Toto je druhý díl článku o působení sovětských tajných služeb v neprospěch tehdy mladé Československé republiky. První si můžete přečíst pod názvem Jak sovětské tajné služby začaly od roku 1920 podkopávat naší republiku.
Když koncem srpna 1921 zachytili pracovníci československého vyslanectví ve Varšavě opisy dokumentů Kominterny v ruštině, vzbudily obrovskou pozornost. Zmiňovaly se totiž o chystaných teroristických akcích na území Československa.
Příručka s návodem na ozbrojené povstání
Třebaže starou azbuku přerušovala písmena a čísla, za nimiž se skrývaly neznámé šifry, texty částečný smysl dávaly. První list poslala centrála Komunistické strany Německa v Berlíně Komunistické straně Československa, přičemž z nejasných důvodů měl dvě data odeslání: 9. 8. 1921 a 8. 7. 1921. Zmiňovala se o převodech milionů peněz, pak o agentu K. Ch. a jakémsi Klafkovi, který je údajně v Praze, a nakonec žádala, aby se levé a pravé křídlo v KSČ domluvily.
Druhý papír označený jako příloha II s datem 9. 7. 1921 vypadal mnohem závažněji: „Na základě příkazu Komunistické internacionály (celkový plán číslo 5) je třeba pozdržet činnost v Československu U. S. O. Je třeba připravit výbuchy všech mostů a železničních tratí vedoucích...“ Následovala řada čísel. „Výbuchy se musí uskutečnit na příkazy odtud. Formování bojových skupin je třeba urychlit. Je třeba být na pozoru, aby se v oblastech...“ (opět série čísel) „neobjevily staré jevy.“ Pak následovalo upozornění na zvláštní význam informačních služeb – tím asi autoři mínili policejní detektivy a kontrašpionáž. Na případný pokus Habsburků o návrat není nutné reagovat, protože „je třeba uchovat proletářské síly pro závěrečný boj“. Nakonec se počítá se soustředěním (zase čísla) a jakousi konferencí, jíž se mají účastnit „všichni vojenští komisaři“.
Ministerstvo zahraničních věcí oba tyto dokumenty okamžitě postoupilo Hlavnímu štábu. Generál Karel Voženílek jako první zástupce náčelníka HŠ na ně 19. října odpověděl uklidňujícím dopisem: Koncem července jsme získali z Berlína stejné spisy jako vy z Varšavy, avšak v němčině. Obsahují stejné šifry, které se bohužel nepodařilo rozluštit. „Vývody dokumentu 2 (všeobecný plán) jsou tak dobrodružné, že je nelze považovat za nějaký plán... Dle našich zpráv se v Rusku nějaké zvláštní vojenské přípravy k provádění agresivních úmyslů nekonají...“
Ovšem byly tyto dokumenty pravé? To už se nedá zjistit.
Někdy je vyráběli sami ruští emigranti. Těmito falzifikáty chtěli demonstrovat, jak je sovětské Rusko nebezpečné, a přimět jeho protivníky k nějakým ráznějším zákrokům.
Na druhé straně Kominterna s takovými dobrodružnými akcemi opravdu stále počítala. Například v roce 1923 se opět pokusila vyvolat povstání v Německu a Bulharsku – armáda a policie je jako vždy krutě potlačily. V říjnu Moskva poslala dokonce Rudou armádu na západní hranice, aby případně vzbouřencům v Sasku a v Hamburku pomohla. Později vydala Kominterna v několika jazycích návodnou příručku Ozbrojené povstání.
Nakonec dospěli představitelé Kominterny k názoru, že nemá smysl se pokoušet o bolševickou revoluci v Evropě. Nikolaj Bucharin to údajně zformuloval takto: „Zmocniti se moci v Německu je pro nás velmi snadným, nesnadnějším však jest moc tuto udržeti, ježto v případě toho Francie přikročila by asi ihned k obsazení dalšího německého území na západě, totéž by činilo Polsko na východě a Československo na jihu.“ Karl Radek zase německým soudruhům doporučil, aby revoluci vyvolali, až bude mít komunistická strana milion členů.
Tuchačevského prohra u Varšavy a potlačené levicové puče v Německu oddálily příchod bolševické moci do střední Evropy o čtvrt století.
Sovětská vojenská rozvědka se zajímala pouze o dva sousedy, kteří mohli bolševické Rusko ohrožovat – Polsko a Rumunsko. V roce 1924 rozšířila sběr informací o ostatní sousední státy – Finsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
V létě 1924 určila Rozvědná správa štábu Rudé armády čtyři skupiny špionážních cílů podle významu. Do první zařadila všechny západní pohraniční sousedy. Ve druhé se ocitly velmoci – Anglie, Francie, Německo, Itálie a USA. Třetí se skládala z východních sousedů – Turecka, Persie, Áfghánistánu, Číny a Japonska. Do čtvrté zařadili „konsolidované státy“, jako bylo Československo, Jugoslávie, Maďarsko, Bulharsko, Řecko, Belgie a další. A pak vznikla speciální pátá skupina, která se zabývala „zahraničními bělogvardějskými skupinami a domácím banditismem“. Z toho tedy formálně vyplývá, že ČSR byla dvojnásobným cílem sovětských vojenských vyzvědačů.
