Podřimující četníky v rakouském Waidhofenu an der Thaya vzbudilo jedné květnové noci nečekané zaťukání na dveře. Službu konající četník otevřel dveře a s údivem zjistil, že v nich stojí plně vyzbrojený voják v československé uniformě. Počáteční úlek vystřídal úsměv, když se dozvěděl, že dotyčný vojín před několika hodinami zběhl z čs. armády. Netrvalo dlouho a dezertéři z jindřichohradeckého pěšího pluku 29 si ve Waidhofenu podávali kliku od dveří. A nejenom tam, dezertéři z řad vojáků německé a maďarské národnosti se ve větších počtech začali od května objevovat v příhraničních německých a maďarských městech podél celé hranice ČSR.
Zběhlé vojáky si co nejrychleji přebírali příslušníci místně příslušného oddělení Abwehru a snažili se je zpravodajsky co nejvíce vytěžit. Výpověď vojína německé národnosti, který se přihlásil ve Waidhofenu 27. 5. 1938, se dostala dokonce na stůl generálplukovníkovi von Leebovi, kterému měla posloužit spolu s dalšími dokumenty k získání informací o čs. armádě.
Není bez zajímavosti se blíže podívat na jeho hlášení, které nám umožňuje vidět službu v čs. armádě během tzv. částečné mobilizace v květnu 1938 pohledem čs. vojáka německé národnosti. V hlášení není bohužel uvedeno jméno vojáka. Ale víme, že sloužil v třetí rotě, uvedl přesné rozmístění jednotlivých praporů pluku, jejich početní stavy, jméno velitele pluku trochu zkomolil (Oberst Ehert namísto Eret) a informoval Abwehr o přidělení dělostřelectva jednotlivým praporům.
Podle jeho informací byla 1/5 mužstva německé národnosti, 4/5 pak tvořili Češi a Slováci, částečně posíleni příslušníky pěšího pluku 45 ze Slovenska. Během květnové mobilizace byla jeho jednotka nasazena v opevnění u Starého Města pod Landštejnem, přičemž byl přidělen do řopíku č. 21, odkud vzal "roha".
Ačkoliv se tedy v literatuře traduje, že do opevnění byli vybíráni pouze spolehliví vojáci české národnosti, opak je pravdou. Podle informací dezertéra byli do opevnění nasazeni i vojáci německé národnosti, ale údajně maximálně jeden muž na objekt.
Němce samozřejmě velmi zajímaly podrobnosti o našem opevnění, prvotní informace o vnitřním zařízení a výzbroji získali právě v květnu 1938:
"V jeho kulometném bunkru bylo 15 beden po 1200 ranách pro lehký kulomet. Bunkry jsou vybudovány ve vzdálenosti 200-300 m a vyzbrojeny lehkými nebo těžkými kulomety. Další vybavení bunkru tvořila konev petroleje a benzinu, obě po pěti litrech. Jejich účel mu však zůstal neznámý...."
Hitlerův trojský kůň
Je zřejmé, že se v Německu začali především po květnové mobilizaci hromadit dezertéři s čs. vojenským výcvikem (z nich mnozí znalí češtiny), dále pak uniformy, výstroj a výzbroj československé armády. Tento fakt zřejmě přivedl Němce na myšlenku vytvoření zvláštních jednotek, které by mohly při očekávané válce s Československem působit v týlu čs. armády ve prospěch útočící německé armády.
První zmínku o plánovaném nasazení zvláštních jednotek v rámci akce proti ČSR jsem našel v nedatovaných poznámkách majora Schmundta, osobního adjudanta Adolfa Hiltera. Pro první den války s ČSR (1. října 1938) se počítalo s rozsáhlou sabotážní činností a obsazením čs. opevnění systémem "trojského koně". Zatímco k plánované sabotážní činnosti se mi podařilo dohledat bližší informace v dokumentech OKW (vrchní velitelství wehrmachtu), o trojském koni v čs. opevnění lze bez dalších archivních podkladů jen spekulovat a je otázka, zda se Němcům podařilo něco v tomto smyslu realizovat.
Každopádně jednotlivá skupinová velitelství německé armády zainteresovaná na přípravě napadení ČSR obdržela od majora Groscurtha z Abwehru 19. srpna 1938 tajné informace o tom, že II. oddělení německého Abwehru vytvořilo na čs. území tzv. Kampforganisationen (bojové organizace). Z těchto instrukcí se velitelé plánovaných armád dozvěděli, že v rámci těchto K-organizací jsou vytvořeny zvláštní oddíly (Sonderabteilungen), které jsou vybaveny čs. uniformami.
