Těžký tank vícevěžové koncepce se mnohým zpočátku jevil jako docela dobrý nápad. Takový stroj totiž oplýval nebývale mohutnou, přesněji tedy početnou výzbrojí. Hlavní výhodu, která jeho propagátory uhranula, představovala možnost současného ostřelování více cílů. Ale právě s inflací výzbroj nesoucích věží narůstaly rozměry tanku, zde především délka, a s tím i jeho hmotnost. Hmotnost je zde neadekvátně velká v porovnání k síle pancíře.
Podobnou hmotnost jako T-35 měly například i sovětské tanky KV-1 a KV-2, které byly sice mladší, ale také na začátku Velké vlastenecké války používané. „Kávéčka“, klasické jednověžové koncepce, disponovala pancířem, který generoval německým vojákům vrásky na čele.
Mohutný T-35 měl však pancíř příliš slabý (například boky a čela věží byly z pancéřového plechu o síle 20 mm), což mu v kombinaci s velkými rozměry a pohybovou neohrabaností, kdy se do něj dobře trefuje, nedávalo příliš šancí na přežití v boji. Nakonec osádky T-35 mohou mluvit o štěstí, že než došlo na lámání pancířů, vyřadily zpravidla jejich tanky z provozu technické poruchy.
Vícevěžovými těžkými tanky se však nezabývali pouze v Sovětském svazu, kde to dotáhli nejdál. Na praotce musíme pasovat britský experimentální (to jsme použili jako omluvné označení, že vznikl pouze v jednom prototypu) Vickers A1E1 Independent z poloviny dvacátých let. Tank Independent byl také pětivěžový, jako pozdější T-35, ale to už je extrém.
Vždyť střízlivým pohledem musíme označit za přehnané už tři věže, kterými disponoval sovětský střední tank T-28 nebo německý Neubaufahrzeug (ten bývá kategorizován jako těžký, i když hmotnostně odpovídá T-28). A jen pro doplnění uveďme, že vznikaly i lehké dvojvěžové tanky ( zpravidla pro řidiče plus dva střelce z kulometů)
V porovnání se jmenovanými tanky Independent, T-28 nebo Neubaufahrzeug, které nesly vždy pouze jeden kanon a zbytek kulomety, se mohl T-35 pyšnit trojicí kanonů, opět doplněných kulomety. Pokud jsme tedy hovořili o možnosti postřelování několika cílů současně, tak právě zde to dostává ten správný rozměr, protože více než jeden z nich mohl být cílem odolným.
Vznik T-35, jeho prototypy a sériová výroba
Do jaké míry byl ovlivněn vznik pětivěžového tanku T-35 existencí britského tanku Independent se dosud vedou spory. V každém případě Sověti o britském tanku věděli, na vlastní oči ho viděli a zmiňován je i nenaplněný zájem o jeho zakoupení (alespoň některé zdroje citují zaúkolování sovětské delegace poohlížející se ve Velké Británii po nových tancích). Ale oba typy jsou zcela odlišné. Pokud tedy nepočítáme stejný počet věží, ale Independent měl kanon pouze ve věži hlavní, kdežto T-35 i ve dvou věžích malých.
Sovětští tankoví konstruktéři se počátkem třicátých let teprve začínali pořádně rozjíždět. Zkušenosti nabírali prostřednictvím zahraničních konstrukcí lehkých tanků, už v roce 1931 vznikly díky britskému Vickersu lehký tank T-26 a díky americkému Christiemu rychlý lehký tank BT-2.
V segmentu těžkých tanků se to obešlo bez zahraničních vzorů. Pouze než se konstruktéři budoucího tanku T-35 pustili do práce, naučili se něco v rámci předchozího zamítnutého projektu těžkého tanku, se kterým jim pomáhali němečtí kolegové.
Těžký tank T-35, konkrétně první prototyp T-35-1
První prototyp T-35-1 byl na světě v roce 1932 a druhý prototyp T-35-2 v roce následujícím. Sériová výroba byla spuštěna v roce 1934. Byť označení sériová výroba je správné, může se někomu příčit, když prozradíme konkrétní počty kusů. V roce 1934 to bylo deset tanků, v roce 1935 sedm, v roce 1936 patnáct, v roce 1937 deset, v roce 1938 jedenáct a v roce 1939 posledních šest. Celkem tedy bylo vyrobeno 59 sériových T-35, z toho posledních deset mělo konstrukci upravenou - modernizovanou.