Ilegální aparát KSČ
Útržkovité zprávy dochované v pražských archivech ukazují, že čeští a slovenští komunisté, kteří se v první polovině dvacátých let snažili získávat špionážní informace pro Sověty, byli většinou prostí lidé. Postupovali naivně, a proto se vzápětí prozradili. Přesto se postupem doby stali prvořadým zdrojem pro získávání nových sovětských agentů. Na druhé straně byli cvičebním objektem pro policejní a vojenskou kontrašpionáž. Můžeme říci, že v honbě za nimi vyrostla nová generace lovců špionů, která měla potom nemalé úspěchy v boji s nacisty.
Například v červnu 1925 získalo vyslanectví ve Varšavě tajné usnesení Kominterny z 1. dubna o zasílání zbraní a bolševické literatury do ČSR, Polska a Rumunska. „Ozbrojené vystoupení proletariátu“ se v těchto zemích čeká v září a v říjnu. Naštěstí žádné nepokoje v té době nakonec nevznikly.
V republice sledovali bolševičtí agenti početnou ruskou a ukrajinskou emigraci, která se v ČSR usadila. A rovněž slídili po nových technických a průmyslových zařízeních. Tentokrát o tom svědčí záznamy ze série soudních přelíčení, které jsou v Národním archiv v Praze-Chodovci.
Komunistický poslanec: Zrada by byla ctí
V létě 1926 zjistilo Ministerstvo vnitra, že vedle oficiálních struktur vytvořila KSČ na příkaz Kominterny rovněž ilegální aparát, který je přímo napojen na sovětský zastupitelský úřad.
Jaké měl poslání? Podle zprávy ze 6. srpna 1926 se pouze jediný bod týkal samotné činnosti strany – získávat členy na Podkarpatské Rusi. Další tři úkoly byly za hranicemi zákona. Obchodní a průmyslová špionáž, která by SSSR umožnila uzavírat s československými podniky výhodné obchodní smlouvy. Politická špionáž, která by měla usnadnit Moskvě manévrování na mezinárodní scéně. A vytvořit organizaci, která by udržela KSČ v chodu – tedy v ilegalitě – i po jejím případném zákazu.
Na vybudování ilegálního aparátu se podílela řada sovětských diplomatů. Dále pak komunističtí poslanci Neurath, Jílek, Zápotocký, Bolen a sekretář pražského kraje Melichar.
V únoru 1925 napsal časopis 28. říjen, že komunistický poslanec Josef Haken – jistý si svou imunitou – prohlásil: „Kladl bych si za čest prozradit Moskvě československá vojenská tajemství.“ Úřady si v létě 1930 všimly, že špionáž ve prospěch Sovětů dokonce podporuje vedení komunistické strany.
O dva roky později našli pracovníci druhého oddělení Hlavního štábu v ruském emigrantském časopisu Rul, který vycházel v Berlíně, článek, podle něhož dostala KSČ z Moskvy příkaz, aby zakládala tajné stranické buňky ve vojensky důležitých podnicích a v armádě. Údajně se měly připravovat i destrukce v leteckých továrnách v Letňanech a v Olomouci. Pozdější špionážní aféry v armádě a v továrnách výstavbu těchto komunistických buněk potvrzovaly.
Leninské školy pro teroristy
Ovšem skutečně kvalifikovanou ilegální a podvratnou činnost mohou dělat jenom lidé, kteří jsou pro ni vyškoleni. Proto začala Kominterna organizovat na sovětském území takzvané Leninské školy. Oficiálně tam mladí komunisté z celého světa studovali marxismus-leninismus, ale ve skutečnosti prodělávali tvrdý výcvik pro ilegální pracovníky a teroristy. Během půl roku se naučili používat šifry, neviditelné inkousty, tajné schránky, zásady sledování a kontrasledování, výrobu pekelných strojů, zacházení s trhavinami, podminovávat železnice a budovy, střílet z různých druhů zbraní.
Podle záznamu Ministerstva vnitra z 5. listopadu 1928 byli do této školy odesláni tři mladí komunisté: Rudolf Weber, Augustin Schramm a Arnoštka Körperová, vesměs německé národnosti. Později tam jezdili rovněž Češi a Slováci. Většinou nejdřív zamířili do Berlína, kde dostali nové doklady, peníze a instrukce pro další cestu. Tím se vyhnuli tomu, aby měli ve svých pasech záznamy o pobytu v SSSR – tehdejší československé cestovní dokumenty totiž platily pro všechny země světa s výjimkou sovětského Ruska.
