 |
Největší kus práce v oboru proudových letadel byl za druhé světové války vykonán v Německu, Velké Británii a Spojených státech amerických. Ve všech třech uvedených zemích to dovedli až k typům sériově vyráběným. Jak se válka blížila ke konci, tak si Sověti správně uvědomili, že jim v tomto oboru ujíždí vlak. Po válce však do něho stihli celkem hbitě naskočit, a to za výrazného přispění německé a hlavně britské pomoci, kdy ta německá představovala válečnou kořist a britská byla záležitostí obchodní, která se dost zvrtla.
Mluvíme o motorech, protože postavit drak nebyl až takový problém, jako se poprat s proudovým motorem. A tak, než uzrály proudové motory vlastní konstrukce, nezbylo než sáhnout po těch zahraničních. Nejprve se jim dostaly do rukou německé Jumo 004, používané na letadlech Messerschmitt Me 262 a Arado Ar 234, a BMW 003 z letadel Heinkel He 162. Kopie obou typů začali po válce vyrábět, Jumo 004 pod označením RD-10 a BMW 003 jako RD-20, kde „RD“ znamená reaktivnyj dvigatěl. Nutno podotknout, že se jednalo o kopie trochu vylepšené, a to po stránce materiálové, protože Němci měli za války nouzi o legury do ocelí. Sovětské motory disponovaly o krapet vyšším tahem (Jumo 004B měl tah 8,8 kN, zatímco sovětský RD-10 dával 8,9 kN), ale jejich životnost 25 hodin byla stále tristní (často se musely na Jaku-15 měnit i ve dvou třetinách tohoto intervalu).
OBRAZEM: Proudový Me 262 by chtěl každý. Jeden neváhal a pustil se do díla |
Větším přínosem však byl následný nákup motorů ve Velké Británii, konkrétně 25 kusů Rolls-Royce Nene, který byl ve své době nejvýkonnějším proudovým motorem na světě, a 30 kusů Rolls-Royce Derwent. V této souvislosti se občas hovoří o další nepěkné věci. Sovětští technici a k nim přidružení delegáti, kterým byla umožněna studijní exkurze v britské továrně, tam snad nějakým nedopatřením zcizili jednu lopatku turbíny, vyráběné z nikl-chromové superslitiny Nimonic 80A, aby mohli doma důkladně analyzovat právě její materiálové složení. Píše o tom například český web ruslet, který se podrobně věnuje ruské a čínské letecké technice. Ale na britském fóru Secret Projects se hovoří o krádeži „pouze“ obrobených vzorků materiálu lopatky turbíny, což vyjde nastejno, ale mnohem jednodušeji se krádež realizuje.
I oba britské motory tak Sověti podrobili své oblíbené disciplíně, zvané reverzní inženýrství. Z RR Nene se stal RD-45, jehož další evolucí vznikl výkonnější VK-1 (“VK“ podle konstruktéra Vladimíra Klimova; RD-45F měl tah 22,3 kN a VK-1 až 26,5 kN), a kopie RR Derwent 5 dostala označení RD-500. Motory RD-45 a následně VK-1 se montovaly do prvního typu plnohodnotné sovětské proudové stíhačky MiG-15 (do strojů sériových, prototypy patnáctky I-310 měly ještě originální motory RR Nene).
První plnohodnotnou sovětskou proudovou stíhačkou byl MiG-15.
MiG-15bis testovaný Američany. S letounem ulétl do Jižní Koreje severokorejský pilot No Kum-sok po podepsání příměří.
Ze strany Britů byl prodej proudových motorů Sovětům poněkud nelogický krok, kterého později hořce litovali. I samotného Stalina překvapilo, samozřejmě příjemně, jak to tenkrát vyšlo. Když předtím přišli za Stalinem ministr letectví Chruničev a konstruktér Jakovlev s návrhem, že by bylo potřeba koupit povedené britské motory, protože ty německé nebyly pro léta příští zase až tak perspektivní, tak se měl dokonce sovětský vůdce s pochybnostmi vyjádřit: „Který blázen by nám prodal svá tajemství?“
Je vcelku jisté, že za Churchilla by se to nestalo, ale tehdy, v letech 1945 až 1951, byl ministerským předsedou labourista Clement Attlee, který, snaže se naivně o zlepšení vztahů se Sověty, prodej motorů prosadil i navzdory nesouhlasu vojáků a ministerstva zahraničí. Vedle levicového tíhnutí sehrála svou roli v premiérově rozhodnutí i tehdejší nelichotivá ekonomická situace poválečné Británie. Navíc v létě 1946 zničily vytrvalé deště velkou část tamní úrody pšenice a ministerský předseda považoval Sovětský svaz za možného významného dodavatele této komodity do Británie, k čemuž ovšem nakonec nedošlo. Ale také se odtamtud dováželo dřevo potřebné pro stavebnictví.
Prchající migy mířily na ostrov dánský. Američané jim chtěli dát letiště |
Co se týče motorů RR Nene, tak je pravda, že nešlo o nijak přísně utajovaný výrobek. Letadla jím poháněná Britové exportovali do několika zemí, taktéž byl předmětem licenční výroby. Také to byl motor s radiálním kompresorem, budoucnost ovšem patřila motorům s axiálním kompresorem (to byly už oba starší výše zmíněné německé a třeba zrovna Britové od roku 1945 připravovali velice úspěšný RR Avon). Jenže nic z toho neomlouvá Sověty z krádeže a kopírování. A ti díky tomu získali v MiGu-15 stíhačku, která významně ovlivnila letecké boje nad Koreou. K eliminaci hrozby migů tam Američané museli kvapem poslat stroje F-86 Sabre, což původně neměli v plánu, minimálně tedy ne tak brzy.
Nás však bude teď zajímat první proudová stíhačka sovětského letectva. Tedy jeden z typů dřívějších, které byly poháněny motory německého původu.