Lišily se i prototypy (od sebe navzájem i od sériových strojů), oba si musely „vystačit“ pouze s šesti páry pojezdových kol, avšak po jízdních zkouškách bylo rozhodnuto u sériových strojů používat po osmi párech menších pojezdových kol. První prototyp měl u hlavní věže zaoblený přechod svislým a stropním pancířem. Další markantní rozdíl nacházíme u kanonové výzbroje v malých věžích, kdy u prototypů byly 37mm kanony a sériových strojů 45mm kanony. Vedle toho narostl i celkový počet kulometů, přičemž naopak kulomet na čele korby kvůli jejímu přepracování zmizel.
Prototypy T-35-1 (vpravo) a T-35-2 během vojenské přehlídky
Ale těch rozdílů bylo samozřejmě více, někdy se dokonce hovoří o sériovém T-35 jako o „novém typu“ v porovnání s prototypy T-35-1 a T-35-2. Za diferencemi stála i částečná unifikace některých celků nebo dílů se středním třívěžovým tankem T-28, která se už začala aplikovat u druhého prototypu. Následující popis se tedy týká sériových tanků.
Výzbroj tanku T-35A tvořily tři kanony a pět 7,62mm kulometů. V každé věži bylo po jednom kulometu, ať byla kanonová nebo kulometná. Od roku 1936 se alternativně objevoval i šestý kulomet, umisťovaný do stojanu na stropě hlavní věže a určený k palbě proti nízkoletícím letadlům.
Co se týče kanonů, tedy stěžejní výzbroje tanku, tak hlavní věž nesla tankový kanon KT-28 (vyvíjený pro tank T-28, ale používaný i v lehkém tanku BT-7A). Krátký kanon ráže 76,2 mm s délkou hlavně 16,5 ráží vznikl adaptací lehkého polního (nebo v originále tzv. plukovního) kanonu M1927.
A malé dělové věže, tedy přední pravá a v zadní levá, nesly 45mm tankový kanon s délkou hlavně 46 ráží. Ten Sověti vyráběli v obrovských počtech a montovali do velké řady obrněných vozidel pásových i kolových. Maximální rychlost střelby dosahovala až 15 ran za minutu.
Tohle neměl fotograf vícevěžovému tanku T-35 dělat, copak by vlastní věže tanku nestačily?
Úlohy kanonů v tanku T-35 byly rozděleny logicky a celkem očekávaně takto: 76,5mm se měl primárně používat pro boj s pěchotou a polním opevněním, kanony ráže 45 mm pro boj s tanky a obrněnými vozidly obecně. Předpis ukládal střelcům 45mm kanonů ničit tanky iniciativně, při objevení „měkkého“ cíle měli nejprve informovat velitele tanku v hlavní věži.
Tank vezl 96 nábojů pro 76,5mm kanon, celkem 220 nábojů pro 45mm kanony a 10 000 nábojů do kulometů. Portfolio střeliva se dále ještě dělilo, pro kanony menší ráže se kromě nábojů protipancéřových vezly i náboje tříštivé atd.
Osádka tanku se skládala v základní sestavě z deseti mužů. Na plný stav byla doplňována o dva mechaniky (z toho jeden motorář). Základem tedy byl: řidič, tři muži v hlavní věži, po dvou mužích v dělových věžích a po jednom muži v kulometných věžích.
Posledních deset sériových tanků se vyrobilo v modernizovaném provedení, známe je jako T-35 model 1938. Na první pohled je identifikujeme podle kónických věží pro vyšší balistickou odolnost. Také některé exponované pancéřové plechy měly i větší tloušťku. A přibyl další kulomet, tentokrát do zadní partie hlavní věže.
Těžké tanky T-35 na přehlídce, vpředu vidíme tank vylepšené verze „model 38“.
Délka korby tanku byla 9,72 metru a celková šířka 3,2 metru (velký poměr délky k šířce se také podepsal na již v úvodu zmíněné neohrabanosti, kdy se s ním špatně zatáčelo). Bojová hmotnost tanku se udává 50 tun (model 1938 více než 54 tun).
Pancíř měl tloušťku od 10 mm (dno korby) až po 50 mm (část čela korby; model 38 až 70 mm). A například věže měly z čela a boků 20 mm (model 38 u hlavní věže 25 mm), stejně špatně na tom byly boky korby.
K pohonu T-35 sloužil benzínový dvanáctiválec M-17 o výkonu 500 koní, později přišla výkonnější verze tohoto motoru o výkonu 580 koní. Jednalo se o upravený původně letecký motor konstrukce BMW, na který si Sověti zakoupili licenci.
