 |
Počasí na začátku roku 1945 jako kdyby koukalo do kalendáře, nebo by ho plánovala nějaká komise. Leden byl klasicky zimní s teplotami pod nulou, ale hned na začátku února se oteplilo celkem vysoko nad nulu a teplota zase spadla na začátku března. Vlastně by na tom nebylo nic divného, kdyby právě počasí nesledovaly tisíce lidí v táborech (lidově řečeno lágrech).
Jen na území dnešního Libereckého kraje bylo táborů asi tři sta, a když připočteme tábory pro Volksdeutsche, tak čtyři sta „lágrů“ v dnešních třech okresech. A ve všech se nejspíš řešilo počasí, protože podmínky ubytování nebyly špatné jen v koncentračních, zajateckých a pracovních táborech, ale v mnoha případech i v táborech třeba právě pro Volksdeutsche, tedy etnické Němce, kteří se stáhli do říše z celé Evropy.
Úprk na západ
Na konci roku 1944 se fronta pohybovala z obou stran směrem na Berlín, ale pro hlavní město říšské župy Sudety a Sudetskou župu samotnou byl důležitý vývoj na východní frontě. Ta se dostala přes Estonsko a Litvu až k Baltskému moři, převalila se přes dnešní Bělorusko a Ukrajinu a část Maďarska. Tlačila před sebou Němce, kteří se stěhovali na západ, i když výraz stěhovali je v tomto případě nepřesný. Prchali, jak mohli, a i když se úřady snažily tuto „evakuaci“ řídit, často se stávalo, že uprchlíci se objevili v Sudetech bez jakéhokoli zajištění.
V roce 1945 se v Sudetech znovu objevují Volksdeutsche, kteří zde na počátcích války už jednou byli a tak se stali, s trochou nadsázky, „fenoménem Sudet“. Jednalo se o Němce žijící v zahraničí, takže do této skupiny patřili před mnichovskou dohodou i němečtí obyvatelé československého pohraničí, než se stali říšskými občany po mnichovské dohodě.
Tábor pro Volksdeutsche v České Lípě. Nad postelemi je nápis: „Ty nejsi nic, tvůj národ všechno“. | foto: archiv Ivan Rous
Před rokem 1939 žilo mimo Německo přes osm milionů etnických Němců, značná část z nich v Sovětském svazu, Jugoslávii, ale i ve Francii a dalších zemích. Iniciací pro jejich „návrat domů – Heims in Reich“ byla snaha o celkové sjednocení Němců. Později se vše urychlilo paktem Ribbentrop–Molotov, v němž se vymezily územní zájmy Německa a Sovětského svazu. Společným znakem byla němčina jako mateřský jazyk. Etničtí Němci měli být využiti pro germanizaci západních částí okupovaného Polska. Tento cíl byl částečně naplněn.
V lednu 1944 žilo v anektovaných částech západního Polska 353 tisíc Volksdeutsche a 370 tisíc Reichsdeutche, tedy říšských Němců. Záměr byl jednoduchý – po přestěhování do Německé říše se příslušníci Volksdeutsche umístili do táborů, kde měli pobýt půl roku a následně jim mělo být uděleno (s jistými podmínkami) říšské občanství a byt či dům na dobytém území. Nebyli by to nacisté, kdyby jedním z hlavních cílů nebylo získat nové pracovníky do zemědělství a průmyslu.
Úřad pro Volksdeutsche – VoMi vznikl už v roce 1933, ale po roce 1938 se zabýval především přísunem těch, kdo byli vnímáni jako pracovní síla. Přijížděli jednotlivě, později v transportech. První takový větší transport dorazil do Liberce ze srbského Bělehradu v říjnu 1940. V pásu od Děčína přes Českou Lípu, Liberec až po Jablonecko bylo takových táborů víc než sto, ale ne všude byly podmínky ideální.
Jak se z ospalého městečka stalo centrum nacistické moci. Liberec ve válce |
Tábory se dělily na sběrné a pozorovací, přičemž sběrný měl být jen krátkou přestupní stanicí, zatímco pozorovací dlouhodobější. Ale v praxi se rozdíly stíraly. Navíc pro mnohé místní Němce to byli pořád „přivandrovalci“. Podmínky v táborech byly v některých případech tristní, pokud vezmeme v úvahu, že se jednalo o etnické Němce. Představy o jejich začlenění do společnosti se brzy po začátku války vytratily. V táborech měli omezenou volnost pohybu, ale i zde existovaly funkce dozorců a celý systém zde v regionu by bylo možné popsat jako na hraně nucené práce.
Volksdeutsche byli v mnoha případech „přikováni“ k táboru a pracovní úřad je mohl podle potřeby posílat na práci, kam bylo potřeba. Ve vzpomínkách pamětníků pak druhy práce a podmínky ubytování nejsou popisovány nijak odlišně od popisů táborů z řad totálně nasazených Čechů nebo ostarbeiterů.
Ostarbeiters, tedy nuceně nasazení z východu z firem Richter a Bienert na Frýdlanstku. Nejmladšímu bylo 12 let | foto: SOkA Liberec
Ti šťastnější z Volksdeutche opravdu dostali přidělen byt či dům kdesi v dnešním Polsku či na Ukrajině. Ale už v roce 1944 nebo 1945 se museli spolu s ostatními uklidit před postupující východní frontou a dostali se zpátky do Sudet. Starší tábory pro Volksdeutsche se začaly opět plnit a říšské občanství příliš nepomohlo, nálepka Volksdeutche zůstala.
Jak vypadal takový tábor? Představte si třeba starou továrnu a pár dřevěných baráků a v tom sedm stovek lidí. Takové tábory byly v Českém Dubu nebo Chrastavě. Patřily mezi větší taková zařízení, ale v České Lípě byl tábor dokonce pro dvanáct set Volksdeutche a celkově bylo v České Lípě přes sedm tisíc lidí patřících do této skupiny.
V roce 1944 a 1945 už žádné plány pro Volksdeutche neexistovaly. Velká část příchozích byla umístěna do táborů k továrnám a byli nuceni pracovat pro zbrojní průmysl. Zbytek, nevhodný do průmyslu, se postupně přesouval na západ.