Vyzbrojení jednotek a přebírání čs. uniforem mělo být provedeno na základě rozkazu šéfa OKW generála Keitela po 1. září 1938. Jednotky byly vybaveny puškami, samopaly a ručními granáty, vyzbrojení kulomety nebylo dovoleno. Hlavní činnost těchto jednotek měla spočívat v útoku z týlu na čs. opevnění (možná, že toto měl být ten Hitlerův trojský kůň).
Signálem pro zahájení činnosti K-organizací mělo být zahájení útoku wehrmachtu, dopředu nemělo být vysíláno žádné varování o připravovaném útoku. Abwehr měl pouze několik dnů před plánovaným útokem na ČSR povolat na říšské území zvláštní povolávací jednotky, které se měly pak na čs. území vracet podle instrukcí jednotlivých skupinových velitelství.
Není nezajímavé podívat se na reakci nám již dobře známého generálplukovníka von Leeba, který připravoval útok 12. armády proti jižním Čechám. Ze zaslaných informací mu muselo být zřejmé, že tato plánovaná činnost odporuje válečnému právu (článku 23 haagské konference z roku 1907), kde se hovoří o zákazu zneužití nepřátelské uniformy. Odpověď Arbeitsstabu Leeb na sebe nenechala dlouho čekat:
"Arbeitsstab Leeb vítá spolupůsobení dobrovolnických bojových organizací vytvořených ze sudetských Němců, kteří nosí české uniformy. Je ale třeba zvláštní domluvy a označení. Přesto se obáváme, že praktické provedení součinnost bude velmi obtížné. Útočné jednotky si nebudou jisté, především za špatné viditelnosti nedokážou rozlišit nepřítele od přítele a není vyloučeno, že se příslušníci bojových organizací dostanou do naší palby."
Zabijte české důstojníky
Von Leeb přišel hned s návrhem, že by se příslušníci bojových jednotek spíše než na dobývání opevnění hodili více k vyvolávání neklidu v týlu čs. obrany a jednotky v prvním sledu využít k zabránění zničení mostů. Tím by zajistili rychlý postup útočných formací wehrmachtu. Zároveň mělo být domluveno nějaké zvláštní poznávací znamení. A začal plánovat dále.
Sudetské bojové organizace mohly totiž umožnit realizaci jeho návrhů na rozšíření sabotážních příprav, které během léta 1938 připravilo OKW. Původní návrh OKW počítal s rušením mobilizace čs. armády především leteckým napadáním vojenských mobilizačních středisek, dopravních uzlů, železniční infrastruktury a prostorů soustředění v pásmu opevnění. Menší objekty jako muniční sklady nebo zásobníky paliva měli zlikvidovat agenti Abwehru. Von Leeb jako jediný z oslovených velitelů pěti německých armád navrhl, aby se Abwehr pokusil v jeho úseku navíc zajistit:
- fyzickou likvidaci všech vyšších a středních velitelů čs. armády a jejich štábů
- zničení radiových vysílačů
- zničení dálkových kabelových vedení
- rušení spojení mezi vnitrozemím a jednotkami dislokovanými u hranic
- rušení spojení mezi vyššími velitelstvími
Řešením těchto úkolů bylo pověřeno oddělení Abwehru u velitelství XIII. armádního sboru v Norimberku. Není mi známo, zda se tyto úkoly podařilo nějak uspokojivě vyřešit. Ze zpravodajských hlášení je však zřejmé, že Němci velmi přesně monitorovali rozmístění štábů jednotlivých pluků a praporů čs. armády. Zpětně lze hodnotit jako chybu to, že např. mnohé štáby 5. divize zaujímaly v září 1938 na Šumavě stejná stanoviště jako v květnu při částečné mobilizaci.
Další stopa se objevuje 17. září 1938, kdy Arbeitsstab Leeb zaslal norimberskému oddělení Abwehru seznam objektů a úkolů pro bojové organizace, které měly působit v pásmu nasazení VII. armádního sboru (Šumava). Bohužel seznam úkolů pro oblast nasazení IX. sboru na Třeboňsku se mi zatím nepodařilo dohledat, ale lze předpokládat podobný charakter úkolů jako u VII. sboru.
