Pokračování článku: Jak se plánuje bombardování.
"Když budou Britové bombardovat německá města, tak my ta britská vymažeme z mapy. Pokud britské letectvo shodí dva, tři nebo čtyři tisíce kilogramů bomb, my během jediné noci odpovíme čtyřmi sty tisíci nebo milionem," hřímal Adolf Hitler z tribuny.
Bylo to v době, kdy Britové odvetou za bombardování Londýna provedli v noci z 25. na 26. srpna 1940 nálet na Berlín. Přestože se Hitler snažil svá slova naplnit, opak byl pravdou. Za každou bombu svrženou na Británii Němci draze zaplatili.
Odolnost cíle
Bombardování v první světové válce začalo ručními granáty o hmotnosti zhruba dva kilogramy. Na jejím konci již existovaly bomby ráže 1 000 kg i letecká torpéda, což je sofistikovaná a konstrukčně náročná zbraň.
Pokračování článku ke stému výročí prvního bombardování |
Na konci druhé světové války existovaly speciální bomby Tallboy ráže 6 tun a ještě větší Grand Slam ráže 10 tun. Za jejich vývojem stál muž jménem Barnes Wallis, který měl na svědomí ještě jeden pozoruhodný vynález: skákající bombu.
Supertěžké bomby Britové vyvinuli proti odolným cílům, jako jsou železniční tunely, ponorkové bunkry s betonovým stropem silným 3,5 metru. Osvědčily se i při útocích na bitevní loď Tirpitz. Jejich nasazení nebylo jednoduché, protože existoval jen jeden bombardér, Avro Lancaster, který je byl schopen nést. A i ten musel být zbaven všeho postradatelného vybavení včetně střeleckých věží, aby vůbec vzlétl.
Kromě toho existovaly a existují cíle, jejichž zničení vyžaduje víc než jen zvýšit množství trhaviny nebo počet submunice. Velký problém představovaly lodě v mělkých kotvištích, což u námořníků budilo dojem, že jsou v bezpečí před torpédy. Při operaci Judgement Britové použili torpéda s plováky a způsobili italské flotě v Tarentu těžké ztráty. Podobnou metodu použili Japonci při náletu na Pearl Harbor s prakticky stejným výsledkem.
Inspirace dětskou hrou
Další fintou proti lodím bylo bombardování odrazem. Bombardér nalétl horizontálním letem a v malé výšce asi 60 metrů rychlostí 350 až 400 kilometrů v hodině a odhodil bombu se zpožďovacím zapalovačem. Ta se odrazila od hladiny, podobně jako dětská žabka. Explodovala buď nad lodí a zasypala palubu střepinami, nebo se potopila u boku, vybuchla pod lodí a výsledkem byl většinou přeražený kýl. První způsob zvaný Highball se používal proti transportním a vyloďovacím plavidlům, druhý zvaný Upkeep proti bojovým lodím.
Málo známou skutečností je, že metodu úspěšně používali i piloti sovětské Severní flotily na letounech Douglas A-20. Většinou útočili ve dvojicích. Jeden letoun nesl torpédo, druhý, takzvaný Topmačtovnik, bombu (mačta je rusky stožár, název je odvozen od výšky náletu).
Přehrada Mohne zničená rotačními bombami Barnese Wallise. Dvě věže na koruně hráze posloužily bombometčíkům pro přesný odhad vzdálenosti.
Zmíněná Wallisova skákající bomba byla nasazena proti přehradám v Porúří, které chránily protitorpédové sítě. Němci je považovali za dostatečně zabezpečené.
Britové byli jiného názoru. Wallis vymyslel speciální válcovou bombu plněnou téměř třemi tunami Torpexu, která se před dopadem roztáčela proti směru letu. Po dopadu na hladinu přeskákala protitorpédové sítě a rotace ji po nárazu na korunu hráze strhla pod hladinu. Bomba se potopila a tlakový zapalovač zajistil explozi u paty hráze. Ze tří přehrad, které byly primárním cílem operace Chastise, byly protrženy dvě.
Účinek řízené bomby GBU-24 s průbojným tělem BLU-109/B na cíl. Ani 2 000 liber trhaviny na irácký bunkr nestačilo.
