Než se podíváme na samotné stíhačky F-14, řekněme si něco o současné letecké síle Íránu obecně. Leteckou technikou tam disponují čtyři složky ozbrojených sil.
Tou hlavní je samozřejmě íránské letectvo disponující celkem 308 letadly v aktivní službě, z toho 178 bojovými letouny (pozn.: všechna čísla v článku uvedená ve větách v čase přítomném by měla být víceméně aktuální a jsou převzata z WORLD AIR FORCES 2020 od Flightglobal).
Dalších 78 kusů letecké techniky provozuje íránská armáda, zde jde vesměs o vrtulníky (ostatně i US Army je velkým provozovatelem vrtulníků, například byste tam našli všechny apache). Armádní letecké drony neuvažujeme, jsou jich řádově stovky v několika typech, ale informačně zahaleny mlhou hustou tak, že by se dala krájet.
Nejskromnější počty letadel má íránské námořnictvo. Z celkových 31 v aktivní službě tvoří opět většinu vrtulníky.
A pak jsou zde tzv. íránské revoluční gardy s 95 stroji, včetně desítky bojových Su-22. Ale podobně jako u armády opět bez započtení dronů.
V některých jiných zdrojích se uvedená čísla odlišují, většinou jsou vyšší a častěji u letadel nebojových a pro speciální úkoly. Někdy bývají uváděny počty celkové, tedy včetně strojů fyzicky existujících, ale do operačního nasazení nebo dokonce jen do letuschopného stavu horko těžko převeditelných – v takových případech čísla povyskočí razantně.
Jestliže leteckou sílu Íránu můžeme po kvantitativní stránce označit za velice slušnou, o poznání hůře na tom bude s kvalitou. Velký podíl bojových letounů tvoří americké stroje sloužící od dob monarchie, kdy zemi vládl šáh Pahlaví, který v 60. a 70. letech nakoupil pro své poddané letouny F-4 a F-5 v několika verzích plus to nejlepší, co bylo k mání, tedy nové stroje F-14A.
Celkový objem dodávek uvedených tří stěžejních typů tehdejšího íránského letectva byl v řádu stovek kusů. A i dnes se z tohoto balíku rekrutuje hlavní síla íránského letectva, které má v aktivní službě 63 F-4E včetně stopového množství F-4D a průzkumných RF-4E, dále 20 F-5E (možná včetně několika kusů nového íránského odvozeného typu HESA Saeqeh, které použitý zdroj z neznámých důvodů vůbec neuvádí) a 26 F-14A.
Ze stíhacích strojů dnes Írán provozuje například také dvacet MiGů-29 a sedmnáct čínských F-7N (původní J-7 byl kopií MiGu-21F-13, z toho si Číňané sami odvozovali další a další verze). Dodávky sovětských/ruských a čínských letadel se realizovaly vzápětí po irácko-íránské válce až do devadesátých let. Podle počtů vidíme, že šlo o „doplněk“ ke starším americkým strojům.
Přehlížet nelze ani třiadvacet taktických úderných Su-24, snad všechny, ale minimálně určitě velká většina z nich se do Íránu dostala během války v zálivu v roce 1991, kdy tam s nimi prchli iráčtí letci. To byla taky akce za všechny prachy (teď myšleno to prchání).
Američané předpokládali, že pokud se bude ulétat, tak do s Irákem spřízněného Jordánska. Ale Iráčané je převezli a ulétli do v podstatě nekamarádského Iránu, se kterým ještě nedávno bojovali (do Jordánska by se to koaličním letcům lépe vychytávalo, ostatně kvůli tomu tamní relativně malý vzdušný koridor ostražitě hlídali).
A pak převezli Íránci Saddáma, počítajícího s tím, že mu po válce letadla vrátí. Ale chyba lávky, žádné vracení se nekonalo a že prý se tím alespoň umoří zlomek požadovaného odškodnění za nedávnou vzájemnou válku (až v roce 2014 v souvislosti s bojem proti tzv. Islámskému státu se objevila zpráva o navrácení sedmi bitevníků Su-25 Iráku).
Celkem v roce 1991 ulétlo do Íránu kolem 140 iráckých letadel, z toho byla asi stovka bojových. Vedle výše uvedených Su-24 zařadil z těch bojových Írán do služby například ještě mnohem výše uvedenou desítku Su-22 pro revoluční gardy. Většina ostatních bojových ex-iráckých strojů je však uskladněna a leží ladem, například všech tucet MiGů-23 kvůli neperspektivnosti, kdy by náklady na jejich provoz a přeškolení personálu byly vyloženě nerozumně vynaloženými.
Stručná historie Tomcatů v perských službách
Ve druhé polovině 50. let začalo mocné vyzbrojování Íránu moderní technikou. Šáh Pahlaví tak do velké míry reagoval na politické veletoče zmítající monarchií v předešlé půldekádě, které byly spuštěny zestátněním ropného průmyslu v zemi. Nebezpečný vývoj, kdy panovaly i obavy ze vstupu sovětských vojsk, pak byl zažehnán díky americké CIA a situace v zemi se alespoň navenek víceméně uklidnila.
První americké letouny F-4 a F-5 obdržel Írán v roce 1968, v následujícím desetiletí pak jejich dodávky nebraly konce. Phantom II, tedy ef čtyřka, byl sice výkonný stroj, ale na íránském nebi se objevily fotoprůzkumné MiGy-25 a na ty nestačil. A tak vzniklo rozhodnutí zařadit do výzbroje nejlepší stroje z nejlepších, které mohl americký – tehdy přítel (byť z rozumu) – nabídnout.
