Byl mocný a vlivný. Poprvé můžete vidět, jak se v Evropě zatýká diktátor

aktualizováno 
Když přistáli v Bosně, Milošević si demonstrativně utřel kapesníkem boty, jakoby mu je tento stát zamazal něčím nechutným. Toto je příběh konce jednoho z nejmocnějších diktátorů dvacátého století v Evropě Slobodana Miloševiće.

Příběh Slobodana Miloševiće je příběhem komunistického aparátčíka ze staré dobré Jugoslávie, který, když viděl, že její systém kolabuje, se rozhodl vytáhnout nacionalistickou kartu, aby se dostal k politické moci. 

Sám nebyl nacionalistou v pravém slova smyslu, byl to spíše taktik a oportunista s politickými ambicemi, který se neštítil použít jakýchkoli prostředků k dosažení a udržení moci. Ideál propagovaný Slobodanem Miloševićem, že „Velké Srbsko je všude tam, kde žijí nějací Srbové“, znovu ožil. My se ale dnes podíváme na úplný konec tohoto kdysi mocného a vlivného muže.

Exkluzivní video ze dne zatčení Miloševiće, na které se můžete podívat, dosud nikdo kromě vyšetřovatelů neviděl.

Vypráví vyšetřovatel Mezinárodního tribunálu, Kevin Curtis:

Jak se zatýká nejmocnější diktátor v Evropě

Je pondělí 25. června 2001, sedím již několik dní v bělehradském úřadu tribunálu. Mám supertajný úkol – zatknout nedávno svrženého prezidenta Svazové republiky Jugoslávie Slobodana Miloševiće a bezpečně ho dopravit do Haagu. Proč tu sedím, ví jen hrstka zasvěcených, jelikož málokdo měl zájem na vyprovokování rebelie příznivců Slobodana Miloševiće.

Čekám na zazvonění telefonu a v myšlenkách se vracím k případu Slavka Dokmanoviće, jehož zatčení bylo směsicí mazané a poctivé policejní práce. Nyní jsem v úplně jiné situaci. Mám provést zatčení jednoho z nejmocnějších prezidentů, potažmo diktátorů, v moderní historii Evropy, a přitom nad touto operací nemám téměř žádnou kontrolu.

Mé cestě do Bělehradu předcházelo zatčení Slobodana Miloševiće srbskými orgány. Plán na uvěznění byl bezpochyby spojen s motivujícím příslibem Spojených států vyplatit padesát milionů dolarů jako pomoc Srbsku v případě, že k zatčení dojde do 31. března 2001.

Fotogalerie

Celá tato operace se měla stát aktem dobré vůle ke spolupráci srbských orgánů s tribunálem. Podmínkou vyplacení dolarové pomoci však bylo zatknout Slobodana Miloševiće a už ne vydat ho do Haagu. Šlo o politický kompromis charakteru „vlk se nažral, ale koza zůstala celá“. Mnozí z vládních kruhů si byli dobře vědomi, že pokud Slobodan Milošević zůstane ve věznici v Bělehradě, jeho propuštění a návrat k moci bude jen otázkou času. O tom, co by se pak stalo s těmi, kdo se na jeho svržení a následném uvěznění podíleli, lze jen spekulovat, ale jejich vyhlídky na přežití by byly nevalné.

Policejní operace, která vyústila v zatčení Slobodana Miloševiće, je připisována na vrub ministerskému předsedovi Zoranu Đinđićovi. Byla spuštěna 31. března hodinu a půl po půlnoci a její průběh byl značně dramatický.

V oné době se v Miloševićově rezidenci zdržovala dvacítka po zuby ozbrojených loajálních stoupenců, kteří nemrhali časem a pustili se do přestřelky. Ta přerostla do šestatřicetihodinové bitvy. Na obranu rozlehlého komplexu měli nachystána dvě obrněná vozidla, raketomet, třicet granátometů, dvě bedny granátů, tři kulomety, třicet automatických pušek, třiadvacet pistolí a deset beden munice. Po čtyřiadvaceti hodinách obránci postupně své pozice ztratili a Slobodan Milošević pohrozil, že nejdříve zabije svoji rodinu, pak i sám sebe.