Zdálo by se, že dnes nemůže být problém zničit jakýkoli cíl. Není to tak docela pravda. Příkladem může být v minulém článku zmíněný íránský nálet na irácký reaktor nebo pokus o zničení objektu Taji Nr. 2, sídlo vrchního velení irácké armády. Přestože byl objekt zasažen průbojnými bombami BLU-109/B ráže 2 000 liber, zničen nebyl.
Těžší bombu USAF ve výzbroji nemělo. Proto byly ze starých dělových hlavní ráže 203 mm prakticky na koleně vyrobeny bomby GBU-28/B ráže 5 000 liber, schopné probít 30 metrů hutněné zeminy nebo 6 metrů betonu. Bunkr skončil v rozvalinách. Od zadání požadavku po úspěšné nasazení bomby uběhlo jen 28 dní.
Vedlejší škody
Každé bombardování způsobuje škody. Někdy i na objektech, které nejsou přímo cílem útoku. Ač se to nezdá, vojáci mají zájem tyto škody minimalizovat. Důvod je prostý. Je to plýtvání municí nebo jejího účinku na cíle, které nemají žádnou hodnotu. Propaganda tvrdící něco jiného na tom nic nemění.
Nikdo nepošle bombardéry stovky nebo tisíce kilometrů daleko, aby naházely bomby někam do lesa nebo na naprosto bezvýznamné cíle, jejichž hodnota nedosahuje ani ceny svržené bomby, natož sestřeleného letadla. To by byl příliš drahý špás. Nemluvě o tom, že dražší než celý letoun, jsou zkušené osádky.
Problém posuzování vedlejších škod je fenoménem poslední doby, kdy si lidé zvykli sledovat války v televizi a mají pocit, že je to něco jako akční film. Nikoli. Stále je to válka a stále se bojuje. Jestliže letecké síly deklarují plán na zničení nějakého cíle, aby omezily vedlejší ztráty, přestože tím riskují životy svých pilotů, tak se pro chování obyvatel a televizních štábů, které se na to jdou podívat, těžko hledá slušné slovo.
Existují zbraně s přesným navedením, ale existuje také celá řada důvodů, proč všechno nemusí jít podle plánu. Počínaje technickou závadou na letounu, na naváděcím systému přes vlivy počasí, chybu pilota až po rušení nebo přímou intervenci nepřátelských sil. Nicméně v době asymetrických konfliktů je snaha vedlejší škody minimalizovat, neustálým zdokonalováním naváděcích systémů, omezováním ráže na nezbytně nutnou míru a dalšími opatřeními.
Poněkud jiná situace byla za světových konfliktů. Zpočátku sice byly snahy ušetřit před bombardováním civilisty, ale to vydrželo do prvního úmyslného nebo neúmyslného zásahu civilního cíle. Potom se podobné problémy řešily jen okrajově nebo vůbec. Když tak spíše ve vztahu ke spojencům nebo národům okupovaných zemí. Velmi specifickým případem byla operace Jericho.
Cílem náletu britských bombardérů byly zdi věznice v Amiens, kde čekali na popravu příslušníci francouzského odboje. Když Britové vyjadřovali obavy z výše vedlejších ztrát, přišla od Francouzů jednoznačná odpověď: "Pokud máme zemřít, tak raději bombami britských bombardérů než německou kulkou do týla." Při náletu zahynulo 87 až 102 lidí (údaje se rozcházejí), 182 uprchlých vězňů bylo chyceno, ale 255 vězňů po rozbombardování zdí úspěšně uprchlo. V tomto případě byly oběti vědomě akceptovány jako nevyhnutelné.
Při náletu zahynul G/C Percy Charles Pickard, který dělal instruktora pilotům naší 311. perutě v Británii. Dobré vztahy s našimi letci deklaroval domovenkou Czechoslovakia, kterou nosil na rukávu, přestože to bylo v případě sestřelení značně riskantní.
Kdo začal?