Desítky agentů Čechoslováci zatkli a vyhostili. Před vypovězením je fotografovali a jejich seznamy i se snímky si ČSR na základě dvoustranných smluv vyměňovala takřka se všemi evropskými zeměmi, kde působili vyzvědači SSSR a Kominterny. A proto se v českých archivech dochovaly seznamy agentů, které chytili Britové, Francouzi, Holanďané, Němci, Rakušané, Italové, Rumuni a Jugoslávci. Pouze s Polskem probíhala později výměna těchto informací přes Paříž či Londýn.
Přesto si historik Igor Lukeš stýskal: „Mnoho sovětských agentů se chovalo velmi drze a československá policie, pravděpodobně jediná instituce ve střední Evropě, kterou držela na uzdě legální pravidla, měla kvůli tomu plné ruce práce.“ Policie a soudy v ostatních evropských státech nakládaly s bolševickými vyzvědači mnohem tvrději, často krutě, někde je posílaly na popraviště. Proto třeba v Německu, Polsku, Maďarsku a Rumunsku byla špionáž velice rizikovým řemeslem.
Komunističtí agenti, které zadržely československé bezpečnostní síly, byli většinou dělníci a nižší úředníci, tedy lidé bez přístupu ke strategickým informacím. Pravda, i z jejich zpráv – jako třeba o Zbrojovce – vyčetl šikovný analytik celkový pohled. Nicméně o třídu výše, tedy mezi řídící pracovníky, vedoucí projektanty a konstruktéry, sovětští verbíři nepronikli. Ani mezi důstojníky armády a policie.
Ve státech Malé dohody, tedy v Československu, Rumunsku a Jugoslávii, měla Moskva 500 až 600 špionů.
Nelegálové pro budoucí operace
Existuje podezření, že ve třicátých letech začala sovětská rozvědka nasazovat v republice nelegály. To jsou dokonale vycvičení vyzvědači, kteří působí v cílové zemi pod cizí identitou. Češi, kteří jim propůjčili svá jména, byli odsunuti do odlehlých míst SSSR a nemohli s domovem komunikovat, anebo v horším případě putovali do sibiřských koncentráků gulagů. Tito špioni mohli vystupovat jako údajní opoždění navrátilci ze zajetí. Další se skrývali pod maskou českých inženýrů a dělníků, kteří se vypravili do SSSR za prací a po letech se vrátili domů takřka k nepoznání.
Po příjezdu do republiky se tito Rusové s československými dokumenty řadu let aklimatizovali, zapadli do společnosti a zůstávali spícími agenty. K činnosti je moskevská centrála probudila buď během nacistické okupace anebo po pětačtyřicátém roce, kdy účinně přispívali ke komunizaci země.
Jednosměrná výměna informací
V první polovině třicátých let získala sovětská rozvědka tajné šifry vojenského zpravodajství Československa, Itálie a Maďarska. Uvedl to uprchlý archivář KGB Vasilij Mitrochin v roce 1999. Vyzvědač Ignace Reiss-Poretsky, krycím jménem Raymond, je dostal od šéfa spojení francouzské tajné služby Deuxiéme Bureau Gustave Bertranda, nazývaného Sověty Orel.
V polovině třicátých let Sověti průmyslovou špionáž v republice utlumili. Začal se totiž rozvíjet obchod, na kterém se podílely dvě největší československé zbrojovky. V některých továrnách se dokonce zaučovali ruští dělníci a technici, takže tolik potřebné informace o nových technologiích dostávali zcela oficiálně.
Podpis smlouvy o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR z května 1935 umožnil rozvinout i spolupráci v oblasti armády. Následující rok vznikla v Praze společná československo-sovětská agenturní ústředna Vonapo 20 (VOjennyj NAbljudatělnyj POst). Měla sloužit k výměně zpravodajských informací špionážních služeb obou zemí, ale nakonec tyto údaje plynuly většinou jednostranně z Prahy do Moskvy.
Příprava vzniku komunistických národních výborů
Když se na sklonku druhé světové války blížily spojenecké armády ke středu Evropy, potřebovaly jejich štáby stále více zpravodajských informací a postupu jejich divizí by napomohla záškodnická činnost místních partyzánských skupin. Z tohoto důvodu začala na podzim 1944 sovětská vojenská zpravodajská služba GRU vysazovat v českých zemích početné, až patnáctičlenné výsadky. Některé dávaly dohromady partyzánské oddíly, jiné se věnovaly zpravodajství. Ovšem všechny měly také za úkol instruovat místní komunisty, aby připravovali zakládání národních výborů jako nových orgánů moci.
