Ve čtvrtek 5. března 1953 ráno svět strnul. Moskevský rozhlas ohlásil, že Stalin onemocněl.
Ve skutečnosti upadl do bezvědomí už v noci na 1. března. Po obvyklé pijatice s vybranými členy vedení šel spát. Byla neděle. Strážní se báli ho dopoledne vyrušovat, měli to zakázané. Nakonec za ním zašli až v deset hodin večer. Vyděsili se. Ležel na zemi, byl v bezvědomí a pomočený. Jeho hodinky se zastavily na půl sedmé, zřejmě se ráno šel napít a přepadla ho mrtvice.
Přenesli ho na divan. Velitel Michail Starostin telefonoval ministru Ignaťjevovi, ten jim řekl, že mají sehnat Beriju a Malenkova. Okolo třetí hodiny ráno dorazili první funkcionáři. Když se podívali na Stalina, Berija vyjel na strážného: „Co děláš paniku, když Hospodář klidně spí. Jedeme, Malenkove!“ Ve skutečnosti věděl, že vůdci není dobře, chtěl zadržet pomoc, aby uspíšil jeho smrt.
Ráno přijel Chruščov. Po půl deváté se objevili první lékaři v čele s profesorem P. J. Lukomským, později dorazil i Mjasnikov. Byli roztřeseni. Co když Stalin obživne a nechá je zavřít jako jejich vynikající kolegy? Změřili mu tlak a prohlédli. Celá pravá polovina těla byla paralyzovaná. Usoudili, že u něho probíhá vnitřní krvácení. Dávali mu injekce, i když věděli, že je to marné.
Diktátor se svatozáří
Politici chtěli vědět, jestli je ještě nějaká naděje. Lékaři se shodli: „Smrt je nevyhnutelná.“ Malenkov je požádal, aby se mu pokusili život prodloužit. Členové nejvyššího vedení potřebovali čas na to, aby si rozdělili moc.
Berija pátral ve Stalinově pracovně, jestli tam nezanechal závěť a kompromitující materiály proti němu. Stejně tak i Malenkov a Chruščov. Našli ledacos. Spisy, které ukazovaly na jejich roli za Velkého teroru, hned spálili.
V pondělí v 10:40 se v Kremlu sešla trojice vracející se z vily: Berija, Malenkov a Chruščov. K nim se přidali další členové politbyra. Začínali se dělit o moc. Znovu navštívili „Blízkou vilu“ (tzv. Bližnaja dača bylo Stalinovo sídlo v Kuncevu, pozn. red.). Stalin občas zasténal. Když se zdálo, že otevřel oči, Kliment Vorošilov mu řekl: „Soudruhu Staline, my jsme tvoji věrní přátelé a spolupracovníci. Jak se cítíš, drahý?“ Žádná odpověď.
Ve čtvrtek Mjasnikov konstatoval: „Smrt nastala ve 21:50 hodin.“ Způsobilo ji krvácení do mozku.
Josef Stalin na záběrech agentury Reuters:
Velký pohřeb
Celý Sovětský svaz se zahalil do smutku. Lidé plakali. Státní smutek byl nařízen také ve všech zemích sovětského bloku. V den pohřbu 9. března byly na Rudém náměstí ušlapány stovky lidí. V Kremlu se rozpoutal nový boj o moc. Pro začátek se Malenkov stal předsedou vlády a Chruščov tajemníkem strany, Berija dál ovládal bezpečnost.
První neprávem uvěznění lidé opouštěli vězení a pracovní tábory na Sibiři, na Dálném východě a v Arktidě. V Sovětském svazu vyrostlo takřka 500 táborových komplexů, v roce 1952 jich bylo ještě asi 200 a v nich přežívalo na 13 milionů vězňů. Kromě toho nejméně 6 milionů lidí žilo ve vyhnanství. Podle francouzského historika Stéphane Courtoise v knize Černá kniha komunismu zahynulo v sovětských koncentrácích okolo 20 milionů lidí.
V létě 1953 Chruščov získal většinu členů politbyra proti Berijovi, nechal ho zatknout a koncem roku popravit. Začaly rehabilitace politických vězňů. Na XX. sjezdu komunistické strany začátkem roku 1956 pronesl nový první tajemník zdrcující obžalobu Stalina. Začala nesmělá destalinizace. Když mu navrhovali, aby nechal prověřit, jestli diktátor v době své proticarské činnosti nesloužil tajné policii, rázně to odmítl: „Vyloučeno! To by znamenalo, že naší zemi vládl třicet let agent carské ochranky.“
Destalinizaci ukončil nástup Leonida Brežněva do čela Kremlu v říjnu 1964. Mnozí Rusové se dodnes se Stalinem nevyrovnali, považují ho za génia, který stvořil Sovětský svaz a zvítězil nad Hitlerem. Tento proces uvědomování si pravdy potrvá ještě celá desetiletí.
Na správném místě: karlovarská Stalinova busta, dnes uskladněná v areálu Lázeňských lesů v Březové
Stalin patří mezi největší a nejkrutější diktátory 20. století. V poslední čtvrtině života na sebe strhl nejvíce moci, jakou který vládce v historii měl, domnívá se profesor R. F. Hingley z Oxfordu. O cynismu tohoto zločince svědčí jeho výrok: „Smrt jednoho člověka je tragédie. Smrt milionů je statistika.“ A také: „Volby nerozhodují voliči, ale ti, co počítají hlasy.“
Britský historik Ian Kershaw pro něj má pozoruhodné srovnání: „Když byl Hitler vydáván za jakousi zrcadlovou kopii Lenina a Stalina, vůdce, jehož dovedl paranoidní strach z bolševického teroru a třídní genocidy ke spáchání genocidy rasové, podtext nám nemohl ujít. Hitler je sice zloduch, ale menší než Stalin. On byl jenom kopií, kdežto Stalin originálem.“
Text je ukázkou z knihy Karla Pacnera Osudová třináctka, která zachycuje osudy státníků, diktátorů a zločinců, kteří formovali 20. století.