Palba utichla až v časných ranních hodinách 1. dubna, kdy vládní vyjednávači Slobodanu Miloševićovi přislíbili, že jeho zatčení zároveň neznamená, že ho vydají trestnímu tribunálu do Haagu. V půl páté ráno se nakonec Milošević policii vzdal a byl převezen ozbrojeným konvojem do vězení. Spolu s ním tam zamířila i jeho dcera Marija, která se na obraně rezidence aktivně podílela a při zatčení byla podle policejních zdrojů ozbrojena třemi pistolemi.

Podívejte se, jak se Milošević choval u soudu

Telefon byl stále tichý a já měl dostatek času na přemítání, co se může stát, až na scénu vstoupím já a Slobodana Miloševiće zatknu jménem tribunálu. Hlavou se mi honily dramatické záběry z březnového zatýkání, které jsem sledoval v televizi. A také otázky typu: „Bude existovat nějaká faktická opozice proti jeho vydání do Haagu? Jak bude Milošević reagovat? Pokusí se ho někdo zabít, protože je jediný, kdo zná odpovědi na dosud nezodpovězené otázky, které by způsobily mnoha lidem značné potíže?“

Dospěl jsem k názoru, že bude nejlepší v letadle na cestě do Haagu s Miloševićem navázat vztah, který by mi v následujících týdnech umožnil ho efektivně vyslechnout.

Anglicky neumím ...

Dne 28. června mi zazvonil telefon. Vedoucí naší bělehradské kanceláře mi suše oznámil, abych se okamžitě připravil, že pro mě přijede někdo z vlády. Během pár minut předjela černá limuzína s neprůhlednými skly, já nastoupil a po deseti minutách jsem už vcházel do gigantické budovy státní bezpečnosti Srbska. Tam už čekal ministr vnitra Dušan Mihajlović. Působil napjatým dojmem.

V zadní části objektu čekala helikoptéra pro odlet do Bosny, odkud nás měli eskortovat do Haagu. Letět jsme měli pilot, já a Milošević. Nekompromisně jsem si vedle ochranky prosadil i tlumočníka. Naši bezpečnost jistili agenti srbské tajné služby. Opodál stály tři helikoptéry, jedna velká, dvě o něco menší. 

Měly odstartovat ve stejnou dobu a letět různými směry pro případ, že by se jugoslávská armáda rozhodla podniknout nějakou akci na stroj, ve kterém bude transportován bývalý prezident. Mně ale bylo hned jasné, která helikoptéra bude ta naše.

Fotografie ze dne zatčení Slobodana Miloševiće prvního dubna 2001. Kevin Curtis...

Unikátní fotografie ze dne zatčení Slobodana Miloševiće prvního dubna 2001. Kevin Curtis diktátorovi právě předčítá jeho práva. Tímto aktem byl Milošević jménem tribunálu formálně zatčen. Všimněte si helikoptéry v pozadí.

Stejně jako při zatčení Slavka Dokmanoviće jsem měl i nyní v úmyslu pořídit audiozáznam čtení práv obviněného, proto jsem nahrávací zařízení připevnil na zeď hned u vchodu. Trvalo jen pár minut a u zadní části traktu se objevily dvě černé limuzíny. Z první vystoupil muž v černém obleku, bílé košili a kravatě. Podobně oblečený Slobodan Milošević vystoupil ze zadní části vozu. Vyšel jsem jim v ústrety a dovedl je do míst s nahrávacím zařízením. Zeptal jsem se Slobodana Miloševiće, zda hovoří anglicky, a on odpověděl jedním slovem: „Ne.“

Oficiálně jsem představil sebe i tlumočnici, která pak překládala čtení práv obviněného, včetně sdělení, že je jménem tribunálu zadržen a bude převezen do Haagu. V ten moment jsem v jeho tváři poprvé postřehl nějakou známku pohnutí. Byl skutečně překvapený. 