Přesné množství těchto parašutistů neznáme. „Pouze za období od 1. ledna do 8. května 1945 vysadily sovětské zpravodajské organizace na československém území minimálně 231 osob organizovaných ve 35 skupinách, převážně s posláním zpravodajským, diverzním a organizačním,“ zjistil historik Jiří Šolc. „Tyto údaje ovšem nejsou úplné. Zahrnují pouze ty skupiny, do nichž byli zařazeni českoslovenští státní příslušníci. Skutečné počty vysazených parašutistů byly s největší pravděpodobností ještě o něco vyšší.“ Podle Petra Kopečného to bylo 101 skupin, které měly nejméně 469 členů.
Tajná podpora v únoru i v srpnu
O poválečných vlivech sovětských vyzvědačů na republiku, které byly velmi masivní, víme pouze útržky. Bez jejich asistence se neobešel komunistický převrat v únoru 1948, ani příprava okupace Československa v srpnu 1967.
Vybraný oddíl sovětské tajné policie přiletěl do Prahy už v neděli 15. února 1948. Další příslušníci přijeli vlaky. Údajně jich byli asi čtyři stovky, vedl je generál Pavel Sudoplatov, náčelník oddělení zvláštních operací. Jak napsal historik Vladislav Moulis v knize Podivné spojenectví, část těchto mužů zůstala v hlavním městě, část se rozjela na důležitá místa v celé republice. Například v hotelu Flora jich bydlelo 23, v hotelu Steiner 16. Byli odveleni bez ohledu na to, jestli znají češtinu nebo slovenštinu. Moskva se tedy důkladně připravovala na převzetí moci v Československu, nejspíš počítala i s krvavou variantou.
Podrobnosti o jejich činnosti neznáme. Ovšem podle svědectví z druhé ruky plukovnice KGB Jelizavety Paršinové se jí generál Michail Bělkin přiznal, že vyhodil z okna ministra Jana Masaryka. Ověřit toto tvrzení se nepodařilo.
Když se Gottwald Stalinovi v létě chlubil, jak v únorových dnech zafungovaly Lidové milice, kremelský diktátor ho umlčel: „Bez činnosti našich tajných služeb byste nezvítězili. Ne kvůli Lidovým milicím.“
Na jaře 1968, kdy se v Československu rozvinulo mohutné hnutí za lepší pojetí socialismu, potřeboval Kreml spolehlivé informace o náladách lidí. Předseda tajné služby KGB Jurij Andropov se v březnu rozhodl k neobvyklému kroku – pošle do Československa několik nelegálů, kteří působí na Západě.
Začala operace Progres. Do Prahy dorazilo pět nelegálů se západoněmeckými pasy, později další dva, po třech z Rakouska a Velké Británie, dva ze Švýcarska, po jednom z Libanonu a Mexika. Poprvé v historii sovětských výzvědných služeb byli použiti nelegálové k akcím uvnitř zemí komunistického bloku.
Předpokládalo se, že „kontrarevolucionáři“ budou k turistům a novinářům se západními pasy přátelštější a upřímnější. Obyvatelstvo vesměs fandilo nadcházejícím změnám. Nelegálové měli unést do NDR literárního vědce Václava Černého a spisovatele Jana Procházku. Ale to se ukázalo technicky neproveditelné.
Tentokrát však tajná služba selhala – nedokázala předpovědět, že odpor proti okupačním vojskům bude tak silný, což zhatí plány na pohodlné ovládnutí země.
Archiv čekající na badatele
Kdy se dozvíme, co všechno sovětské/ruské tajné služby o naší republice zjistily? Obávám se, že v nadcházejících letech s tím nemůžeme počítat.
Když v srpnu 1991 neuspěl v Moskvě puč neostalinistů proti Gorbačovovi, rozhodl se český ministr vnitra Jan Ruml, že se pokusí využít rozvolněné situace k získání tajných materiálů o Československu. Do sovětské metropole odletěl v doprovodu ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace, tedy rozvědky, Oldřicha Černého a šéfa archívů ministerstva vnitra Jana Frolíka.
Jednali s vedením KGB a nakonec se podařilo Rusy přesvědčit, aby nějaké tajné spisy uvolnili. Pracovníci archivu zavedli Frolíka do místnosti, kde na všech čtyřech stěnách přetékaly police se spisy. „To je všechno o Československu,“ řekli zkoprněnému Frolíkovi. „Vyberte si něco.“ Frolík si několik spisů vybral a Rusové mu je okopírovali.
Dnes je přístup zahraničních badatelů do ruských archívů poměrně omezen. Do spisů tajných služeb budou moci nahlédnout, až Kreml přestane považovat ostatní svět za nepřítele a začne s ním opět spolupracovat.
