České letectvo je nyní postaveno na dvou základních bojových typech, lehkém českém bitevníku L-159 ve verzích A, T1 a T2 a švédském letounu JAS 39 Gripen verzí C a D, který je jediným nadzvukovým strojem, schopným plnit základní roli stíhacího letounu pro plnohodnotnou ochranu vzdušného prostoru.
Gripeny máme od roku 2004 pronajaté od Švédského království a současná smlouva na jejich pronájem končí v roce 2027 (s možností dvouletého prodloužení). Vzhledem k různým lhůtám tak právě teď nastává okamžik, kdy je nutné se poohlédnout po jejich náhradě.
Vláda před časem sestavila odbornou skupinu, která jí má dát návrhy na řešení ochrany našeho vzdušného prostoru a z informací, které tu a tam prosáknou na veřejnost, se zdá, že bude nejspíše zvoleno některé z konvenčních řešení, která odborníci předpokládají.
Protože je však trh s bojovými letouny v posledních letech velice široký, podívejme se nejdříve, které letouny na našem nebi nejspíše neuvidíme a proč. Nejdříve se budeme věnovat ruským strojům.
Éra migů u nás pokračovat nebude
Sovětský svaz se od třicátých let dostal do pozice jednoho z největších leteckých výrobců a studená válka tento fakt ještě prohloubila. Postupem doby v SSSR vznikla řada známých konstrukčních kanceláří, zpravidla pojmenovaných po svých zakladatelích a jejich výrobky se dostaly do výzbroje letectev celého světa.
Rozpad Sovětského svazu však ruský letecký průmysl uvrhl do hluboké krize, ze které se prakticky dodnes nevzpamatoval. Rusko stále není schopné dokončit svůj první letoun 5. generace Su-57 a výrobce letounů MiG už dlouhé roky stojí před krachem.
Nejdůležitější nabídkovou položkou společnosti RAC MiG je tak dnes víceúčelový bojový stroj MiG-35. Jde o další vývoj MiGu-29, který létal také v Československu. Zatímco původní MiG-29 představoval relativně jednoduchý jednoúčelový bojový letoun, přímo určený k vybudování vzdušné nadvlády na linii dotyku vlastních vojsk s protivníkem (v ruské terminologii tzv. „frontový letoun“), poslední verze MiG-35 jsou již víceúčelové a po všech stránkách soudobé.
7. března 2021 |
Letoun má proti svým předchůdcům řadu vylepšení, zejména pokud jde o avioniku a šíři nesené výzbroje. Přesto se však zdá, že jej mezinárodní trh nepřijal, když k objednávkám tohoto typu zatím stále nedošlo ani u nejbližších ruských spojenců. Nejvýznamněji se MiG-35 zapsal do povědomí odborné veřejnosti, když se účastnil spolu s několika západními konstrukcemi velkého tendru indického letectva.
 |
V něm však neuspěl a je velmi nepravděpodobné, že by o něm, byť teoreticky, uvažovalo i naše letectvo. MiG-29 je u nás vnímán jako legenda a mezi piloty jde dodnes o velmi oblíbený stroj. I když si však odmyslíme politické důvody nebo nespolehlivost ruských dodavatelů , je nutné přiznat, že MiG-35 přišel příliš pozdě a nabízí příliš málo. Možná i s tímto vědomím společnost MiG oprašuje plány na svůj vlastní letoun 5. generace.
Letouny konstrukční kanceláře Suchoj
Tím, kdo po celá 90. léta táhl ruský letecký export a zajistil tak nutné minimum deviz pro jeho přežití, byla letecká společnost Suchoj se svým obávaným letounem Su-27. Je poměrně málo známou skutečností, že když v polovině 80. let vybírali představitelé Československého letectva další nosný typ, dostali v Sovětském svazu k dispozici nejen nakonec vybraný Mig-29, ale i jeho většího a těžšího „bratříčka“, Suchoj Su-27.
3. září 2016 |
Slavná „sedmadvacítka“ vznikla v reakci na americké letouny F-14 Tomcat a F-15 Eagle a na svou dobu, s přihlédnutím k mnoha omezením sovětského vojensko-průmyslového komplexu zejména v oblasti avioniky, šlo o špičkový stroj. Když začaly Su-27 létat na přelomu 80. a 90. let na západní letecké dny, způsobily tam šok a senzaci. Zřejmě i proto se Su-27 stal po pádu Sovětského svazu v několika odvozených variantách, prodávaných za poměrně nízké ceny, žádaným zbožím.
Kvalita jeho konstrukce dala už v 80. letech vzniknout řadě odvozených typů, na mezinárodním trhu se prosadily zejména dvoumístné úderné stroje Su-30, které rozšiřovaly původní okruh činností také na pokročilý protizemní boj, pro který nesly řadu sofistikované munice. Zatímco stíhací Su-27 a jeho přímé deriváty se prosadily zejména v Číně, která je produkuje licenčně i nelicenčně, víceúčelové Su-30 nakoupila ve velkém primárně Indie, provozující téměř 300 kusů.
Třetím pilířem nabídky společnosti Suchoj je pak v posledních letech pokročilý bojový letoun Su-35S, který je zatím poslední a nejvíce pokročilou variantou původní konstrukce Su-27. První pokus o hlubokou modernizaci přišel již na konci 80. let jako projekt Su-27M, ze kterého vznikly zajímavé prototypy Su-35 a Su-37. Mezinárodní nezájem o bezesporu zajímavé letouny však další rozvoj této vývojové linie uspal ve prospěch výše zmíněných (a mezinárodně úspěšnějších) víceúčelových Su-30. Vývoj linie Su-27M však byl později obnoven a Su-35S je jeho výsledkem.
