V roce 1968 přišlo tzv. pražské jaro, kdy si lid v Československu i pod vládou jedné strany začal vesele zpívat. Reformy a politické změny v zemi mimo jiné postupně a zvolna uvolňovaly komunistické otěže svazující domácí obyvatelstvo. Jenže Moskva z toho nebyla vůbec nadšená, ba naopak. Strach ze ztráty kontroly nad územím, které ovšem nebylo její, a dokonce strach z narušení celistvosti východního bloku, k čemuž mohlo při pokračování demokratizačních procesů v Československu také dojít, vyústil právě v operaci Dunaj a následné dlouhodobé sovětské okupaci nebohé země.
Ponechme stranou, že důvod invaze kvůli případnému budoucímu příklonu Československa k Západu byl, respektive je zcela irelevantní. Ostatně citát ze satirického webu AZ247: „Být obklíčen NATO není problém, pokud se nechováš jako kretén“, v sobě obsahuje více než kus pravdy. V každém případě, ať s citátem souhlasíme, nebo ne, byla invaze zločinem. Ano, jinde zase mlátili černochy, ale to by neměli vytahovat obhájci těch, kteří zase mlátili Kamčadaly, Korjaky a další.
Invaze do Československa, srpen 1968
Standardně se uvádí, že Československo bylo napadeno z pěti stran. To znamená, že invazní vojsko měly tvořit útvary armád pěti států: Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Východního Německa (NDR). Je ovšem pravda, že s těmi Němci to nakonec nebylo tak horké. K invazi sice byly připraveny dvě divize Německé lidové armády, které měly postupovat do nitra Čech až pár dnů po zahájení invaze, ale nakonec se tak nestalo a zůstaly na svém území v roli zálohy. Rozhodnutí neposílat k nám východoněmecké divize se také dává do souvislosti s tím, že by to vzhledem k tehdy ne až tak dávné okupaci z období druhé světové války bylo politicky vyloženě nevhodné.
Účastnil se okupace v roce 1968. Cenný transportér objevili v Moldavsku |
Co se týče směrové lokalizace, tak invazní vojska vstoupila do Československa ze všech čtyř s ním sousedících zemí východního bloku. Z již zmíněného Východního Německa, dále z Polska, SSSR a Maďarska. Sověti, kteří samozřejmě tvořili naprostou většinu, k nám mířili prakticky ze všech čtyř zemí. Přespolní Bulhaři potom ze SSSR.
Rozsah nasazených sil byl impozantní. Nepřesné počty udávají různé prameny různě. Přesto je zcela zřejmé, že šlo o operaci nebývalých rozměrů. Na československém území se během krátké doby ocitlo několik set tisíc vojáků a desetitisíce kusů techniky, kdy obrněná technika byla v řádu tisíců kusů a letadla v řádu vyšších stovek kusů.
Podívejme se dále lehce na stěžejní typy obrněné a letecké techniky invazních vojsk.
Obrněná technika invazních vojsk
Horké okamžiky v okolí Československého rozhlasu. Vlevo je tank typové řady T-54/55, za ním vyčuhuje hlaveň výsadkového samohybného kanonu ASU-85. (Srpen 1968, Praha)
Tanky T-54/T-55
T-54 a mírně modernizovaný T-55 patřily k nejpočetnějším tankům invazních vojsk a jejich fotografie se staly jedním z charakteristických obrazů srpna 1968. T-55 byl vyzbrojen kanonem D-10T2S ráže 100 mm a dvěma kulomety ráže 7,62 mm, některé měly také protiletadlový kulomet DŠK ráže 12,7 mm. Osádku tvořili čtyři muži: velitel, střelec, nabíječ a řidič. Bojová hmotnost činila přibližně 36 tun.
Tanky T-62 v ulicích Hranic v srpnu 1968
Tank T-62
T-62 byl modernější typ sovětský tanku, který v době invaze pouze v malém počtu doplňoval starší a početnější T-54/55. Vznikl mimo jiné jako reakce na potřebu silnější výzbroje a dostal hladký kanon U-5TS ráže 115 mm. Výzbroj doplňoval spřažený kulomet ráže 7,62 mm a na věži mohl být umístěn protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm. Stejně jako T-55 měl čtyřčlennou osádku.
