Švýcarsko po Velké válce dlouho „hřešilo“ na svou neutralitu, i když praxe právě z předchozího velkého konfliktu názorně ukázala, že takový postup se nemusí vyplatit. Už 4. srpna 1914 totiž Německo zaútočilo na neutrální Belgii a po následném obsazení ji bezostyšně okupovalo.
Je nadmíru jasné, že malá Belgie by neměla šanci se Německu sama ubránit. Švýcarsko je sice také malé, ale pro svůj výrazně výškově členitý povrch šikovněji bránitelné (plánovalo obětovat dolní partie a bránit se v horách). Případný útočník by potom na eliminaci jeho obrany spotřeboval nesrovnatelně víc sil a prostředků, a když si toto jeden uvědomí, není dalek od pragmatického rozhodnutí v tomto směru si nic nezačínat. Nutnou podmínkou k tomu v každém případě je, aby potenciální obránce disponoval vycvičenou armádou s příhodnou výzbrojí.
Lehké tanky československé konstrukce Praga LTH byly určeny pro švýcarskou armádu, která je zařadila do služby v roce 1939 pod označením Panzerwagen 39. Zajímavostí je hlavní výzbroj v podobě 24mm kanonu švýcarské provenience, také kulomety pocházely z domácích zdrojů. Velké žluté „CH“ na věži zdůrazňuje svou nápadností neutralitu země, význam písmen je zřejmý – zkratka latinského názvu země Confoederatio Helvetica.
A švýcarští vojáci v polovině třicátých let měli určitě kvalitní hodinky, s kvalitou jejich výzbroje to však bylo tristní. Pokud se bavíme o obrněné technice, tak vlastně nic použitelného neměli. Jak se stahovala temná mračna nad Evropou, rodila se snaha něco s tím dělat. Chvíli to trvalo. Až v roce 1939 se ve výzbroji švýcarské armády objevilo 24 lehkých tanků československé konstrukce Praga LTH (kde „H“ znamenalo Helvetia). Domácí si je pokřtili jako Panzerwagen 39 (Pzw 39).
Dva tucty lehkých obrněnců měly pro případnou obranu význam spíše symbolický, ale během války, která záhy v Evropě vypukla, se s dalším rozšiřováním tankové výzbroje švýcarské armády už moc dělat nedalo. Německý vpád naštěstí nepřišel. Plány útoku byly samozřejmě vypracovány, jenže k obsazení země neměli Němci důvod. Spíš naopak, útok na Švýcarsko by byl vyloženě kontraproduktivní kvůli probíhající intenzivní spolupráci se švýcarským bankovním sektorem.
Hledání nového obrněnce
Když válka pominula, nastal konečně čas zařadit do výzbroje švýcarské armády pancéřovou techniku ve větších počtech. Ta pětiletka plná pocitů nejistoty zkrátka nestála za to. Jako první na pořadu dne vytanula otázka hledání vhodných typů. Na podzim 1945 si Švýcaři otestovali jeden stíhač tanků Hetzer poskytnutý Francouzi, kteří ho koncem války ukořistili Němcům. Podvozek tohoto stíhače konstrukčně přímo vycházel z krapet menšího podvozku typové řady lehkých tanků Praga z druhé poloviny třicátých let, do jejichž rodiny patřil i „švýcarský“ LTH.
Právě příbuznost obou typů byla jednou z výhod. Díky stávajícím Pzw 39 měli Švýcaři bohaté zkušenosti s provozem a údržbou prakticky stejného pohonného systému. Povedený podvozek se navíc provozně osvědčil i ve švýcarských podmínkách. Hetzer tak představoval dobrou volbu, jak rychle a levně začít s budováním švýcarských obrněných sil, respektive sil protitankových. Teď bylo třeba oslovit výrobce této techniky v Československu.
Německý stíhač tanků Hetzer v areálu plzeňské Škodovky, květen 1945
Jen pro pořádek pár vět o původním obrněnci Hetzer. Jednalo se o lehký stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) z pražské ČKD (za protektorátu Českomoravské strojírny / Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik), který se vyráběl pro Němce od jara 1944. Později začala s jeho výrobou i plzeňská Škodovka.
Jméno Hetzer, po válce obecně používané a mezi veřejností všeobecně známé, je neoficiální, bylo přiděleno tak trochu omylem a znamená lovecký honící pes.
Účinnou výzbrojí necelých šestnáct tun těžkého vozidla se stal 75mm protitankový kanon s délkou hlavně 48 ráží. Tloušťka pancíře byla 60 mm na čele korby, 20 mm měly boky a zadek, 10 mm dno korby a 8 mm střešní partie. Pancíř, byť šikovně sklopený, poskytoval dostatečnou ochranu pouze zpředu. Naopak částečnou výhodu v bitevní vřavě přinášely celkově malé rozměry a nízká silueta. Osádku vozidla tvořili čtyři muži. Obecně měl Hetzer nadstandardní poměr užitné hodnoty k pořizovací ceně.
