V praxi toto nařízení umožňovalo pohřbívat zajatce téměř bez dnes dohledatelné evidence, respektive evidence rozhodně nemohla být precizně vedená. Představte si, že zavoláte na úřad a tam oznámíte, že vám zemřel zajatec toho a toho jména a že jste jeho tělo zakopali v lese nad tou a tou vesnicí! Výsledkem tohoto nařízení bylo, že se zajatci původem ze Sovětského svazu pohřbívali, kde se dalo.
Tuto vyhlášku známe jen díky korespondenci mezi libereckým úřadem a velitelem jednoho zajateckého tábora, kdy pochovali mrtvého zajatce do tehdy již pietně upraveného hřbitova velkého zajateckého tábora z první světové války. Poté, co toto nahlásil velitel na úřad (a ponechme stranou, že nejdříve pohřbí zajatce a teprve potom píše na úřad), odpověděli pověření úředníci, že už jedno místo určené pro tyto účely existuje a poslali i příslušné vyhlášky.
Ivan Rous*1978 Je kurátorem sbírky průmyslového dědictví v Severočeském muzeu v Liberci. Věnuje se dějinám techniky, druhé světové válce, nucené práci ve 20. století, tvorbě map a geofyzice. Je autorem řady publikací – např. Liberecké podzemí (2009), Romské tábory na Liberecku (2010), Tábory a válečná výroba (2012), Industriál války (2013), Jeskyně a doly Jizerských hor (2019) a další. Jeho nejnovější knihou je Zbrojní průmysl a tábory I. – nacistická nucená práce na Liberecku a Jablonecku (2023). |
Ve Stráži nad Nisou bylo zvoleno podobné místo, o kterém víme pouze to, že se nacházelo „mimo hřbitov“. Stejně tak v Bílém Kostele u Chrastavy, byli pohřbeni dva zajatci na místě v „sousedství místního hřbitova“. V případě sovětských zajatců úřady zajímalo pouze posmrtné vyšetření na infekční choroby. Pokud bylo podezření na infekční nemoc, mělo se tělo pohřbít „na místě nálezu, tj. bez převozu a větší manipulace“. Hroby však měly být upraveny tak, aby bylo jasné, kde se nacházejí. V případě úmrtí při železniční přepravě měla být těla pohřbena na nejbližší železniční stanici.
Úřady sice upřednostnily vždy kremaci, před „lesním hrobem“, v reálných podmínkách války to však často nebylo možné. Doprava se totiž měla obstarat automobilem, aby převoz byl co nejméně nápadný. Jenže čekací doba na přidělení automobilu na konci války byla i dva týdny pro velký podnik, natož pro převoz těl. Těla se v krematoriu musela pálit ve schránkách, ale i tak nebylo neobvyklé, že si obyvatelé měst stěžovali na kremaci třeba vězňů z koncentračních táborů.
Zbraně, smrt a sklady pokladů. Zima 1945 byla v Sudetech tou nejkrutější |
Mrtvoly se tak často musely, především z větších táborů, vozit po železnici do míst s velkou kapacitou kremačních pecí. Takové případy se objevily například v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kdy po stížnostech z Liberce byly mrtvoly vězňů převáženy až do kmenového koncentračního tábora Groß-Rosen.
Brzy po skončení války se začaly provádět exhumace hromadných hrobů, ale nikdy nebyly dokončeny. I podle dobového tisku se exhumovala pouze menší část hrobů. Například v Rýnovicích (dnes část Jablonce nad Nisou) mělo být podle dobových odhadů v lese za továrnou asi 400 těl, exhumováno však nebylo ani sto těl.
V podobné situaci se ocitly i další místa hromadných i jednotlivých hrobů. Z dobové korespondence mezi úřady a žadateli je patrná rostoucí neochota otevírat nové případy. Asi se není čemu divit, lidé možná už chtěli žít normálně bez připomínek hrůz, které se odehrály z jejich pohledu teprve před nedávnem.
V současné době se v Severočeském muzeu věnujeme geofyzikálnímu výzkumu hromadných hrobů z druhé světové války. Naše odhady o počtu mrtvých u Rýnovic jsou nižší, ale i tak je jasné, že značná část hrobů je zapomenuta a dosud neidentifikována.