Na oznámení, že bude následovat osobní prohlídka, popuzeně odsekl, že přichází rovnou z vězení, čili není nutné ho prohledávat. „Teď jste můj vězeň a budete prohledán ještě před nastoupením do helikoptéry,“ oznámil jsem mu suše. Po prohlídce ho odvedli přesně k té helikoptéře, o které jsem uvažoval. Nastoupil se svým kufříkem, následován členem naší ochranky a tlumočnicí. Doprovod jsem uzavřel já a usedl do sedadla přímo proti němu.

Těší vás zatýkat nevinné lidi?

Letěli jsme vojenskou helikoptérou s kamuflážním nátěrem. Pilot se mě anglicky zeptal, zda jsme bezpečně připoutáni. To ponouklo Miloševiće a skvělou angličtinou s lehounkým srbským přízvukem se mě jízlivě zeptal: „Těší vás vaše práce, když při ní zatýkáte nevinné lidi? Jak dlouho už to děláte?“ Ujistil jsem ho: „Jako vyšetřovatel pracuji tak dlouho, že mě nemůžete nijak zastraši. A ano, uspokojuje mě, když mohu předvést obviněné válečné zločince před soud. Až soudní tribunál rozhodne, zda jste, nebo nejste vinen.“ Na to už neodpověděl.

Vzlétli jsme a nabrali kurz na západ do Bosny a Hercegoviny. Mlčky pozoroval krajinu kolem sebe. Nevím, co se mu při tom honilo hlavou. Možná si uvědomoval, že už nikdy srbskou zemi neuvidí. Najednou se probral z letargie: „Kouříte?“ Na mé přitakání mě slušně požádal, zda bych mu jednu cigaretu nenabídl. Sáhl jsem do kapsy pro krabičku: „Tady ale stejně nemůžeme kouřit!“ Slobodan Milošević s povytaženým obočím ukázal prstem na popelník: „Proč si myslíte, že tu jsou popelníky? A navíc, to je moje helikoptéra.“ S otazníkem v očích jsem se obrátil na pilota, ten jen přikývl. Celou cestu z Bělehradu do Bosny jsme tedy společně prokouřili.

Přistáli jsme na americké vojenské základně „Camp Eagle“. Helikoptéra měkce dosedla na konci přistávací dráhy. Uvítala nás četa vojáků amerických zvláštních jednotek. Zaregistroval jsem, že jejich jména na uniformách jsou překryta. Slobodan Milošević důstojně vystoupil, a jakmile se jeho noha dotkla letištní plochy, tónem státníka se mě otázal: „Kde se nacházíme?“ „Přistáli jsme v Bosně.“ Pohotově vytáhl z kapsy kapesník a s úšklebkem, jako kdyby ucítil nepříjemný zápach, se sehnul a kapesníkem otřel boty, demonstrativně předváděje znechucení, že mu na nich ulpěl bosenský prach.

Odvedli nás do nedaleké dřevěné boudy, ve které se nacházely jen prosté lavice. Když jsme vešli, jeden z vojáků začal Slobodana Miloševiće natáčet na kameru. Ten se pokusil s vojáky navázat rozhovor, ale všichni ho ignorovali. Začal rázovat sem a tam a voják s kamerou ho následoval. 

Po chvíli se opět pokusil s vojáky promluvit, když žádal o povolení kouřit. Jeden z vojáků už to nevydržel a striktně oznámil, že kouřit nemůže. To ho povzbudilo k vyjednávání. Další voják beze slova odešel a vrátil se s plastikovým hrnečkem, ve kterém byla voda. Toto vstřícné gesto jsme si vyložili jako němý souhlas a zapálili jsme si, když už nám přinesli i ten popelník.

Asi po hodině a půl čekání jsem uslyšel zvuk leteckého motoru. Jeden z amerických vojáků vyšel ven a vrátil se v doprovodu dalšího muže, příslušníka britských speciálních jednotek SAS. Přiletěl v malém vojenském letadle s rozkazem dopravit Slobodana Miloševiće do Haagu.

Záblesky znejistěly vojáky SAS

Bývalý prezident dostal na ruce pouta a byl vyveden ven do přistaveného letadla. Já ho následoval s jeho kufrem. U letadla mi jeden z vojáků SAS zastoupil cestu a oznámil, že s nimi nepoletím. „Slobodan Milošević je můj vězeň a beze mne neodletí,“ odsekl jsem nekompromisně. Neochotně mě nechal nastoupit. Byl vydán rozkaz zakazující hovor po celou dobu letu a současně dán pokyn pilotovi ke startu.