Sovětské tanky T-10M v Plzni, 21. srpen 1968
Těžký tank T-10M
T-10M byl poslední a nejdokonalejší sériovou verzí sovětské řady těžkých tanků navazující na konstrukce IS. Do výzbroje byl zaveden v roce 1957. Jeho hlavní výzbroj tvořil 122mm kanon M-62-T2 se stabilizátorem ve dvou rovinách, doplněný dvěma kulomety ráže 14,5 mm. Čtyřčlenná osádka se skládala z velitele, střelce, nabíječe a řidiče. Tank měl hmotnost 52 tun a poháněl jej dvanáctiválcový diesel o výkonu 750 koní.
Obojživelný tank PT-76
PT-76 byl lehký obojživelný tank určený především k průzkumu a podpoře průzkumných jednotek. Jeho hlavní zbraní byl kanon ráže 76,2 mm, doplněný 7,62mm kulometem. Osádku tvořili tři muži. Hmotnost měl pouze 14,6 tuny.
Pochmurné odpoledne na Mánesově mostě kontrolovaném sovětskými vojáky po srpnové invazi. Nahoře vystupuje nezaměnitelná silueta části Pražského hradu, dvojice štíhlých věží patří bazilice svatého Jiří, zcela vpravo je Černá věž. Z techniky vidíme tři kusy sovětských kolových obrněných transportérů BTR-152 a tank typové řady T-54/55. Přes most přejela „Carevna", neboli Volha GAZ-21, tuzemského uživatele. (Srpen 1968, Praha)
Kolový obrněný transportér BTR-152
BTR-152 byl šestikolový obrněný transportér, který vznikl už krátce po druhé světové válce. V roce 1968 už šlo o starší typ, který byl postupně nahrazován modernějšími transportéry. Jeho hlavním úkolem byla přeprava pěchoty, ale existovalo i několik verzí pro jiné účely. Měl vlastní dvoučlennou osádku a uvezl až 17 pěšáků. Standardně byl vyzbrojen jedním kulometem ráže 7,62 mm.
21. srpen 1968 v Plzni, transportér BTR-50
Pásový obrněný transportér BTR-50
Pásový obojživelný obrněný transportér BTR-50 byl určený především k přepravě pěchoty motostřeleckých jednotek. Vlastní osádku tvořili dva muži, přepravní kapacita vozidla byla až 20 pěšáků. Vozidlo bylo vyzbrojeno jedním kulometem ráže 7,62 mm, u jedné z verzí potom 14,7 mm. Typ musíme zmínit i z důvodu, že těmito transportéry Sověti odvezli zadržené A. Dubčeka, J. Smrkovského, J. Špačka a F. Kriegela na letiště, odkud je potom letecky unesli na jednání do Moskvy.
Výsadkový samohybný kanon ASU-57 a tažený bezzákluzový kanon B-10 ráže 82 mm, okupanti v ulicích Hranic v srpnu 1968
Výsadkový samohybný kanon ASU-57
ASU-57 byl lehký výsadkový samohybný protitankový kanon. Vozidlo mělo velmi slabý pancíř, a to pouze ze předu a z boku. Spodek a zadní stěna byly z duralového plechu, vršek bojového prostoru byl otevřený. Ochrana byla tedy minimální. Hlavní výzbroj tvořil kanon ráže 57 mm, sekundární výzbrojí byl kulomet ráže 7,62 mm. Nízká hmotnost přibližně čtyř tun umožňovala bezproblémovou leteckou přepravu, včetně výsadku na padácích z letounu An-12 (při operaci Dunaj se však výsadky ze vzduchu neprováděly, s výsadkáři i s jejich technikou se přistávalo na zajištěných letištích).
