Specifikem dnešních bojů je totiž útok zblízka a z výšky. Proti postřelování například z vícepatrových budov nebo z helikoptéry, byť jen obyčejným RPG, není věž T-72 dostatečně chráněna. S tím konstruktéři nepočítali.
V "klasickém boji" se totiž předpokládal nejčastěji útok zepředu (zde je pancíř logicky nejsilnější), případně ze stran a zezadu. Tady všude je tank dostatečně chráněn nejen pancířem, ale vpředu i vlastním tvarem, který znesnadňuje zacílení i účinný zásah. Tank je nízký a plochý, je tedy v terénu na dálku špatně viditelný a střely mají tendenci po těle stroje sklouznout.
Při útoku shora však nic takového neplatí. Právě naopak. Pancíř na věži je shora zeslaben na nutné minimum a rozměry tanku (z nadhledu) pak zásah zásadně usnadňují i nekvalifikovaným bojovníkům.
Na druhou stranu, žádné dnešní kolové vozidlo se sílou pancéřování a odolností, tanku ani nepřibližuje. Tank tedy má i ve stávajících konfliktech stále svou jasnou argumentační převahu. Proto se například uvažuje o vyvinutí verze pro boj ve městech, takzvaný urban tank.
Životnost v boji 4 minuty
Životnost techniky v boji je statistické číslo. A jak známo, statistika je věda, která s pomocí pečlivě vybraných údajů dokáže potvrdit prakticky cokoliv, co si zadavatel studie objedná. Ačkoli se války měří na roky, samotné bitvy jsou otázkou jen hodin nebo dnů, kdy dochází k velmi intenzivním bojům s enormními ztrátami.
Otázkou je, co si přesně statistik zvolí jako začátek tankové bitvy. Zda první výstřel dělostřelecké přípravy, která může trvat několik hodin nebo první výstřel samotného duelu tankových jednotek. Konec bitvy je z tohoto pohledu ještě matnější. Jde o poslední výstřel tanku během bitvy, okamžik, kdy vrchní velitel prohlásí bitvu za ukončenou, nebo okamžik posledního výstřelu jakéhokoli palebného prostředku. Rozdíl může být v řádu několika dnů a ve stejném rozsahu se mohou lišit i statistické výstupy.
Proto v titulku uvedená životnost tanku v boji vypadá tak děsivě. Je to jednoduše statistický údaj, který rozhodně neříká, že každý tank, který vyjel do bitvy v ní byl za čtyři minuty zničen.
Jak vznikl tank T-72 Ural
Tank T-72 vznikl za poněkud zvláštních okolností. Sovětská představa byla, že po zavedení tanků T-54 do výroby, zahájí vývoj nového typu, který po zhruba deseti letech začne T-54 nahrazovat. Sázka na nový, příliš radikálně řešený tank T-64 Charkovského závodu dopravního strojírenství nevyšla. Stroj měl vrstvený pancíř, kanón s hladkým vývrtem, nabíjecí automat, dvoutaktní pětiválcový diesel s protiběžnými písty a ejektorovým chlazením a pojezdová kola s vnitřním odpružením.
Situaci musel nouzově zachraňovat typ T-62, vyvinutý u konkurenčního Uralvagonzavodu. Silným impulzem k jeho urychlenému vývoji bylo zavedení nového 105 mm kanónu L7 do výzbroje tanků NATO. Díky přetrvávajícím obtížím T-64 se z nouzového tanku T-62 stal jeden z nejúspěšnějších vývozních artiklů bývalého SSSR.
Po zavedení T-64 do výzbroje se ukázalo, že tank trpí celou řadou nedostatků (například motor 5TDF měl resurs jen 100 motohodin) a navíc je příliš drahý na to, aby jím mohly být vyzbrojeny všechny tankové pluky v SSSR. Navíc tu byli zahraniční uživatelé, kteří potřebovali nahradit tanky T-62 nebo dokonce ještě starší řadu T-54/55. Pokusy s přezbrojením T-62 výkonnější zbraní nebyly úspěšné, takže se přistoupilo k vývoji nového vozidla na osvědčených komponentech (po neblahých zkušenostech s T-64).
Nový tank využíval klasický vidlicový dvanáctiválec V-54, podvozek s šesti pojezdovými koly otestovaný na tanku Objekt 167 a nový kanón ráže 125 mm, který však vycházel z kanou U-5TS používaného na tancích T-62. Novinkou proti T-62 bylo zavedení nabíjecího automatu, což umožnilo snížit počet členů osádky na tři muže, snížit výšku věže a zesílit pancéřování při nepatrném zvýšení hmotnosti.
V době zavádění do výroby měl tank jednoduchý stereoskopický dálkoměr, infračervený reflektor Luna pro boj v noci a nebyl vybaven balistickým počítačem. Modernizační programy, které běží prakticky dodnes přinesly nejprve laserový dálkoměr (T-72A), později balistické počítače a pasivní termokamery nebo zesilovače zbytkového světla. Ochrana tanku byla vylepšena použitím explozivního pancéřování ERA, detektorů ozáření laserovým paprskem a automatickým hasicím zařízením.
Zavedení tanků T-62 a následně T-72 do výzbroje armád východního bloku a armád dalších zemí spolupracujících se SSSR, znamenalo pro velietele NATO nepříjemné překvapení. Reakcí na větší palebnou sílu a odolnost sovětských tanků bylo zavedení nové generace tanků M1 Abrams, Challenger, Leopard 2 a Leclerk s modernějším přístrojovým vybavením, vrstveným pancířem typu Chobham a kanóny ráže 120 mm s hladkým nebo drážkovaným vývrtem. "Přetahovaná" o lepší tank skončila s koncem studené války a omezením rizika konfliktu východ-západ.