Delegace perských odborníků z vojenského letectva, která na rozdíl od mnohých jiných dolary měla, se na přelomu let 1972 a 1973 vypravila do států obhlédnout připravované moderní stíhačky F-14A Tomcat a F-15A Eagle, které se nacházely ve fázi testování prototypů. Volba nakonec padla na Tomcat. Co na tom, že šlo o palubní letoun. Obráceně by to nešlo, ale takto to nebyl žádný problém.
F-14A íránského letectva před islámskou revolucí v roce 1979
Grumman F-14A Tomcat je první sériovou verzí palubní nadzvukové stíhačky zkonstruované pro americké námořnictvo na základě vítězství v projekčním konkursu VFX. Jeho úkolem v americkém námořnictvu byla protivzdušná obrana námořních svazů a doprovod palubních úderných letounů, přičemž vzdušné cíle mohl ničit na velkou vzdálenost, ale vést i manévrový boj (dogfight) a všechno mezi tím. Letoun je dvoumístný, dvoumotorový, s měnitelnou geometrií křídla. Osádka se skládá z pilota a radarového operátora. A právě radar Hughes AN/AWG-9 se stal nejvyšší devizou stroje, jeho maximální dosah činí až 315 km (v závislosti na velikosti cíle, resp. na velikosti jeho radarového odrazu), dokáže sledovat až 24 cílů a současně na šest z nich navádět řízené střely Phoenix (dosah až 180 km), případně speciální verzi střel Sparrow (dosah 29 km). Na krátkou vzdálenost byly určeny Sidewindery s infračerveným naváděním a poslední možností byl 20mm kanon. Později se zbraňové portfolio ef čtrnáctek rozšířilo, a to i o zbraně proti pozemním cílům.
Tomcaty představovaly to nejlepší z nejlepšího a posunuly íránské letectvo do nových operačních dimenzí, ale obdobné by to bylo i s těmi F-15A. Zde je třeba také podotknout, že Írán si je nepořizoval pouze kvůli přelétajícím průzkumným MiGům-25, to by jich stačil mnohem skromnější počet. Ale když už mohl šáh koupit něco špičkového, tak ať to stojí za to. Vždyť černé zlato, kapalná forma dolarů, teklo v Íránu proudem (nepopíráme existenci řady větších producentů ropy, to však na situaci nic nemění).
Sjednaný kontrakt na dodávku prvních třiceti stíhaček je datován počátkem roku 1974, o půl roku později došlo k navýšení objednávky na celkem osmdesát strojů. K tomu samozřejmě i „superrakety“ vzduch – vzduch dalekého dosahu AIM-54 Phoenix v počtu 714 kusů. Zároveň se začal v květnu 1974 školit ve Státech na novou techniku íránský personál.
Jenže za necelých pět let v Íránu vypukla islámská revoluce, šáh musel v lednu 1979 utíkat do exilu a vlády se ujal ajatolláh Chomejní. Následovala tvrdá islamizace země.
Do převratu bylo z USA dodáno 79 stíhaček F-14A, tu poslední Američané logicky už nepustili, a ze střel AIM-54 Phoenix jich Íránci stihli odebrat pouze 284. Platilo embargo na export zbraní do Íránu. Američané ukončili veškerou spolupráci, což mělo za následek postupné uzemňování strojů amerického původu. Nebyl sofistikovanější servis ani náhradní díly.
Íránci se s tím nakonec do jisté míry vypořádali a určitou flotilu amerických letounů dokázali držet v aktivní službě, některé odstavené stroje sloužily jako zdroj náhradních dílů, ale později se začal angažovat i vlastní letecký průmysl. A jak už bylo řečeno, americké stroje ze sedmdesátých let tam používají z nouze dodnes.
Nový režim znamenal hrozbu i pro řadu příslušníků letectva sloužících za šáha, vadily vazby na starou monarchii a tak trochu i na Američany. Některým se podařilo ze země uprchnout, řada jich byla uvězněna a vyloučit nemůžeme ani popravy. Uvězněné zanedlouho zachránila válka s Irákem, kdy napadený Irán potřeboval každého, kdo uměl sofistikované zbraně ovládat.
V irácko-íránské válce potom hrály ef čtrnáctky první housle, přestože z původně dodaného množství jich byla provozuschopná menšina. Irák neměl ve svém bohatém arzenálu sovětských plus nově dodávaných i francouzských stíhaček adekvátní stroj, který by se mohl s tomcaty měřit.
Tři ze čtyř íránských pilotů s titulem esa z irácko-íránské války létali na ef čtrnáctkách: J. Zandi (11 sestřelů), S. Rostami (6 sestřelů) a A. Afshar (6 sestřelů). Z této války se traduje i jedna téměř neuvěřitelná příhoda, kdy jedna ef čtrnáctka sestřelila jedinou raketou Phoenix tři irácké MiGy-23. Jejich smůla spočívala v tom, že letěly v těsné formaci, zaměřen byl prostřední stroj a střela měla dostatečnou nálož.
F-14AM
V současnosti (přelom let 2019/2020) slouží v íránském letectvu 26 stíhaček
F-14A, resp. dvě z nich v místní modernizované verzi F-14AM. Modernizace se týká radiolokátoru, zbraňových systémů a avioniky. Vyzbrojeny jsou jimi 81., 82. a 83. taktická stíhací peruť, všechny posádkou na Isfahan Shahid Beheshti.
