V minulém dílu seriálu Století četnické kriminalistiky jste si mohli vyzkoušet vyšetřování vraždy podle prvorepublikové četnické příručky, v dnešní části díky novým postupům při pátrání objasníme dvacet let starou vraždu.
Velitel četnického oddělení v Prostějově štábní kapitán Alfred Hera se při provádění přehlídek podřízených útvarů s oblibou zaměřoval na kontroly Přehledů trestných činů, jichž pachatelé nejsou vypátráni. Podle práce na těchto případech z minulých let hodnotil velitele jednotlivých četnických stanic. Ti, kteří patřili do jeho oddělení, proto uvedené činnosti věnovali náležitou pozornost. Nutno dodat, že prostějovský velitel oddělení sám s potěšením a úspěšně luštil záhady několik let starých neobjasněných zločinů.
Například při kontrole četnické stanice v Plumlově na podzim roku 1935 štábní kapitán Hera objevil snad nejstarší nevypátraný zločin ve svém obvodu. Téměř dvacet let starý případ vraždy hajného Bílka, ke kterému došlo počátkem září 1916. Velitel stanice vrchní strážmistr Josef Sobotka, znalý záliby svého nadřízeného, byl připraven o případu referovat nad rámec stručného záznamu vedeného v přehledu nevypátraných trestných činů.
Odešel na čekanou a už se nevrátil
Jednoho zářijového dne roku 1916 oznámila na plumlovskou četnickou stanici dcera hajného Marta Bílková, že její otec odešel předchozího dne na čekanou a dosud se nevrátil. Četnictvo, lesní personál a řada občanů prohledali les, zejména místa, kam hajný Josef Bílek chodíval na čekanou, ale zcela bezvýsledně.
Po hajném nebyla nalezena sebemenší stopa. Podezření tehdy padlo na jeho manželku Karlu a dceru Martu, a proto byly obě ženy četnictvem zatčeny a dopraveny do vazby krajského soudu v Olomouci. Jelikož však proti nim nebyl získán jediný důkaz ani indicie, byly po čase propuštěny.
Přes upozornění na možný nález mrtvoly nebyla tato ani během řady podzimních a zimních honů nalezena. V lednu 1917 byla na jednom z míst, kam hajný na čekanou chodíval, nalezena jeho hůl, klobouk a dvojhlavňová lovecká puška ráže 16. Celá byla pokryta rzí, jedna hlaveň byla prázdná a ve druhé byl vystřelený náboj. Až v dubnu 1917, tedy více než po půl roce, našla jedna žena poblíž místa nálezu uvedených věcí v úzké lesní strouze hajného mrtvolu.
Horní část těla byla v úplném rozkladu, žebra byla obnažena, na rukou scházely články prstů a hlava odloučená od trupu ležela ve vzdálenosti 20 centimetrů. Spodní část těla byla poměrně zachovalá. Přizvaná soudní komise z Prostějova ohledala mrtvolu i okolí místa nálezu, ale soudní pitvu vzhledem ke značnému rozkladu mrtvoly nenařídila. Po příčině smrti hajného nikdo nepátral. Záznamy ve starém spise byly velmi strohé. Vždyť byla válka, v níž denně umíraly na frontách stovky mužů, proč se tedy detailně zabývat mrtvolou ve značném rozkladu.
Proč byla část mrtvoly ve větším rozkladu než nohy?
Léta plynula, Karla Bílková zemřela, její dcera se provdala někam do Čech a smrt hajného zůstala záhadou.
Až velitel prostějovského četnického oddělení si v listopadu roku 1935 nechal ze spisovny četnické stanice předložit jeden z nejstarších spisů a po jeho zběžném prolistování si jej odvezl do Prostějova. Za využití poznatků kriminální taktiky, kriminální techniky, ale i kriminální psychologie se začal případem podrobně zabývat.
Nejprve bylo nutno zjistit, proč byla horní část mrtvoly ve větším rozkladu než spodní. Dále proč a jakým způsobem se oddělila hlava od trupu a proč se od něho posunula o 20 centimetrů. Jediné vysvětlení je, že hajný musel být dvakrát zasažen broky z lovecké pušky. První rána byla vypálena z větší vzdálenosti do prsou tzv. na komoru. Druhá byla vypálena do krku tzv. na dobití z bezprostřední blízkosti, a tím pádem porušila všechny spoje hlavy s trupem. Z toho se dalo usuzovat na čin zručného a pohotového střelce, jakými jsou zejména pytláci. K poškození těla broky je třeba připočíst působení hmyzu, bakterií, lesní zvěře, ale i účinek povětrnostních vlivů a jarních oblev. Z psychologického hlediska došel štábní kapitán Hera k závěru, že jde o čin osoby, u které je od myšlenky k činu vždy velmi blízko.
