Ze Slovenska jdou neoficiální zprávy o tom, že tamní hotovost QRA (Quick Reaction Alert je stav připravenosti vzdušných sil, zajišťovaný letectvy států NATO, pozn. red.) už nějaký čas drží pouze jeden jediný pilot, a to navíc ze skupiny, které nebylo umožněno přeškolit se na F-16. Jak na „Tango Scramble“ (cvičný vzlet), tak na „Alpha Scramble“ (ostrý hotovostní vzlet), vyhlašované Centrem vzdušných operací v německém Uedemu, pak tento pilot údajně vzlétá stále dokola s jedním a tím samým strojem MiG-29AS trupového čísla 2123, a to bez jakékoli raketové výzbroje, pouze s nabitým palubním kanónem.
Základ všech slovenských „devětadvacítek“ je ve verzi 9-12 (známé na Západě pod označením MiG-29A), což byla úplně první exportovaná varianta, jejíž vývoj sahá až hluboko do 70. let. Je dobře zdokumentováno, že ruská letecká výroba 80. a 90. let nebyla z nejkvalitnějších a „frontové“ stíhací letouny, jako je MiG-29, na to doplácely nejvíc.
Předstartovní přípravy slovenského stroje MiG-29
Šlo o typický produkt studené války – v mnoha ohledech skvělé, ale vysloveně „spotřební“ sovětské letouny, u kterých se nepředpokládala dlouhá životnost. A protože i nejnovější slovenské „devětadvacítky“ už jsou přes čtvrt století staré, jeví kromě morálního zastarání také známky výrazného fyzického opotřebení.
Slováci jednali se Švédskem o možnosti pronájmu letounů JAS 39 Gripen, protože se však nedohodli, vypsala slovenská vláda formu jakéhosi omezeně otevřeného tendru. Do něj se pokoušelo přihlásit i Rusko s letounem MiG-35 (modernizovaný MiG-29), vážně se však posuzovaly pouze nabídky ze Švédska (JAS 39) a Spojených států (F-16).
První slovenští piloti absolvují v USA výcvik na nové stíhačky F-16
V červenci 2018 bylo nakonec oznámeno, že Slovensko nakoupí čtrnáct letadel F-16 v nejmodernější verzi V a zdálo se, že se slovenskému letectvu blýská na lepší časy. Všechny problémy s ruskou technikou měl před koncem roku 2023 jednou provždy vyřešit přílet prvních sedmi letounů F-16, ale jak se zdá, všechno bude jinak.
Letoun ViperLetoun F-16 vznikl na začátku 70. let jako frontový stíhač pro vybudování lokální vzdušné nadvlády a nahradil ve výzbroji řadu starších typů, zejména Northrop F-5 a Lockheed F-104. Prakticky od začátku výroby byl hromadně zaváděn do řady leteckých jednotek členských států NATO a s celosvětovým vyřazováním staré sovětské letecké techniky po skončení studené války, se stal nejpočetnějším bojovým letounem dneška. Z bývalých členů Varšavské smlouvy provozuje F-16 zejména Polsko, které po roce 2006 nakoupilo celkem 48 kusů varianty F-16C/D Block 52+. Starší olétané varianty Block 15 provozuje Rumunsko, které své letouny pořídilo v Portugalsku. Osm kusů verze F-16V nakupuje také Bulharsko. Nejmodernější verzí letounu, který se oficiálně jmenuje „Fighting Falcon“ („Bojovný sokol“), je právě F-16V „Viper“ („Zmije“) výrobní varianty Block 70. Jakkoli jsou si letouny první a prozatím poslední verze z vnějšku velmi podobné (rozdíl na první pohled dělají snad jen konformní přídavné nádrže), v případě nejnovější varianty jde uvnitř o úplně jiný stroj, než byl ten, který se 20. ledna 1974 při pojezdových zkouškách neplánovaně poprvé odlepil od země. Zatímco prázdná hmotnost prototypu YF-16 byla málo přes šest tun, hmotnost moderní verze E/F je o téměř polovinu větší a blíží se deseti tunám. O necelé čtyři tuny se také zvýšila nosnost zbraní, z již tak úctyhodných 106 až na 145 kilonewtonů poskočil maximální tah motoru. Výrazně také vzrostla role pokročilé avioniky a zejména radaru, který má ve všech zásadních módech téměř dvojnásobný výkon proti základnímu modelu z verze A.  Letoun F-16 amerických vzdušných sil na rumunské základně Fetesti Letouny F-16 byly už od počátku vyráběny v továrně společnosti General Dynamics ve Fort Worth v americkém státu Texas. General Dynamics však v roce 1993 prodala svou leteckou divizi společnosti Lockheed a tak se od té doby o výrobu nejslavnějšího západního letounu od 2. světové války stará firma, kterou dnes známe pod názvem Lockheed Martin. Problém nastal, když byl Lockheed v roce 2001 vyhlášen vítězem obřího amerického programu JSF, v jehož rámci vznikl pokročilý „stealth“ letoun F-35. Lockheed neměl možnost vyrábět tyto letouny jinde než v léty prověřené továrně ve Fort Worth, zaměstnávající tisíce zkušených odborníků a linka na F-16 se tak musela přesunout. Lockheed vyrobil ve Fort Worth poslední letouny F-16 pro Irák v listopadu 2017 a protože v té době neměl žádné další objednávky, spustil „akci přesun“. Ta trvala rekordně krátkou dobu, pouhý rok a půl a novým domovem slavné F-16 se tak mohla stát továrna v Greenville v Jižní Karolíně. První letouny z přesunuté linky by měl obdržet Bahrajn a další Slovensko, Bulharsko, Maroko a Tchaj-wan. |
Zasáhla pandemie
To, jakým způsobem ovlivnila koronavirová epidemie dodavatelské řetězce, můžeme v České republice sledovat například na problémech automobilového průmyslu. Výroba sofistikovaných zbraní, jakými jsou moderní bojové letouny, však sebou přirozeně nese potíže ještě mnohem složitější.
