 |
Když před osmdesáti lety končila druhá světová válka, nastala zvláštní situace z hlediska paměti společnosti. Byly zpřetrhány vazby mezi jednotlivými aktéry, institucemi, podniky i státní správou. Ve velkém se pálily dokumenty, archivy, někteří z přesvědčených nacistů spáchali sebevraždu, jiní se dali na útěk před spravedlností. Přetrhla se vazba mezi nacistickou nucenou prací a podniky i tehdejšími úřady. Do pohybu se daly desetitisíce lidí a s nimi zmizelo vědomí o zločinech i o hrdinských činech, které by si zasloužily ocenění.
Až v 21. století – i díky dostupnosti mnoha archivních zdrojů a jejich digitalizaci – znovu skládáme mozaiku nacistického režimu a jeho působení v severních Čechách. Některá zjištění byla ještě před pár lety málo uvěřitelná.
 |
Kam s mrtvými
Jeden z poznatků, který byl pro nás zcela nový, je nakládání s mrtvými v táborech. Až v roce 2023 se nám podařilo objevit příslušné dokumenty zapadlé hluboko v archivech a doslova nás šokovalo jejich časové zařazení.
Nevyhovující hygienické podmínky, ale i ubytování, stravování a obrovská koncentrace lidí na malém prostoru za druhé světové války s sebou nevyhnutelně nesla časté případy úmrtí nuceně nasazených. Týkalo se to všech typů táborů od pracovních pro civilní zaměstnance přes tábory pro Ostarbeitery a zajatecké až ke koncentračním táborům, kde byla úmrtnost většinou nejvyšší, i když některé zajatecké tábory se počtem mrtvých příliš nelišily od těch koncentračních.
Počet mrtvých je zároveň tou nejtěžší otázkou v tématu nacistické nucené práce. Seznamy mrtvých se sice vedly, ale nikdy nebyly kompletní a jak uvidíme, ani nemohly být! Optikou staršího pohledu na tehdejší „nakládání s těly“ se situace zhoršovala ke konci války, především v souvislosti s masivním rozšířením pobočných koncentračních táborů.
Zbraně, smrt a sklady pokladů. Zima 1945 byla v Sudetech tou nejkrutější |
Koncentračními tábory rozumíme pobočné, které se objevily v regionu v letech 1944 a 1945. Pohřbívalo se nejen v kmenových táborech, jako například v Groß-Rosen, kam byla těla vožena, ale i v krematoriích a později v podstatě kde se dalo. U zajatců a Ostarbeiterů byla situace jiná. Vzhledem k nižší úmrtnosti se až na výjimky po válce neřešil osud zemřelých a nejsou známy ani jejich přibližné počty v regionu.
Scan z filmu zachycující koncentrační tábor AL Reichenau v Rychnově u Jablonce nad Nisou těsně po válce.
To se týká i pobočných koncentračních táborů, kde jsou očividné mezery v evidenci mrtvých. A zde se dostáváme k našemu „archivnímu překvapení“: Jedním z důvodů může totiž být i povolení pohřbívat zemřelé zajatce téměř kdekoliv mimo obydlené oblasti! Ne v chaosu konce války, ale už od roku 1941 bylo povoleno pohřbít zajatce, v případě komplikací s odvozem do krematoria, téměř kdekoliv v lese:
Věc: Vyhláška Ib Med 121/00 A ze dne 11. listopadu 1941 – pohřbívání mrtvol sovětských válečných zajatců obcemi. Pokud k úmrtí dojde u města Reichenberg (současný Liberec, pozn. red.), doporučuji noční převoz do krematoria a tam kremaci za zjednodušených formalit. Když je přeprava obtížná, je třeba vybrat pohřebiště, nejlépe lesní místo, které má dobře odvodněnou půdu, ale není blízko pramenných oblastí. Obecně postačí, když nám vybranou pozici oznámíte telefonicky se stručným popisem. Úředníkem pro případ v této věci je zdravotnický dozor. |