Su-35S je v současné době nejmodernějším ruským sériově vyráběným bojovým letounem a i po příchodu „neviditelného“ Su-57 má být páteří letectva ruské armády. Jde o po všech stránkách moderní stroj s výkonnými motory, radiolokátorem a špičkovou výzbrojí, o který je na mezinárodním trhu poměrně značný zájem (Egypt, Čína ad.). A i když například v Brazílii neuspěl a v některých asijských destinacích ho přebila americká nabídka letounů 5. generace F-35, dá se očekávat, že zájem o perlu ruského leteckého průmyslu neopadne.
První ruský „stealth“
V době, kdy k letectvům sovětských spojenců ve Varšavské smlouvě přicházely první letouny 3. generace MiG-23, již v samotném Sovětském svazu začínaly první práce na typu 5. generace. V rámci projektu letounu pro 90. léta Istrebitěl 90 i z vlastní aktivity některých konstrukčních kanceláří vznikl projekt dvojice stíhačů S-37 (dnes známý jako Su-47 Berkut) a MiG 1.44. Oba už přitom vznikly s přihlédnutím k potlačení radiolokační plochy a snížení zjistitelnosti radary protivníka.
Rozpad Sovětského svazu a ekonomická krize přelomu 80. a 90. let sice vývoj zastavily, ale později se práce přece jen znovu rozběhly, aby daly po jednatřiceti letech vývoje v rámci programu PAK FA vzniknout prvnímu ruskému „stealth“ letounu Suchoj Su-57. Nový Suchoj nezastírá, že vznikl hlubokým vývojem předchozího typu Su-27, má s ním řadu společných vnějších znaků a v prvních verzích nese prakticky tytéž motory jako Su-35S. Vnější tvary však mnohem více podléhají požadavkům na obtížnou zjistitelnost radiolokátorem a až bude mít Su-57 chystané nové motory, spolu s řadou nových zbraní, které pro něj byly vyvinuty, mohl by být velmi zajímavým exportním artiklem.
Rusko však v posledních letech opět upadlo do ekonomické stagnace, a tak se na vývoj a výrobu zbraní na skutečně špičkové světové úrovni nedostává prostředků. Tento stav nejvíce ohrožuje technologicky nejsložitější programy, kromě jiných právě Su-57. Problémy došly tak daleko, že Indie odstoupila ze společného vývoje derivátu HAL FGFA, který měl na základně Su-57 vzniknout.
Letoun, který je sice v mnoha ohledech špičkový, ale jehož autoři zároveň nejsou schopni zastřít řadu kompromisů, které při jeho vývoji museli udělat, tak čeká nejistá budoucnost. Mnozí analytici tvrdí, že Rusko udělalo chybu, když místo středního jednomotorového stroje 5. generace, který vznikal v konstrukční kanceláři MiG, dalo přednost těžkému bojovému letounu, který je mnohem složitější na vývoj a výrobu, a tím pádem také daleko nákladnější. A zapravdu jim dává společnost MiG, která opatrně oprašuje plány na menší a jednodušší letoun 5. generace.
Su-57 ani po neuvěřitelných dvaačtyřiceti letech vývoje ruského „stealth“ neexistuje v definitivní konfiguraci. Letoun stále nemá sériovou verzi pokročilých motorů, které se nedaří dokončit, otázky vzbuzuje také kvalita výroby. Trh je proto k letounu Su-57 poměrně opatrný a zatím se nezdá, že by pro něj v dohledné době zahořel stejně, jako se zajímá o Su-35S.
Nejen politika, ale i nespolehlivost
Ať už současnost ruského leteckého průmyslu hodnotíme jakkoli, bylo by zřejmě naivní domnívat se, že by se moderní verze Su-27, Su-30, Su-35 nebo snad první ruský „stealth“ Su-57, mohly objevit na českém nebi. Pro státy velikosti České republiky, které nevlastní letadlové lodě, balistické rakety, nebo dokonce jaderné zbraně, jsou bojové letouny jedním ze základních pilířů vojenské moci.
Proto je nezbytně nutné mít zajištěn jejich bezproblémový provoz všeobecnou podporou výrobce, v první řadě dodávkami náhradních dílů. Spory, které mezi západními státy a Ruskem vypukly po okupaci Krymu a jen velmi málo předvídatelná politika prezidenta Putina, jejímž smutným důkazem je podle tajných služeb podíl ruských tajných služeb na výbuchu ve Vrběticích, však dávají tušit, že v našich podmínkách by dříve nebo později došlo k problémům v komunikaci s výrobcem, kvůli čemuž by byl provoz jinak zajímavých letounů dlouhodobě neudržitelný.
O tom, že to s ruskými výrobci není jednoduché, by mohli vyprávět např. v Leteckých opravnách Malešice (LOM Praha), o chronickém nedodržování termínů, překračováním rozpočtů a celkově neprofesionální spolupráci ze strany ruských dodavatelů se však dlouhé roky hovoří i v Číně nebo Indii, tedy zemích, se kterými má Rusko dobré vztahy, a které do Moskvy doposud poslaly řádově větší sumy, než by tam poslala Česká republika.
Ruské stroje však nejsou jediné, které gripeny s největší pravděpodobností nenahradí. Příště se zaměříme na čínské letouny JF-17 a J-10, indický HAL Tejas, americký F-15EX Eagle II a jihokorejský „stealth“ KF-21.
