Prototyp s označením T1 byl vypuštěn z regionálního letiště MidAmerica ve státě Illinois. Let trval dvě hodiny a dron řídil pilot z pozemní centrály, která vypadala tak, jak by měla být vybavena na letadlové lodi. Cílem první etapy letových testů je zejména prozkoumat letovou obálku letounu, pevnost draku a letový software.
„Letadlo provedlo autonomní pojíždění, následně vzlétlo a poté letělo předem stanovenou trasou, aby ověřilo základní letové funkce a fungování s pozemní řídicí stanicí,“ uvedla společnost Boeing v tiskovém prohlášení.
T1 je první ze čtyř chystaných prototypů (již je vyroben i T2), které firma Boeing postaví v rámci vývojového kontraktu v hodnotě 805 milionů dolarů. Celkově americké námořnictvo poptává 72 tankerů Stingray. Hodnota celého programu se odhaduje na 13 miliard dolarů.
Nasazení za pět let
Letoun ve finální konfiguraci poprvé vzlétne v roce 2021, s palubními testy se začne v roce 2022 nebo 2023 a s dosažením počátečních operačních schopností se počítá v roce 2024. Snaha je však proces zavádění stingrayů do výzbroje urychlit.
U bezpilotních tankerů MQ-25A se počítá s nasazením na letadlových lodích USS Dwight D. Eisenhower (CVN-69), USS Carl Vinson (CVN-70) a USS George H.W. Bush (CVN-77).
Dron MQ-25A se stane součásti ekosystému palubních letadel včasného varování E-2 Hawkeye. Piloti a operátoři E-2 budou cvičení k ovládání a řízení stingrayů z palub letadlových lodí skrze nové systémy pro ovládání bezpilotních letadel označovaných jako UMCS (Unmanned Carrier Aviation Mission Control System).
Hlavním úkolem dronů Stingray je zvýšení dosahu letadlových lodí a uvolnění dalších super hornetů pro bojové operace. Vždyť 20 až 30 % super hornetů je nyní vyhrazeno pro tankovací operace. V tankovací konfiguraci nesou super hornety centrální externí nádrž (1 200 l), tankovací hadicí a čtyři přídavné nádrže (4×1 800 litrů).
Jeden MQ-25A Stingray ve vzdálenosti 800 km od letadlové lodě poskytne letounům 6 800 kg paliva (cca 9 500 litru). Díky MQ-25A se tak zdvojnásobí bojový dolet stíhaček F/A-18E Super Hornet.
Podle americké nevládní organizace Federace amerických vědců FAS (Federation of American Scientists) je bojový dolet F/A-18E Super Hornet více než 620 km, pokud se počítá s útočnou konfigurací. Ta obsahuje čtveřici přesných pum (JDAM, Paveway), dvojicí střel vzduch-vzduch Sidewinder a dvojicí přídavných nádrží o objemu 1 800 litrů (480 galonů).
V případě nasazení MQ-25A pak super hornet dokáže provést bombardování na vzdálenost až 1 200 km. Nezapomeňme přitom, že nedílnou součástí bojových letadel jsou zbraně, které samy o sobě prodlužují bojový dosah. Super hornet může nést například střely vzduch-země AGM-158B JASSM-ER (Joint Air-to-Surface Standoff Missile-Extended Range) s doletem tisíc kilometrů nebo například odvozené protilodní střely AGM-158C LRASM (Long Range Anti-Ship Missile) s dosahem zhruba 560 km.
Reakce na čínské zbraně?
Není tajemstvím, že Spojené státy zvyšují dosah svých letadel a zbraní jako odpověď na rostoucí počet, akční rádius a přesnost čínských protilodních zbraní. Americké útočné svazy letadlových lodí CSG (Carrier Strike Group) se budou muset držet mimo dosah těchto zbraní, ideálně několik tisíc kilometrů od čínského pobřeží.
Je ironií osudu (případně skutečné analýzy), že americké námořnictvo hledá letecké schopnosti, které měly slavné japonské druhoválečné palubní stíhačky Micubiši A6M „Zero“. Stíhačky typu Zero měly ohromný bojový dolet až 2 600 km (Model 21) a byla to právě zera, která zaútočila na Pearl Harbour.
V budoucnu námořnictvo počítá s úpravou dronů Stingray pro průzkumné, sledovací a zpravodajské (ISR) operace. K celému programu se navíc přistupuje tak, že provozní a obslužné zázemí, včetně řídicích a kontrolních systémů UMCS a klíčových konstrukčních uzlů lze využít pro jiné (větší) námořní bezpilotní platformy. Námořnictvo tak může velmi rychle získat drony pro ISR operace i pro provádění leteckých úderů.
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.