Na podzim loňského roku proběhla v Dubaji letecká show, které se zúčastnila řada známých výrobců vojenských letadel, jedním z nich byl také Lockheed Martin. Greg Ulmer, viceprezident Lockheedu pro oblast letectví, na něm musel sdělit přítomným novinářům, že vzhledem k problémům, které mají dodavatelé Lockheedu, se zhruba o rok opozdí první dodávky letounů F-16 do Bahrajnu.
Večerní nácvik vystoupení řeckého Zeus Demo Teamu se strojem F-16 na Dnech NATO v Ostravě
Bahrajnské letectvo provozuje letouny F-16 už od roku 1990 a nemá problém s jejich životností, informaci o posunu dodávek proto přijali v ostrovním státu klidně. Kde ale naopak zbystřili, byla Bratislava, která má v seznamu klientů přijít na řadu po Bahrajnu. Výměna letounů byla i kvůli jednáním se Švédy dlouho protahována a už současný harmonogram byl vypočítán jen tak tak, aby od sebe ruský a americký typ mohly na přelomu let 2023 a 2024 převzít hotovost.
S posunem předání letadel Bahrajnu však samozřejmě dojde i k posunu předání ostatním zákazníkům, a to ve slovenském harmonogramu znamená minimálně půlroční prázdné místo, během nějž by Slovenská republika neměla střežený vlastní vzdušný prostor.
Kdo ohlídá slovenské nebe?
Slovenské ministerstvo obrany na dotazy iDNES.cz uvedlo, že příslušné složky danou situaci řeší a analyzují všechna dostupná řešení. Mezi nimi explicitně i „žádost spojencům o dočasné poskytnutí jejich kapacit, nebo provozování MiG-29 vlastními silami“ (bez smlouvy s výrobcem, pozn. red).
Dny NATO v Ostravě. Letouny MiG-29 slovenského letectva
Slovenské vzdušné síly mají provoz letounů MiG-29 zajištěn smlouvou s výrobcem (ruskou společností RSK MiG) do listopadu 2023. Zákulisní informace však hovoří o tom, že slovenská armáda s prací ruských specialistů není spokojena, stejně jako řada dalších zahraničních zákazníků. Rusové údajně chronicky nedodržují termíny a ačkoli technická životnost slovenských MiGů-29 bude postupně končit až do roku 2035, někteří letečtí odborníci spekulují, že žádná ze zbylých „devětadvacítek“ se v operačním nasazení nedožije ani roku 2024.
Možnost, že by Slováci provozovali MiGy-29 po roce 2024 sami je sice podle vyjádření tiskové mluvčí možná, ale technicky by byla mimořádně náročná a ze současného stavu techniky se dá usuzovat, že počet provozuschopných strojů by velmi rychle klesl na nulu.
Pokud bychom se v potenciálních možnostech výpomoci zaměřili na slovenské sousedy, jistě si můžeme vyškrtnout Ukrajinu. Rakousko se potom připravuje na vyřazení letounů Eurofighter Typhoon a také zřejmě nepřipadá v úvahu.
Jednou z možností by bylo Polsko, se kterým má Slovenská republika dlouhou hranici a které jako jediné ze sousedů provozuje typ F-16. Pozemní personál slovenské armády se však do Spojených států teprve chystá a letiště na Sliači má skluz s rekonstrukcí, takže by Poláci tak jako tak museli létat z vlastních základen. Další možností by pak bylo Maďarsko, provozující letouny JAS 39 Gripen.
MiG-29 slovenských vzdušných sil
Posledním ze sousedů je pak Česká republika, která má se Slovenskem smlouvu o nezbytném pokrytí vzdušného prostoru už od roku 2017. Obě letectva si již vyzkoušela hlídání vzdušného prostoru druhého státu a technicky, ani operačně by s nasazením našich gripenů pro ochranu slovenského vzdušného prostoru nebyl problém.