Bombardování vojenských cílů je pochopitelné, ale naskýtá se otázka, kdo vlastně začal s bombardováním měst a proč. Rakušané, kteří se v roce 1849 pokoušeli pomocí volných balonů bombardovat Benátky. Menší cíl nebylo možné tak primitivním prostředkem zasáhnout. Úplně stejný důvod měli Němci, když střelami V-1 bombardovali Londýn. Jakýkoli jiný cíl nebyl pro velmi nepřesný naváděcí systém dost velký.
Trochu jiný důvod měli Američané při nasazení jaderných zbraní. Tam nebyla limitující přesnost bombardování, ale účinek zbraně. Pro cíl menší než město byla jaderná bomba příliš účinná. Několik měst dokonce vyškrtli ze seznamu cílů, protože nemělo smysl hodit atomovou bombu na město, které již předtím lehlo popelem po konvenčních náletech.
Poválečná honba za stále větší ráží nakonec vedla k tomu, že pro fúzní bomby nebyly žádné cíle dost velké a ráže nejsilnějších hlavic se postupně ustálily na hodnotě kolem 5 Mt TNT.
Maketa nejvýkonnější fúzní bomby (termonukleární), známá jako Car bomba (s ráží přes 50 Mt TNT)
Nejsilnější bombou v historii byla sovětská Izdělije 202 s vlastní hmotností 27 tun a ráží přes 50 Mt TNT svržená v roce 1961. Později byla známá jako Car bomba.
Obecně se města bombardují ze dvou důvodů: jako centra vojenských posádek nebo zbrojní výroby a pro zlomení morálky obyvatel.
Zatímco první cíl se daří naplňovat, v druhém případě jsou výsledky přinejmenším rozpačité
Když se vrátíme ke světovým konfliktům, v obou případech začali s bombardováním měst Němci. (V první světové válce bombardováním Yarmouthu a Sheringhamu zápalnými bombami shazovanými ze vzducholodí v roce 1915.)
Britský propagandistický leták zachycující konec „vraha dětí“ - německé vzducholodi bombardující Londýn
Abychom někoho nevynechali, je nutné zmínit také meziválečné období. Frankova vojska podporovaná Němci bez ostychu bombardovala města Madrid, Barcelona nebo Guernica. Italové bombardovali města v Habeši. Japonci masakrovali Číňany a Sovětský svaz bombardoval bez nejmenších skrupulí během zimní války finské Helsinky.
Seznam měst, která Němci za druhé světové války v Evropě napadli jako první, by byl dlouhý, ale zastavme se u Británie. Bomby dopadly nejprve na Londýn, až potom na Berlín.
Oblíbeným tvrzením, které se v poslední době objevuje stále častěji, je, že Londýn byl bombardován omylem, zatímco Berlín cíleně. Názory se opírají o knihu Davida Irvinga o bombardování Drážďan. Pro představu o jakého "historika" jde: je to stejný autor, který byl trestně stíhán pro popírání holocaustu.
Londýn byl poprvé bombardován v sobotu 24. srpna 1940, pravděpodobně skutečně kvůli navigační chybě. Ale Britové se to neměli jak dozvědět. Jim prostě spadly na hlavu německé bomby. Navíc bylo obecně známé Hitlerovo nařízení, že Londýn smí být bombardován jen na jeho výslovný rozkaz. Němci nad svým činem nevyjádřili žádnou lítost a Churchill, a potažmo Britové, si o nich nedělali žádné iluze. Měli své zkušenosti.
Závěr byl jednoduchý a odveta rychlá. Britské bombardéry vzlétly 25. srpna a obyvatelé Berlína poprvé okusili, jak vypadá válka, o které zatím jen četli.
Po náletu dostal Hitler jeden ze svých záchvatů a v následném projevu vyhrožoval svržením milionu tun bomb během jediné noci. Pro představu: hmotnost bomb svržených během nejtěžších spojeneckých náletů se pohybovala v řádu tisíců tun. Lavina byla spuštěna a jediným způsobem, jak ji zastavit, byla kapitulace jedné, nebo druhé strany.
Když žák předčí učitele
Zajímavé je sledovat, jak se měnil počet letadel nasazených k náletům. První nálety byly akce jednotlivých vzducholodí nebo letadel těžších vzduchu. Pro strategické nálety to platilo prakticky po celou první světovou válku. Větší počty letounů byly nasazeny jen při útocích na taktické cíle.