Ulice Úvoz v Brně, 21. srpen 1968, výsadkové samohybné kanony ASU-85
Výsadkový samohybný kanon ASU-85
ASU-85 představoval o poznání mohutnějšího nástupce malého a lehoučkého ASU-57. Jeho nevýhodou bylo, že ač se vešel do transportního letounu An-12, bylo to tak natěsno, že byl vyloučen jeho padákový shoz a z letounu musel vyjet po přistání na letišti (při operaci Dunaj to ovšem nevadilo, jak už víme). ASU-85 už disponoval pancířem ze všech stran, i když z důvodu udržení rozumné hmotnosti to žádná sláva být nemohla. Jeho hmotnost tedy činila 15,5 tuny, osádka čítala čtyři muže a hlavní výzbrojí byl kanon ráže 85 mm. Sekundární výzbrojí byl jeden spřažený kulomet ráže 7,62 mm, vozidlo mohlo nést také jeden protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm.
Letadla invazních vojsk
Bohaté bylo i portfolio typů letecké techniky nasazené do operace Dunaj. V první řadě jmenujme stroje transportní, ze kterých sehrál největší roli An-12. Viděny ovšem byly i letouny Il-14, An-24, An-8 a dokonce silně obstarožní Li-2.
Průzkum prováděly letouny Jak-28R, Il-28R a MiG-21R.
Vzdušný prostor zajišťovaly především stíhačky MiG-21, v menším množství 21. srpna a v dalších dnech přistály na našich letištích i stroje MiG-19 a MiG-17. Významným typem operace byl i stíhací bombardér Su-7.
Z vrtulníků jmenujme především těžké transportní vrtulníky Mi-6 a víceúčelové střední Mi-4.
Transportní letouny Antonov An-8 (vlevo) a An-12, Ruzyně, srpen 1968
Transportní letoun Antonov An-12
Antonov An-12 je čtyřmotorový turbovrtulový vojenský transportní letoun a tehdy představoval jeden z klíčových prostředků sovětského výsadkového vojska. Dokázal přepravit až 20 tun nákladu, tedy například lehká obrněná vozidla, dělostřeleckou techniku, nákladní automobily nebo desítky vojáků. Podle verze měl osádku pěti až šesti mužů.
An-12 sehrál při Operaci Dunaj mimořádně důležitou úlohu. Sověti jeho prostřednictvím přesouvali výsadkáře, techniku a zásoby a využili jej také k rychlému obsazení letišť. Jen na Ruzyni přistál jeden An-12 už večer 20. srpna, ještě před překročením hranic hlavními pozemními jednotkami. Po zahájení operace se An-12 staly jedním z hlavních prostředků leteckého mostu.
Stíhací letoun MiG-21
MiG-21 představoval v roce 1968 hlavní sovětský nadzvukový stíhací letoun. Jednomotorový stroj dosahoval maximální rychlosti přes 2 000 km/h. Sovětské letectvo nasadilo do operace Dunaj především verze PF a PFM, maďarská strana nasadila i starší stroje MiG-21F-13. A samozřejmě v malém počtu nechyběly ani průzkumné MiG-21S.
Video: Na sestřihu vidíme dvoumotorový proudový průzkumný Il-28R (od bombardovací verze poznáme podle doutníkových palivových nádrží na koncích křídla), transportní letoun An-12 a vrtulníky Mi-4 a Mi-6.
Bombardér Iljušin Il-28
Iljušin Il-28 byl dvoumotorový proudový lehký bombardér zavedený do služby už na konci 40. let. Osádku tvořili tři muži. V době invaze již šlo o zastarávající typ, který byl v Sovětském svazu postupně nahrazován typy modernějšími. Pro operaci Dunaj byl vyčleněn i jeden bombardovací pluk vyzbrojený Il-28, ale jistě je doložena pouze účast strojů průzkumné verze Il-28R od jednotek průzkumných.
Těžký transportní vrtulník Mil Mi-6
Mil Mi-6 byl těžký transportní vrtulník a v 60. letech patřil k nejvýkonnějším strojům svého druhu na světě. Přepravní kapacita se uvádí osm až dvanáct tun nákladu nebo 61 vojáků. Maximální vzletová hmotnost činila 41,7 tuny. Na začátku operace Dunaj byly Mi-6 intenzivně nasazeny jako zásobovací, kdy dopravovaly různý náklad z Polska na Ruzyň. Ve výčtu nákladu přepraveného těmito vrtulníky nechybí ani transportéry BTR-152.
Sovětské MiGy-17 s invazními pruhy, letiště v Hradci Králové