Na základě výše uvedeného rekonstruoval velitel oddělení sled událostí. Hajný se setkal s pytlákem a chtěl vystřelit. Pohotový pytlák však vystřelil jako první a zasáhl hajného do prsou a druhou ranou zblízka ho dobil. Bezvládné tělo odtáhl do strouhy, jejíž břehy a okolí byly pokryty vysoko travinou. Hůl, klobouk a pušku ukryl pod hustým smrkem. Herovi se v rámci rekonstrukce nepodařilo vysvětlit jen to, proč v lovecké pušce hajného byl jen jeden vystřelený náboj a proč byla druhá hlaveň prázdná.
Nabízely se samozřejmě i další otázky. Kdo je vrahem? Je ještě vrah vůbec naživu? Proč vrah nezničil, či někam neodnesl hůl, klobouk a pušku hajného? Proč mrtvolu nezahrabal? Něco mu v tom bránilo, nebo byl tak lehkomyslný? Štábní kapitán Hera byl do případu tak zapálen, že se rozhodl studovat povahy všech pytláků v okolí. Zdálo se však, že vrah již není naživu.
Až jednoho dne se podařilo četnictvu zatknout členy odvážné zlodějské tlupy, kterou vedl František Franc, rozený v Plumlově. Velitel oddělení se při čtení hlášení o užití zbraně proti Francovi dozvěděl, že z původního pytláctví přesedlal na páchání krádeží. Dotazem u četníků v minulosti sloužících na plumlovské stanici zjistil, že se šlo o velmi odvážného a všeho schopného pytláka, jemuž se pytláctví velmi těžko prokazovalo.
Když je v domě četník, je v kbelíku voda
Za všechny jeden příklad Francovy důmyslnosti. Vědělo se o něm, že pytlačí, ale ani přes časté kontroly u něho nebyla nalezena ani puška, ani žádná stopa po kořisti. Jednou slyšel strážmistr Pavlík v lese několik ran. Šel ihned ke Francovi domů, ale ten zde nebyl. Proto se četník rozhodl, že si na pytláka počká. Jeho ženě nařídil, aby zhasla a ulehla. Ta se však pod různými záminkami snažila za každou cenu dostat na dvůr, v čemž jí neoblomný četník zabránil. Pozdě v noci vešel Franc klidně do kuchyně i s ulovenou kořistí. Výzvou "Jménem zákona ruce vzhůru!" byl skutečně zaskočen.
Až následně se vysvětlilo, proč nemohl být dříve dopaden. Měl s manželkou smluveno zvláštní znamení. Na zápraží domku stál špalek a na něm hrnec. Čekal-li na France v bytě četník, jeho manželka vyšla ven a hrnec naplnila vodou. Franc vracející se domů vždy sáhl do hrnce a podle toho se zařídil. Po odpykání trestu z opatrnosti "přesedlal" na krádeže.
Velitel četnického oddělení navštívil Františka France ve vazbě a takticky vedeným výslechem jej tak zaskočil, že se kdysi rafinovaný pytlák po krátké době přiznal ke vraždě hajného Bílka v roce 1916.
Došlo k ní následovně: Za války byl odveden a poslán na italskou frontu. Po čase dostal dovolenou na polní práce. Po příchodu domů neodolal své vášni a šel si zapytlačit. Při slézání stráně na něho hajný zvolal "Stůj!" a vzal si ho na mušku. Normálně pohotový pytlák, ještě vycvičený z fronty, vystřelil první a zasáhl hajného do prsou. Přistoupil ke zraněnému, přiložil mu pušku k týlu, ale rána selhala. Proto vzal hajného pušku a střelil ho jeho vlastní zbraní do krku, aby se prý dlouho netrápil. Potom jeho mrtvolu dotáhl do strouhy a hůl, klobouk a pušku uschoval pod hustý smrk. Předtím však vyjmul nevystřelený náboj z hajného pušky. Na místě, kde byl hajný zasažen, ležel zastřelený zajíc, kterého si Franc odnesl domů. Druhého dne časně ráno odejel zpět na frontu. Místní četníci jeho krátkou přítomnost doma ani nepostřehli. Téměř dvacet let unikal František Franc spravedlnosti.