Ze vzrušené konverzace mezi pilotem a vojáky během letu jsem pochopil, že existuje jisté podezření, že zpráva o vydání Slobodana Miloševiće do Haagu unikla do tisku. Není tedy jasné, kde přesně v Nizozemsku přistaneme. Naší cílovou destinací mělo být letiště s co nejmenším počtem novinářů nebo ještě lépe s žádnými. 

Nakonec bylo rozhodnuto, že přistaneme na letišti Eindhoven. Blížili jsme se k letišti a já se v duchu bavil úsměvnou scénkou, v níž se vojáci mezi sebou dohadovali, který z nich Slobodana Miloševiće z letadla vyvede. Nechal jsem je dostatečně vypovídat, a pak jim jen oznámil, že z letadla s ním půjdu já, protože je to stále můj vězeň. Přistáli jsme, letadlo zastavilo a z okna jsme spatřili záblesky fotoaparátů. Vojáci okamžitě zatáhli všechna okna z důvodu utajení a bez protestů mi odevzdali klíče od pout.

Se zadostiučiněním jsem vyvedl Slobodana Miloševiće z letadla a předal ho nizozemské policii, která ho helikoptérou eskortovala do vězení v Scheveningenu.

Akce skončila a já ke svému velkému pobavení zjistil, že záblesky, které tak znejistěly vojáky SAS, nepocházely od zástupců tisku, ale od našeho kolegy, který si letadlo se zájmem fotografoval.

Až o necelé dva roky později jsem si v plném rozsahu uvědomil ošemetnost situace, do které jsem se při zatýkání Slobodana Miloševiće dostal. Dne 12. března 2003 byl premiér Zoran Đinđić, který o vydání Miloševiće rozhodl, zastřelen na rozkaz Milorada Ulemeka známým jako Legija, který býval jedním z velitelů jednotek Željka Ražnatoviće Arkana. Vlastní premiérovu popravu vykonal Zvjezdan Jovanović, bývalý operativec srbských speciálních jednotek.

Epilog

Zatčení Slobodana Miloševiće a jeho následné vydání tribunálu bylo významným krokem k dokončení mírového procesu na Balkáně. Politická situace ve Svazové republice Jugoslávii se pomalu začala měnit. Nová vládní garnitura usilovala o přiblížení Srbska k Evropské unii, ale jednou ze stěžejních podmínek pro zahájení tohoto procesu byla právě spolupráce s tribunálem.

Slobodan Milošević před tribunálem v Haagu.

Slobodan Milošević před tribunálem v Haagu.

Obžaloba na Slobodana Miloševiće, která celkově čítala na 140 stran, byla rozdělena do tří částí: Kosovo, Chorvatsko a Bosna a Hercegovina. Obžaloba za Kosovo byla potvrzena hlavní prokurátorkou Carlou del Ponte 22. května 1999, druhá za Chorvatsko 27. září 2001 a za Bosnu a Hercegovinu přibližně o dva měsíce později, tedy v době, kdy Slobodan Milošević již byl ve vězeňské cele v Scheveningenu.

Slobodan Miloševič se rozhodl, že se bude během soudního projednávání hájit sám. Prováděl důkladné křížové výslechy všech svědků, které jsme do soudní síně přivedli, což proces značně protahovalo. Postavit se tváří v tvář někomu, kdo byl po dlouhá léta jejich autoritativním prezidentem a kterého vídali jen v televizi, nebylo vůbec jednoduché. Naši svědci se dostávali do velmi svízelných situací a nelze se tedy divit, že jsme s nimi prožívali dojemná osobní dramata, vídali v jejich očích slzy, ale i zažívali nečekaná překvapení, na která jsme museli okamžitě reagovat.