Vrcholu v počtu nasazených letounů, který nebude již nikdy překonán, bylo dosaženo během druhé světové války. Když průmysl spojeneckých zemí přešel zcela na válečnou výrobu, začal chrlit tisíce nových letadel. Síla leteckých úderů rostla. Při operaci Millennium v květnu 1942 dokázalo britské královské letectvo nasadit k jedinému náletu 1 000 bombardérů, a to nebylo to nejhorší, co mělo Němce potkat.
Nálety na Londýn, které na přelomu let 1940 až 1941 sužovaly obyvatele britské metropole, se staly dobrou školou. Němci šli se svou důsledností tak daleko, že při náletech zápalnými bombami využívali takzvaný hluchý příliv, kdy voda v Temži klesá níž než obvykle, aby londýnským hasičům zkomplikovali hašení. Pro dosažení maximálního ničivého efektu cíleně vyvolávali rozsáhlé požáry, což byla taktika, kterou vypilovali během předchozích tažení.
Ale Britové byli dobrými žáky a měli výhodu v tom, že RAF postupně nabíralo na síle, což se o Luftwaffe říci nedalo. Navíc se do bojů zapojila americká 8. letecká armáda. V červenci 1943 přišel den zúčtování: operace Gomorrah. Cílem byl Hamburk.
Během série náletů se RAF a USAF soustředily na způsobení maximálních škod a použily k tomu všechny prostředky, které používali Němci v Londýně a dalších městech.
Počínaje využitím extrémně suchého počasí, přes koncentrovaný shoz zápalných bomb a rozvracení celých bloků trhavými bombami "block buster". Letky RAF a USAF se v úsilí střídaly. V noci Britové ve dne Američané.
Třetí noc svrhlo 600 britských bombardérů během hodiny a půl svůj pumový náklad na prostor asi 3 x 1,5 km, což vyvolalo ohnivou bouři. Tento jev vzniká, když teplota v jádře požářiště překročí určitou mez. Ohnivý sopouch sahá do výšky několika kilometrů a spodem přisává čerstvý vzduch. Rychlost proudění v ulicích dosahovala až 240 km/h, teplota 800 oC.
Hořel asfalt. Proud vzduchu rychlejší než tornádo odnášel trosky i lidi ke středu ohnivého inferna a tento materiál dál přiživoval plameny v jádře. Protiletecké kryty nepomáhaly. Lidé se tam udusili, nebo zahynuli žárem.
Celkové ztráty byly přes 42 000 mrtvých a 37 000 raněných, bylo zničeno 183 továren a přes čtyři tisíce menších výrobních dílen. Při následném exodu opustil Hamburk zhruba milion lidí. Město přestalo fungovat jako dopravní uzel a výroba do konce války nedosáhla předchozí úrovně.
Rozbombardované Guernica, Coventry, Hamburk, Tokio. Kdo pozná rozdíl? Jen je dobré nezaměňovat pořadí.
Japonci, kteří zpočátku využívali toho, že byli mimo dolet spojeneckých bombardérů, na tom byli koncem války ještě hůř než Němci. V noci z 9. na 10. března shodilo 279 bombardérů B-29 1 700 tun zápalných bomb na Tokio. Z hlediska obětí vůbec nejhorší nálet v historii. Odhady počtu mrtvých se liší. Pohybují se mezi 97 až 125 tisíci. Bylo zničeno přes 250 tisíc domů. Na straně kdysi pacifistických amerických občanů žádná lítost. U ostatních spojenců také nic.
Kam dál?
V současné době masovým náletům odzvonilo. Letecká technika je mnohem dražší, takže její počty se neustále snižují. Navíc se zavedením přesné munice není nutné ničit rozsáhlé plochy, ale stačí zlikvidovat klíčové body. K tomu účelu se vyvíjejí nové zbraně, které mají menší nebo vůbec žádný účinek na živou sílu. To ale nijak nebrání tomu, aby se jimi některá média strašila.
Typickým příkladem jsou grafitové bomby, jejichž cílem je oblakem vodivých pásků zkratovat elektrická vedení nebo rozvodné stanice. Smrtící účinek mají, snad jen když někomu spadne pouzdro přímo na hlavu.