Až díky systematickému řešení letitého případu velitelem prostějovského četnického oddělení štábního kapitána Alfreda Hery bylo spravedlnosti učiněno za dost a zpráva o zatčení lupiče France byla rozšířena o zločin dokonané vraždy, jenž by po několika měsících byl promlčen.
Rozvoj pátrací služby
Po celé 19. století byla pátrací služba stejně jako ostatní služby četnictvem vykonávána bez využití jakýchkoliv speciálních metod a prostředků, pouze za využití postupně se rozvíjející taktiky provádění jednotlivých úkonů a postupně se rozvíjející metodiky vyšetřování nejzávažnějších trestných činů. Na tomto místě je třeba zmínit rakouského vyšetřujícího soudce a zakladatele moderní kriminalistiky Hanse Grosse, který po téměř dvacetiletém studiu shrnul své teoretické poznatky a praktické zkušenosti do práce: "Handbuch für Untersuchungsrichter, Polizeibeamte, Gendarmen u. s. w." (Příručka pro vyšetřující soudce, policejní úředníky, četníky atd.), která byla poprvé vydána v roce 1893 a dočkala se řady vydání, při nichž byla aktualizována a rozšiřována.[1]
Až počátek 20. století přinesl speciální metody a prostředky vznikající mnohdy nezávisle na sobě v různých částech světa, které sloužily výhradně k výkonu pátrací služby. Nejprve šlo o evidenční systémy, zprvu založené na metodě bertilonáže, systém evidence zločinců na základě přesných antropometrických měření a klasifikace jedenácti tělesných rozměrů.
Antropometrický systém byl postupně nahrazen daktyloskopií, využívající jedinečnosti otisků prstů. Další metodou byla kynologie, využívající schopností vycvičeného psa ke stopovacím účelům.
Již počátkem 20. století však praxe četnické výkonné služby nasvědčovala tomu, že pátrací služba bude mít v jejím rámci dominantní postavení. Svědčí o tom následující slova uvedená v podle všeho nejstarší známé služební příručce četnictva používané na našem území a vydané v českém jazyce, týkající se pouze výkonu pátrací služby: "Opětně jest slyšeti žaloby, že službě pátrací nepřináší se vstříc ono porozumění, jež toto hlavní oddělení četnické služby vyžaduje, aby se s úspěchy potkati mohlo."[2] Zároveň bylo v následujícím odstavci konstatováno, že potřebám efektivního výkonu pátrací služby musí odpovídat i používané metody a prostředky: "Bylo také slyšeti hlasy, které mínily, že prostředky, které četníkovi ve službě pátrací pohotově stojí, jsou nedostatečnými, že tedy třeba jest dáti četníkovi nová práva a oprávnění, aby mohl moderně a způsobem výsledek slibujícím působiti."
Rozmach zločinnosti, který nastal po vzniku samostatného československého státu, vyvolal akutní potřebu na další rozpracovávání taktických postupů používaných při výkonu pátrací služby.
Z popudu podplukovníka Josefa Ježka, náměstka přednosty vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra, které mělo na starosti záležitosti četnictva, se začal jeho podřízený kapitán Oldřich Pinkas zabývat teoretickým studiem pátrací služby. Kapitán Pinkas na tomto úkolu začal spolupracovat s osobou nejpovolanější, s bývalým okresním četnickým velitelem na Královských Vinohradech, kapitánem Josefem Povondrou. Ten již od roku 1911 na jím řízeném okresním četnickém velitelství vedl daktyloskopickou sbírku zločinců. Společné úsilí četnických kapitánů Pinkase a Povondry záhy přineslo výsledky.