Panzerjäger G-13
Pro československý zbrojní průmysl se tak z popudu švýcarské strany začala zřetelně rýsovat cesta k velkému exportnímu úspěchu. Právě prodej nově vyrobených obrněnců krátce po skončení války můžeme klasifikovat slovem zázrak, protože se dalo vybírat za rozumnou cenu z hromady tanků a příbuzné techniky z amerických i britských válečných přebytků. Přestože Švýcaři uvažovali o nákupu dvou set až tří set stíhačů tanků z Československa, bylo jich nakonec méně kvůli tuzemskému převzetí moci komunisty.
Na naší straně došlo v počátku vyjednávání se švýcarskou stranou k jedné zajímavé (ve významu téměř nepochopitelné) skutečnosti. Primární výrobce Hetzerů, podnik ČKD (tehdy vlastně ještě chvíli nesoucí „protektorátní“ jméno Českomoravské strojírny), svou účast v této věci odmítl. Mimo jiné z obav, že by snad konečným zákazníkem mohlo být frankistické Španělsko. K radosti plzeňské Škodovky to tedy zůstalo na ní. Švýcarům to nevadilo a nějací Španělé neměli o ničem ani zdání.
Stíhače tanků z Plzně pro Švýcarsko se vyráběly jako typ G-13, vděčný uživatel ho potom značil jako Panzerjäger G-13. Od klasického Hetzeru se G-13 v některých prvcích už z výroby odlišoval. Další odlišnosti se nakupily úpravami prováděnými uživatelskou stranou během služby. K tomu všemu se ještě vrátíme v další kapitole článku.
Plzeňská Škodovka vyrobila pro Švýcary celkem 158 obrněnců G-13. První objednávka na osm kusů, podepsaná 15. srpna 1946, se naplnila poměrně rychle. V Plzni využili k dokončení vozy z rozpracované výroby ještě z období protektorátu, takže za necelé dva měsíce měli hotovo. Následně v listopadu byla podepsána objednávka druhá, a to na „celých“ sto vozů. Zde už šlo o výrobu nových vozidel. Po pětadvaceti kusových dávkách se expedovalo v červnu, červenci, říjnu a listopadu 1947, do roka bez šesti dnů bylo hotovo. Ještě toho samého roku byla podepsána objednávka na dalších pět desítek vozidel.
A právě během výroby vozů z třetí objednávky proběhl v Československu únorový puč, kdy komunisté už kompletně převzali moc nad republikou. Práce vázla a začaly se objevovat administrativní překážky. Prvních dvanáct strojů se podařilo expedovat až v září 1948 a dalších osmnáct v listopadu stejného roku. Na zbývající dvacítku si však trpělivý zákazník musel počkat až do února roku 1950. K další dohodě už nedošlo, přestože zájem švýcarské strany o tuto techniku by rozhodně byl, viz výše zmíněné plány na pořízení dvou až tří stovek vozidel.
Rozdíly mezi G-13 a původním Hetzerem
První markantní odlišnost, která nás udeří do očí, se týká kanonové výzbroje. U G-13 vidíme úsťovou brzdu, kanon u klasického Hetzera (až na některé z prototypů) nic takového neměl. Panzerjäger G-13 nesl protitankový kanon 7,5cm StuK 40 L/48 (stejný se používal u útočných děl StuG III od září 1942 a u útočných děl Stug IV) a Jagdpanzer 38(t) nesl protitankový kanon 7,5 cm PaK 39 L/48. Jinak si byly oba kanony konstrukčně více než podobné (s řadou stejných dílů) a měly prakticky stejné „výkony“, Vlasta by zkrátka řekla, vlastně řekl, že oba střílejí jako vejce vejci.
Vojenská technika československé výroby. Stíhač tanků Panzerjäger G-13 v barvách švýcarské armády, muzejní exponát
Jiná a jinak řešená byla i sekundární výzbroj. Zákazník si přál dodat vozidla bez kulometné výzbroje. Sám je potom osadil kulometem typu 7,5 mm Flab Mg 1938 vlastní výroby. Plně otočný kulomet, posazený do třmenu speciálního sklopného tyčového stojanu, zde byl určen především k protiletadlové palbě (proti pomalým a nízkoletícím cílům). Naopak Hetzer měl 7,92mm kulomet MG 34 proti dotírajícím pěšákům, lafetovaný na střeše korby a ovládaný zevnitř vozidla, s neomezeným odměrem (360°) a velice omezeným náměrem. V každém případě s kulometem to nebylo jednoduché ani na jednom vozidle, u G-13 střelec proklatě vysoko vyčníval, u Hetzera se musel nešťastník během výměny 60ranného zásobníku také ukázat.