V případě Šumavy šlo především o zabránění odstřelu vybraných mostů přes Vltavu, ničení telefonního spojení a v jednom případě o likvidaci oddělení Finanční stráže. Toto oddělení bylo umístěno uprostřed obce a Němci chtěli zabránit ztrátám na životech civilistů (sudetských Němců), kterým by nebylo možno zabránit při přímém útoku na budovu oddělení Finanční stráže, která ležela na útočném směru jednoho z praporů 7. pěší divize. Abwehr poslal potvrzený seznam zpět 26. září 1938 s tím, že požadované objekty jsou přiděleny jednotlivým skupinám. Lze tedy předpokládat, že v případě útoku IX. sboru na Třeboňsku se snažili Němci přednostně ochránit před zničením mosty přes Lužnici.
Volejte Blücher Heil a mávejte červenožlutou vlajkou
Němcům se nakonec podařilo vyřešit i poznávací znamení, kterým měli falešní čs. vojáci signalizovat jednotkám wehrmachtu. Tyto informace byly zahrnuty do "desatera" německého vojáka nasazeného proti Československu. Major Groscurth zaslal na začátku září 1938 jednotkám určeným k útoku proti ČSR poučení, se kterým měli být seznámeni všichni vojáci po vydání rozkazu k útoku na ČSR. Rozkaz nakonec vydán nebyl a tato poučení byla později po Mnichovu z pochopitelných důvodů likvidována. Z hlediska působení bojových organizací je důležitý bod c) tohoto poučení (publikována jen část instrukcí):
V Československu žije kromě 51 % Čechů i 49 % národnostních menšin. Tyto se skládají z Němců, Slováků, Maďarů, Rusínů a Poláků.
Německý wehrmacht bojuje výhradně proti Čechům a české vládě. Desítky let byli utlačováni příslušníci německé menšiny a dalších národností ve svém životním prostoru a bylo s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie. Všechny tyto menšiny se chtějí osvobodit z českého otroctví a budou boj německého wehrmachtu rozsáhle podporovat. Obzvláště sudetští Němci chtějí německému wehrmachtu pomoci, a to pomocí následujících opatření:
a) Sudetoněmečtí záložníci odmítají české povolávací rozkazy a přebíhají k německému wehrmachtu. Stejně tak činí Maďaři a snad dokonce části slovenské menšiny.
b) Příslušníci národnostních menšin v aktivní službě české armády se pokoušejí se svojí výstrojí a výzbrojí získat kontakt s německým wehrmachtem.
c) Na základě toho se počítá s tím, že sudetští Němci podpoří boj německé armády zprůchodněním silnic pro postup německých jednotek, zabráněním odstřelů mostů a silnic prováděných Čechy, útoky z týlu na jednotlivé objekty opevnění a rušením českého týlového spojení. Tyto aktivní, a tedy bojové sudetoněmecké jednotky se budou za všech okolností zkoušet signalizovat německým jednotkám pomocí červenožluté vlajky a heslem "Blücher Heil".
Nezapomeňte na slovo les!
Pro bojové jednotky nasazené v jižních a západních Čechách byla navíc určena další zvláštní poznávací znamení, kterými se museli sudetští Němci prokázat při setkání s vojáky wehrmachtu. Museli říct větu, ve které bylo slovo "les" (např. byl jsem v lese, les je zelený přicházím z lesa apod.) a příslušníci organizace měli mít u sebe malou jedlovou větvičku jako vnější poznávací znamení. Podle informací Abwehru znali tato hesla pouze nejlépe prověření a vycvičení sudetští Němci, které mohl wehrmacht okamžitě zařadit do sestavy jako velitele, maskované průzkumníky nebo odposlouchávače. Na druhou stranu Němci počítali s tím, že celá řada sudetských Němců z řad komunistů nebo sociálních demokratů zůstane na straně ČSR a nelze počítat s jejich přeběhnutím na stranu wehrmachtu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nelze německé Kampforganisationen zaměňovat se sudetoněmeckým Freikorpsem, jehož činnost byla již mnohokráte popsána v literatuře. V čs. pohraničí měly skupiny Freikorpsu za úkol pouze vyvolávat chaos, poutat disponibilní čs. jednotky a odvádět pozornost od skutečných směrů útoku. Například v prostoru plánovaného nasazení bojových jednotek působících ve prospěch von Leebovy 12. armády neprovedl sudetoněmecký Freikorps jediný přepad!
Sudetoněmecké bojové organizace tak představovaly v září 1938 pouze spící buňky čekající na zahájení války, ke které nikdy nedošlo, a z toho důvodu nebyly tyto tajné organizace v rámci ČSR aktivovány.