Hned počátkem roku 1922 kapitán Povondra uveřejnil první odborné pojednání o výkonu pátrací služby.[3]
V úvodu stati autor uvádí: "Změna povšechných poměrů měla též vliv na výkonnou službu četníka, takže tento není již s to obvyklými prostředky působiti k zamezení zločinu." Dále pojednává o potřebě řádného výcviku v pátrací službě a budování vlastních pátracích prostředků. Pozornost věnuje místu činu, metodám zjišťování pachatelů, přičemž upozorňuje na specializaci a zvětšování akčního rádiusu zločinců za využití nejmodernějších dopravních prostředků. Upozorňuje na nutnost spolupůsobení více četnických stanic zejména při pronásledování řemeslných a takzvaných cestujících zločinců. Zmiňuje se o potřebě sledovat jejich činnost z ústředního místa: "Úkolem tohoto ústředního místa bude na moderních základech vybudovati veškeré pro četnictvo nutné pátrací pomůcky a napomáhati takto při zjišťování a stíhání pachatelů trestních činů. Tato četnickými příslušníky spravovaná ústředna bude státi v přímém styku s veškerými útvary četnictva, zřídí daktyloskopickou registraturu, provede zvětšování a porovnávání stop daktyloskopických, bude podávati znalecké posudky, míti v evidenci fotografie i popisy zločinců, trestní případy a věci vztahující se k trestním případům."
Souběžné plnění preventivních úkolů v rámci péče o veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, prováděné v obchůzkové službě a stále narůstající množství úkolů vyplývajících z rozvoje pátrací služby, již nebylo možno plnit pouze silami četnických stanic. Hromadění nových povinností a práce jiného druhu na četnických stanicích nemohlo trvat donekonečna. Řádný, správně a odborně prováděný výkon pátrací služby vyžadoval zřízení speciálních výkonných útvarů v rámci četnického sboru. Těmito útvary se staly na základě návrhu tehdy plukovníka četnictva Josefa Ježka četnické pátrací stanice, které zahájily činnost 1. ledna 1928.[5]
Výše uvedená Povondrova vize se brzy stala realitou. Za vydatné podpory podplukovníka Josefa Ježka bylo na jaře roku 1922 u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze zřízeno zvláštní četnické oddělení, podřízené přímo ministerstvu vnitra.[4] Štábní kapitán výkonný Josef Povondra byl jmenován jeho velitelem.
Souběžné plnění preventivních úkolů v rámci péče o veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, prováděné v obchůzkové službě a stále narůstající množství úkolů vyplývajících z rozvoje pátrací služby již nebylo možno plnit pouze silami četnických stanic. Hromadění nových povinností a práce jiného druhu na četnických stanicích nemohlo trvat donekonečna. Řádný, správně a odborně prováděný výkon pátrací služby vyžadoval zřízení speciálních výkonných útvarů v rámci četnického sboru. Těmito útvary se staly na základě návrhu tehdy plukovníka četnictva Josefa Ježka četnické pátrací stanice, které zahájily činnost 1. ledna 1928.[5]
Za účelem koordinace činnosti četnických pátracích stanic a zefektivnění výkonu pátrací služby četnictva došlo k osamostatnění zvláštního četnického oddělení od pražského policejního ředitelství a jeho rozšíření. Takto vzniklo Ústřední četnické pátrací oddělení.[6]
Na četnických stanicích zůstala určitá část výkonu pátrací služby ve staničních obvodech, kterou bylo třeba nově vymezit služebními předpisy. Byl sledován jediný cíl: "Účelnou spoluprací četnických útvarů ve službě pátrací přispívati k stále se zvyšující účinnosti boje proti zločinnosti. Od jedince - četníka k četnické stanici, dále k okresnímu četnickému velitelství, k stanici pátrací a velitelství četnického oddělení až k Ústřednímu četnickému pátracímu oddělení."[7]
Pátrací pomůckyInstrukce vyjmenovávala pátrací pomůcky, mezi které náležely: [10]
|
Četnická správa následně vydala Prozatímní instrukci pro pátrací službu četnictva.[8] Tento speciální předpis podrobně upravoval celou oblast pátrací služby a v závěrečné části obsahoval vzory souvisejících písemností. Služba pátrací zde byla definována následovně: "soustavné stíhání pachatelů trestných činů a pátrání po osobách pohřešovaných a nezvěstných, po totožnosti neznámých mrtvol a po majitelích věcí a zvířat, jejichž původ má býti zjištěn." [9]
Způsob vedení jednotlivých pátracích pomůcek byl podrobně upraven v jednotlivých ustanoveních instrukce, včetně vzorů sloužících k jednotnému vedení pátracích pomůcek v celém četnickém sboru.[11]
Za účelem účinného postupu proti zločincům z povolání byl vytvořen celostátně fungující systém dohledu nad těmito osobami a vzájemného předávání zpráv o jejich pohybu a činnosti, do něhož byly zapojeny všechny četnické stanice a četnické pátrací stanice.[12]
Poslední ustanovení uvedené prozatímní instrukce se týkalo vyšetřování trestných činů a stanovilo v návaznosti na speciální ustanovení trestního řádu postup vyšetřování nejzávažnějších trestných činů (vražda, krádež, žhářství a padělání platidel).[13] Ustanovení svědčilo o zdokonalující se metodice vyšetřování nejzávažnějších trestných činů. Pro ilustraci uvedu postup při vyšetřování vraždy.