Bombardování ve spojitosti s vybojováním vzdušné nadvlády poskytuje vlastním jednotkám možnost používat menší síly k dosažení cílů. V případě nutnosti je možné požádat o leteckou podporu, jejíž význam neustále roste.
V této souvislosti získávají na důležitosti předsunutí letečtí návodčí FAC (Forward Air Controllers), kteří odpovídají za identifikaci cílů a navedení pilotů. Přítomnost FAC ve skupině může dramaticky změnit průběh bojů a rovnováhu sil prakticky při jakémkoli konfliktu.
Ukázkovým příkladem může být ten z Afghánistánu. Koaliční hlídku na koních napadlo asi 300 bojovníků Talibanu a zatlačilo ji do defenzivy. Protože byla jen lehce ozbrojena, rychle jí docházela munice i možnosti. Štěstí bylo, že členem týmu byl seržant s výcvikem FAC, který požádal o leteckou podporu. V prostoru hlídkoval bombardér B-52, který od oblasti dělilo jen 8 minu letu. Šestnáct bomb s koncovým navedením pozabíjelo asi 250 talibů, bojové nadšení těch zbylých rychle ochladlo.
Morální aspekty
Je moderní hodnotit minulé nebo současné konflikty optikou pokřivenou lenošením na gauči.
Historie ukazuje, že neustálé ústupky jsou drahý špás. A jak říká stará poučka: "Ten, kdo překová meče na pluhy, se nadře při obdělávání půdy pro toho, kdo podobnou hloupost neudělal."
Hitem poslední doby jsou dokumenty se vzlykajícími Němci nebo Japonci. Neškodí připomenout, že obě tyto země zatáhly do největšího konfliktu v dějinách polovinu světa a způsobily smrt desítek milionů lidí. Vedly totální vyhlazovací válku, takže lítost není na místě.
Pokusy kriminalizovat spojenecké letecké osádky a obviňovat je z náletů na cíle v Německu a Japonsku, jsou tragickou záměnou příčiny a důsledku. Popravdě řečeno, oba národy měly velké štěstí, že zvěrstva páchaná ve vyhlazovacích táborech se provalila až na samém sklonku války.
Připomeňme, že jako první byla bombardovaná města Varšava, Frampol, Rottredam, Coventry, Londýn, Mukden, Šanghaj a až potom Berlín nebo Tokio. Přitom relativně neznámý polský Frampol je významný v tom, že tam nebyl jediný vojenský nebo průmyslový cíl. Šlo o test účinků bombardování na zastavěné oblasti.
Mantrou je argument o nevinných civilistech. V totální válce, což mimochodem také není spojenecký vynález, žádní nevinní civilisté nebyli. Každý se více či méně podílel na válečné výrobě. Když ne přímo na ni, tak na obživě nebo službách pro toho, kdo ve válečné výrobě pracoval. Jistě, nebyli všichni stejní, ale na sjezdech nacistů nehajlovalo pár extrémistů, ale davy lidí, kteří se těšili na majetky z dobytých zemí a na to, jak na ně budou Untermenschen otročit. Z tehdejšího pohledu Američanů, Britů i Sovětů byl každý zabitý Němec nebo Japonec dobrý.
Oblíbeným tématem je i jaderné bombardování na konci války. Z pohledu tehdejších velitelů šlo o naprosto legitimní použití zbraní proti nepříteli. Je velmi nepravděpodobné, že kdokoli z horlivých kritiků, kdyby měl na jejich místě zvolit mezi stovkou mrtvých vlastních vojáků a tisícovkou mrtvých nepřátel, by obětoval vlastní lidi. Zvlášť kdyby mu ve válce padl, někdo z blízkých.
Když se soudný člověk podívá na to, jak dopadlo Tokio nebo Hamburk po konvenčních náletech, nepotřebuje nijak bujnou fantazii, aby si uměl představit, jak by dopadl zbytek Japonska, pokud by boje pokračovaly. Z jakéhokoli úhlu pohledu přineslo jaderné bombardování a s ním spojená kapitulace záchranu, odhadem stovek tisíc životů, především Japoncům.