Otázkou zůstává, kolik vycvičených agentů mohl mít Abwehr na našem území. S ohledem na rozsah stanovených cílů, které se nacházely i v hlubokém vnitrozemí nebo dokonce na Slovensku, odhaduji, že to byl počet v řádu stovek mužů. Přesné číslo se zřejmě již asi nikdy nepodaří zjistit. Zajímavé by bylo také vědět, zda naše rozvědka o této činnosti věděla a nějakým způsobem tuto hrozbu eliminovala.
Je libo služeb místního průvodce?
Z německých archivních dokumentů vyplývá, že wehrmacht plánoval využít dezertéry z čs. armády ještě jiným způsobem. Největší vlna dezercí z čs. armády přišla ve druhé polovině září 1938. Přeběhlíky okamžitě vyslýchali příslušníci Abwehru a výslechy byly hned předávány na stůl velitelstvím příslušných sborů. Zběhové informovali zpravidla o rozmístění jednotek, dělostřelectva, početních stavech, umístění štábů, ale i o detailech, jako byl počet zásobníků pro lehké kulomety v určitých objektech opevnění nebo domluvených signálech mezi předními strážemi a osádkami bunkrů.
Pokud se dotyčný dezertér jevil Abwehru vhodně, byl doporučen jako místní průvodce do určité lokality, kterou dobře znal. Na základě těchto hlášení si pak velitelé útočných jednotek vybírali průvodce, kteří se jim hodili pro určité prostory nasazení. Samozřejmě nejvíce se hodili průvodci, kteří ovládali také češtinu.
Abwehr skutečně na konci září předal útočným jednotkám wehrmachtu vyžádané průvodce. Ti byli ihned zařazeni do průzkumných jednotek wehrmachtu, který se staral i o jejich stravování. Asi jim byla ponechána jejich československá uniforma a výstroj (možná i výzbroj, jak dosvědčují dobové fotografie), se kterou prchli z ČSR. Němci je nakonec využili i při mírovém obsazení Sudet, v polovině října pak byli propuštěni ze služby wehrmachtu.
V Sudetech to všechno začalo
Čtenáři znalí válečných operací druhé světové války si jistě vybaví akce německých jednotek v amerických uniformách v Ardenách, přepad vysílačky v Gliwicích v polských uniformách a další akce. Je zřejmé, že prvotní myšlenka na provedení takovéto operace vznikla při plánování útoku proti ČSR.
Na rozdíl od později provedených akcí by takové operace prováděné v ČSR byly specifické tím, že k jejich úkolu byli vybráni a vycvičeni občané ČSR (byť německé národnosti), kteří měli čs. vojenský výcvik a nezřídka uměli i dobře česky. Je nesporné, že při orientaci v místních poměrech mohli tito "falešní" vojáci československé armády způsobit řádné překvapení a zmatek v čš. jednotkách dislokovaných nejen u hranic.
Příprava sabotážní a další nelegální činnosti na území ČSR byla Němci prováděna za velkého utajení a po Mnichovu byla zřejmě drtivá většina dokumentů z pochopitelných důvodů zničena. To je i důvod, proč se tyto informace zatím neobjevily v literatuře. Tento článek je tedy vůbec první vlaštovkou na toto téma. Nezbývá než doufat, že se časem podaří zjistit i další podrobnosti, které umožní lépe rozkrýt tyto nekalé německé aktivity v roce 1938 na území Československa.
Jak jsem již uvedl, ne všichni sudetští Němci se v roce 1938 dali na stranu Němců, ale v září a říjnu 1938 poctivě sloužili nebo podporovali čs. armádu. Sice jich byla menšina, ale z toho důvodu nelze všechny obyvatele německé národnosti házet do jednoho pytle. Je nutno totiž uvést také fakt, že podle hlášení ze září 1938 se mezi dezertéry objevili i občané čs. národnosti.
O autorovi Jan Lakosil je spoluautor knihy Sudety 1938 – Pohledem důstojníků německé armády, která přibližuje krizové období podzimu 1938 pohledem důstojníků německého wehrmachtu. Jejich poznatky a postřehy, sepsané bezprostředně po návratu z nasazení v Sudetech, představují velmi zajímavé svědectví nejen o mírovém obsazení odstoupených oblastí, ale i o utajovaných válečných přípravách na přepadení Československa. Kromě bohatého obrazového doprovodu, tvořeného převážně dosud nepublikovanými a mnohdy unikátními fotografiemi, je kniha doplněna dalšími zajímavostmi, jako jsou ukázky tajných předpisů a pomůcek, které připravil německý generální štáb pro potřeby války proti Československu. Unikátní objevná publikace vyšla k 75. výročí mnichovských událostí. |