Plk. Magdalena Dvořáková z oddělení komunikace s veřejností Kanceláře náčelníka Generálního štábu k celé věci uvedla, že armáda nyní neuvažuje o umístění gripenů přímo na Slovensku a dodala: „V souladu se smlouvou (o vzájemné ochraně vzdušného prostoru, pozn. red.) lze zabezpečit plnění úkolů ochrany vzdušného prostoru v systému NATINAMDS ve vzdušném prostoru Slovenské republiky z domovské základny v Čáslavi.“
Z českých politiků se k možnosti vyslat vojáky na Slovensko aktuálně vyjádřila ministryně obrany Černochová, když mluvila o posilování východního křídla NATO vzhledem k událostem na Ukrajině: „Jsou dvě varianty. Jedna varianta je Rumunsko, druhá varianta je Slovensko. Myslím, že asi cítíme, co nám je z hlediska území geopoliticky blíže.“ O českých stíhacích pilotech se zatím nemluví, náklonnost k nasazení našich vojáků v geograficky blízkém zahraničí je však z vyjádření ministryně zřejmá.
Slovenské a polské letouny MiG-29 během nácviku na podvečerní hromadný průlet nad dějištěm summitu
Pokud bychom se nezaměřovali na slovenské sousedy, připadají v úvahu pro nasazení svých letounů nejspíše Řecko, případně některá ze zemí Beneluxu, které mají velké zkušenosti s provozem typu F-16. V takovém případě by pravděpodobně šlo o provoz přímo ze slovenských letišť.
Čeští piloti měli s pěti stroji od dubna opět sloužit v Litvě a spolupracovat tam se španělským letectvem. Vzhledem k současná rusko-ukrajinské krizi však na letecké základny Litvy, Lotyšska a Estonska přiletěly letouny z řady dalších států aliance mimo plánované termíny. České letectvo by se tak namísto do Litvy mohlo vydat na Slovensko a v ochraně slovenského vzdušného prostoru setrvat do doby, než na Sliač dorazí první letouny F-16.
Z české strany by bylo každopádně rozumné, aby se naši politici začali o slovenské armádní potíže aktivně zajímat a nabídli do Bratislavy pomocnou ruku. Když ne kvůli staletému přátelství a spojenectví v NATO, tak alespoň proto, že po roce 2027 se totiž můžeme v naprosto stejné situaci ocitnout my sami a první, kdo nám nabídne pomoc, budou jistě bratři Slováci.
Rozdělené letectvoČeskoslovensko, kterému na podzim 1992 plynuly poslední týdny života, dělilo společný majetek zpravidla v poměru dvě ku jedné. Stejný poměr platil i pro dělení výzbroje armády, v případě letectva však byly dohodnuté dvě hlavní výjimky. Nejmodernější stíhací letouny MiG-29 byly rozděleny rovným dílem mezi obě nově vzniklé republiky, Slovensko se však v český prospěch vzdalo všech letounů MiG-23. Nové slovenské letectvo tak po rozpadu společného státu dostalo do vínku deset MiGů-29, hned sedmdesát MiGů-21 několika verzí a k nim čtyřiatřicet bitevních letounů Su-25 a Su-22. Dále vrtulníky, dopravní a cvičné stroje a také komplety sovětského bezpilotního průzkumného letounu VR-3 Rejs. Zatímco naše armáda se záhy moderních letounů MiG-29 zbavila v dodnes nevysvětleném „handlu“ s Polskem a do druhé poloviny 90. let spoléhala na letouny MiG-23ML, Slovensko mezi lety 1994 a 1996 odebralo z Ruska v rámci deblokace starých sovětských dluhů dalších čtrnáct letounů MiG-29 a na konci století tak páteř jeho letectva tvořilo hned dvacet čtyři legendárních „devětadvacítek“.  Sovětský proudový stíhací letoun Mig-29 ve výzbroji československého letectva Druhou polovinu 90. let hodnotíme v kontextu českých vzdušných sil jako velmi obtížné období. Nálety byly dlouho tak malé, že se s nimi naši piloti na cvičeních s kolegy z NATO raději ani nechlubili a po vyřazení posledních „třiadvacítek“ se životnost zastaralých MiGů-21 prodlužovala na hranici únosného. Podobné problémy přitom řešili i na Slovensku. Slovenské letectvo prodělalo na přelomu století řadu mimořádných událostí, včetně leteckých nehod, při kterých přišlo několik stíhacích pilotů o život. Investice byly rekordně nízké a provozuschopnost techniky klesla až na samé dno. Situace se začala pomalu zlepšovat po vstupu Slovenska do NATO. Zatímco Česká republika v té době začala konečně vyměňovat svůj muzeální letový park za švédské letouny JAS 39, slovenská vláda rozhodla o vyřazení všech bojových typů vyjma MiGů-29, jenž v počtu dvanácti kusů prošly modernizací. |