Odpovědět musel umět každý četník
Postup obsahoval otázky, na které musel četník při vyšetřování vraždy umět odpovědět:
- Kdy a kým bylo učiněno oznámení o nálezu mrtvoly?
- Kdy přišla hlídka na místo nálezu?
- Kdo tam byl přítomen? Byli všichni přítomní zjištěni?
- Bylo místo nálezu uzavřeno?
- Kdo byl o případu vyrozuměn?
- Kde ležela mrtvola, jak ležela a v jakém stavu byla?
- Jak byla mrtvola oděna, co měla při sobě, co bylo na ni zvláštního viděti?
- Popis bezprostředního okolí a předmětů v něm, popis krevních i všech jiných stop, náčrtky, fotografie.
- Jaká poranění byla na mrtvole shledána, jakým nástrojem nebo zbraní byla tato poranění způsobena (pokud možno podle posudku lékaře), v jaké poloze byla napadená osoba, když jí byly smrtelné rány zasazeny?
- Kdy byl čin spáchán?
- Kdy nastala smrt?
- Je místo nálezu též místem činu?
- Kdo objevil nejdříve mrtvolu?
- Byla zjištěna totožnost mrtvoly a jak (výpověďmi, daktyloskopicky, fotografií)?
- Kde, kým a kdy a v čí přítomnosti byl nebožtík naposled viděn a za jakých okolností, jaké jsou jeho osobní poměry, které cenné věci mu chybí?
- Kolik bylo pachatelů?
- Jaká byla pohnutka činu?
- Jaké bylo počasí v době činu?
- Výpovědi dalších svědků a jiné okolnosti důležité pro objasnění případu a pro usvědčení pachatele.
Smyslem zodpovězení výše uvedených otázek je řádné vyšetření trestného činu, zjištění a usvědčení pachatele, aby mohl být postaven před soud a náležitě za svůj čin potrestán. Vražda je nejzávažnějším zločinem, a tudíž je bezpodmínečně nutno, aby každý četník řádně znal výše uvedené otázky, bez jejichž zodpovězení není možno případ vraždy vyšetřit. [14]
Na místě činu probíhala jeho dokumentace ve formě fotografie i náčrtku, vyhledávání a zajišťování stop. Pátrání po pachateli bylo prováděno po takzvané horké stopě za využití služebního psa nebo na základě popisu udaného poškozenými nebo svědky. Druhý způsob pátrání po pachateli, takzvaný deduktivní, probíhal za využití pátracích evidencí četnictva (vedených na četnických stanicích, pátracích stanicích nebo Ústředním četnickém pátracím oddělení) či spolupráce s veřejností oslovené prostřednictvím veřejného tisku nebo později vysíláním Bezpečnostního rozhlasu.
Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, jaký rozvoj a jak značný kvalitativní posun zaznamenala pátrací služba četnictva za dobu dvacetileté existence samostatného československého státu. Je třeba uvést, že při výkonu pátrací služby bylo v uvedeném období využíváno kromě kriminalistiky a kriminologie i dalších specializovaných vědních oborů, jako jsou kriminální psychologie a psychiatrie, kriminální antropologie, soudní chemie, toxikologie, soudní lékařství a grafologie.
Poděkování:
Příspěvek byl zpracován z připravované publikace "Století četnické kriminalistiky", kterou vydá nakladatelství Svět křídel v Chebu. Práce je završením črvrt století trvající vědeckovýzkumné činnosti JUDr. Michala Dlouhého, Ph.D., který na uvedené téma zpracoval diplomovou a rigorózní práci na Právnické fakultě UK Praha a disertační práci na Policejní akademii ČR. Vědecké bádání autora je věnováno organizaci četnictva na našem území a jím vykonávané pátrací službě. Publikace bude pojata jako naučně populární, bude obsahovat reálie, skutečné kriminální případy a řadu obrazových příloh.
Novinky o literární tvorbě Michala Dlouhého najdete na jeho stránkách zde nebo na Facebooku.
Použitá literatura:
|