Těžké tanky T-35 jdou do války
K 1. červnu 1941 disponovala Rudá armáda stále všemi 59 sériovými tanky T-35. V době míru žádný neodepsala. A do obranných bojů s Japonci (bitva u jezera Chasan a bitva u řeky Chalchyn) ani při útoku na Finy (zimní válka) tyto tanky nenasadila.
Stroje toho obecně do války s Německem moc nenajezdily, protože udržovat je v provozuschopném stavu vyžadovalo velké úsilí. Pravidelně však byly nasazovány na vojenské přehlídky v Moskvě a v Kyjevě, aby demonstrovaly mohutnou sílu Rudé armády.
Jediným bojovým útvarem, který disponoval při zahájení německého útoku na Sovětský svaz tanky T-35, byla 34. tanková divize 8. mechanizovaného sboru. Vedle 238 lehkých tanků T-26, pětadvaceti rychlých BT a sedmi těžkých KV, měla 51 kusů T-35. Z tanků T-35 však vyžadovaly tři exempláře střední opravu a čtyři byly zralé na generální opravu, přičemž tři tanky se právě kvůli generálkám v té době nacházely v továrně č.183 v Charkově, kde předtím probíhala jejich sériová výroba. Při těch počtech je seskupení daného typu u jedné divize celkem logické.
Zbytek sériových strojů T-35, tj. osm kusů, se používal při výuce nových kádrů, například dva kusy ve Vojenské akademii motorizace a mechanizace v Moskvě.
Bitva u Brodů, těžký tank T-35 a lehký tank T-26 opuštěné osádkami u obce Verba
Sovětská 34. tanková divize se zapojila do bojů prakticky hned v úvodu operace Barbarossa, stalo se tak během velké bitvy u Brodů. Do konce června, kdy bitva skončila, byla většina tanků T-35 ztracena, zbytek při následném ústupu, přičemž poslední kusy to potkalo 9. července.
Většinu tanků T-35 však neztratila 34. tanková divize během “bojových výstupů“, ale ještě dříve, než se tyto stroje stačily s nepřítelem potkat. Zpravidla to bylo při přesunech, kdy je „zachvátily“ technické poruchy, se kterými se nebylo možné za dané situace v polních podmínkách vypořádat (často odešla převodovka nebo spojka, ale také brzdy nutné pro řízení tanku).
Jeden tank uvázl v bažině, jiný se překulil na znak na břeh řeky. Opuštěné tanky byly osádkami znehodnoceny, ničily se zaměřovače, v nejlepším případě se tank „vyhodil do vzduchu“. Také se demontovaly kulomety pro případné další využití. Snad jen pět tanků T-35 bylo v bitvě u Dubna zničeno přímo nepřítelem, všechny poslední den bitvy 30. června, kdy se tyto tanky konečně dostaly do větších ostrých akcí. A podobně tragický osud, ale bez přičinění nepřítele, měl tank, který spadl z mostu a shořel.
V říjnu měly být podle některých zdrojů odtaženy z továrny č. 183 „do pole“ neprovozuschopné tanky, které se nedočkaly dokončení generálních oprav. Během první bitvy o Charkov tak byly využity jako stacionární palebná stanoviště, chcete-li bunkry.
Tank T-35 v listopadu 1941 v Moskvě. Tank patřil Vojenské akademii motorizace a mechanizace, podobně jako tanky T-34 (také v bílém maskování) a BT za ním. Škola nasadila k obraně města svoji málopočetnou směsici tanků různých typů.
Bez bližších podrobností se také udává účast dvou tanků T-35 v bojích před Moskvou. Zde už si správně domyslíme, že se jednalo o tanky z již jmenované vojenské akademie. A protože jsou známy fotografie minimálně jednoho z těchto tanků v zasněžené Moskvě (a s nanesenou smyvatelnou bílou kamufláží), je pravděpodobné, že se nevydaly do boje dříve než v listopadu.
A nakonec se dostaneme i k Němcům. Ti jeden ukořistěný tank T-35 zprovoznili a testovali na zkušební základně Kummersdorf. Řidiči si stěžovali, že řízení tohoto kolosu šlo dost ztuha. To ovšem nebyl ten pravý důvod, že když si na odstavený stroj na samém konci války Němci vzpomněli, použili ho jako stacionární obranný prvek při bitvě o Berlín. Je totiž jedno, zda byl či nebyl v té době pojízdný, protože jet s ním do boje už dávno nemělo pro jeho zranitelnost žádnou cenu.