Věcí, které Švýcaři na dodaných vozidlech nechtěli, aby si je mohli vyřešit po svém, bylo více. Ukázkovým příkladem jsou i komunikační prostředky. Čili radiostanice použili opět z vlastních zdrojů. Navíc přidali i polní drátový telefon pro dorozumívání s doprovázenou pěchotou. Schránka na telefon a buben s navinutým 600metrovým kabelem se nacházely na zadním pancíři.
Levý bok korby G-13 nesl zpravidla tři sedmičlánkové kusy pásu pro případnou opravu, pravý bok jeden takový kus pásu a jedno náhradní pojezdové kolo. To Hetzer neměl.
Panzerjäger G-13, vlevo na zadním pancíři je schránka na polní telefon (označená písmenem „T“), nad ní byl na bubnu navinut kabel dlouhý 600 metrů.
Neúplný výčet odlišností uzavřeme jednou vskutku zásadní, ale pod pancířem ukrytou. V letech 1952 až 1954 vyměnili Švýcaři u 86 vozidel původní benzínový šestiválec Praga AE (7 754 ccm, 160 koní) za domácí naftový osmiválec Saurer CH2DRM (11 640 ccm, 150 koní).
Důvod byl zcela prozaický, zajištění provozuschopnosti vozidel G-13 do budoucnosti, protože s případnými náhradními díly už nemohli počítat. Vymontované motory potom byly určeny jako materiální zdroj k opravám motorů vozidel tímto zmíněným upgradem nedotčených. Kvůli logistice potom nebyly tyto dvě varianty vozidel rozhozeny nahodile, v konkrétním útvaru se měla nacházet vždy vozidla se stejným motorem.
Stíhače tanků G-13 ve službě a po službě
Vozidla Panzerjäger G-13 obdržely tři nově vytvořené oddíly stíhačů tanků, později přejmenované na prapory stíhačů tanků. Nejprve to tedy byly Panzerjäger Abteilung 21, Panzerjäger Abteilung 22 a Panzerjäger Abteilung 23, od roku 1965 potom analogicky Panzerjäger Bataillon 21, Panzerjäger Bataillon 22 a Panzerjäger Bataillon 23.
Personální obsazení nově budovaných útvarů stíhačů tanků začalo růst na zkušeném personálu od lehkých tanků Pzw 39, které tímto byly do roku 1950 vyřazeny z výzbroje švýcarské armády. Mnohem více lidí pro naplnění stavů se potom muselo sehnat z jiných zdrojů. V každém případě příprava osádek vozidel G-13 byla náročná, aby na nich sloužili z mužů ti nejlepší z nejlepších (pokud nešli k letectvu). Ne každý zájemce sítem prošel. V pozemním vojsku se stali do určité míry elitou, byť při dalších ještě větších nákupech obrněné techniky (to už se jednalo o tanky západní provenience) se asi elitářský punc vytrácel.
Stíhač tanků Panzerjäger G-13 švýcarské armády, rok 1955
Dva stíhače tanků Panzerjäger G-13 švýcarské armády při vojenských manévrech v roce 1963. Všimněte si brouka za druhým vozidlem.
Po svém kompletním vytvoření se každý ze jmenovaných oddílů stíhačů tanků skládal ze štábní roty a první, druhé a třetí roty stíhačů tanků. Později mohlo dojít u některých útvarů k určitým modifikacím ve složení. Například u Panzerjäger Abteilung 22 přibyla v roce 1952 štábní rota stíhačů tanků a čtvrtá rota stíhačů tanků. V roce 1957 byla čtvrtá rota stíhačů tanků zase zrušena, ještě později i štábní rota stíhačů tanků.
Často se cvičila součinnost s útvary pěchoty, pro které doprovodné roty strojů G-13 představovaly účinný prostředek v boji proti tankům. V aktivní službě vydržely tyto stroje déle než dvě desetiletí. Počátkem sedmdesátých let jich byla většina uskladněna a zakonzervována s možností případné reaktivace, ostatní skončily v roli cvičných cílů.
Později se z některých strojů G-13 staly cvičné cíle.
Hromadně se s uskladněnými stíhači tanků G-13 začala armáda loučit až počátkem let devadesátých. Některé exempláře věnovala do muzejních sbírek, další rozprodávala. V tom lepším případě (z pohledu historického) takové stroje zůstaly v původním „švýcarském“ vzezření, většina však byla „poněmčena“. Ale to se nemůžeme divit, od klasického Hetzeru se dochovalo asi deset kusů a teď zde najednou byly k dispozici další desítky podobných strojů.
A kdo by nechtěl Hetzera? Dokonce si troufáme tvrdit, že víc lidí chce Hetzera než mravenečníka. Některé G-13 tak u nových majitelů dostaly fiktivní německou kamufláž z období druhé světové války, u dalších došlo i k dílčím úpravám přibližujícím je alespoň vizuálně k válečnému provedení, kdy se v procesu „poněmčování“ v první řadě odstranila úsťová brzda kanonu.