Slobodan Milošević se bohužel světské spravedlnosti nedočkal. Dne 11. března 2006 kolem desáté hodiny ranní ho v cele nalezl vězeňský dozorce již bez známek života. Okresní prokuratura v Den Haagu nařídila důkladné vyšetření jeho smrti, které provedla holandská policie a úřad koronera. Detailní pitvě byl přítomen i patolog ze Srbska a toxikologická vyšetření provedl holandský forenzní institut. Výsledky zkoumání byly předány k posouzení specialistům z několika zemí, včetně Ruské federace, Srbska, Belgie, Francie a Německa.

Výsledky pitvy a dalších forenzních šetření vyzněly jednoznačně – navzdory spekulacím v médiích o možnosti zavraždění, vyšetřovatelé nenalezli žádné stopy vnějšího násilí a ani patologové neobjevili v těle zemřelého stopy jedů nebo chemických substancí, které by jakýmkoli způsobem zapříčinily úmrtí Slobodana Miloševiće. Šetření rovněž vyloučila, že by Milošević mohl spáchat sebevraždu. Smrt, která nastala mezi sedmou a devátou hodinou ranní, měla přirozenou příčinu – rozsáhlý infarkt myokardu.

Milosević byl mrtev, aniž se dočkal spravedlivého rozudku. Pro příbuzné obětí a svědky nemohla být vysvobozující smrt nikdy tímtéž, co spravedlivý trest. Zadostiučinění se jim nedostalo, navzdory přičenění mnoha lidí, kteří Miloševiće dostali až před tribunál. Světská spravedlnost zůstala bezzubá.

O autorovi

Vladimír Dzuro

Emeritní policejní rada se narodil v Kladně a dětství prožil v Buštěhradě. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. 

V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu v Holandsku. V současné době vede kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku. 

Ukázka z pořadu Rozstřel: Vladimír Dzuro

Za dlouholetou úspěšnou práci pro Mezinárodní tribunál obdržel medaili Za službu mezinárodní spravedlnosti. Policejní prezident mu udělil Plaketu Policie České republiky a následně Čestnou medaili za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména Policie České republiky. 

Unikátní osobní svědectví přináší v tištěné i audio podobě kniha Vyšetřovatel – Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou Vladimír Dzuro napsal. V listopadu 2019 vychází ve Spojených státech její anglická verze pod názvem .

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.

Autor:

Nepřehlédněte:

Nejčtenější

Miliony uživatelů řeší problémy s Windows 10. Někomu i zrudla obrazovka

Aktualizace Windows 10

Kontrola aktualizací Windows se v poslední době Microsoftu nedaří tak, jak by měla. Nové aktualizace přinášejí řadě...

USA by mohly prohrát omezený konflikt s Čínou, soudí vědci ze Sydney

Americká ponorka USS Hawaii na manévrech RIMPAC 2018 u Havajských ostrovů

Vojenská nadřazenost Američanů v Jihočínském a Východočínském moři je věcí minulosti. Jejich ozbrojené síly jsou...

Proč byli někteří dinosauři tak velcí? Měli něco, co savci ne

Jedním z evolučních důvodů gigantických rozměrů sauropodů byla pasivní obrana...

Největší suchozemští tvorové všech dob, pravěcí sauropodi, byli výrazně větší než všechna zvířata, která známe z naší...

Firma chtěla krávy bez rohů. Na zvláštní chybu přišli, než zvíře snědli

Geneticky modifikovaný organismus (v tomto případě kráva)

Americká společnost se pokusila genetickou úpravou skotu zbavit krávy bolesti a chovatele práce. Vytvořila plemeno bez...

Podílel se na revolučním objevu. Teď se bojí, jak ho veřejnost přijme

Samuel Sternberg se podílel na objevu nástroje na editaci genu (CRISPR)

Geneticky modifikované děti jsou nezodpovědný, hloupý experiment, myslí si Samuel Sternberg. Americký genetik, který se...

Další z rubriky

Rychlý rozvoj letectví „zabil“ jaky, které se u nás měly licenčně vyrábět

Stíhačky Jak-23 československého letectva

Vstup československého letectva do doby proudové se nesl ve znamení masivního zavádění MiGů-15 do výzbroje jeho...

Smrt přišla rychleji než zvuk. První rakety V-2 udeřily 8. září 1944

raketa V-2

Nebylo proti nim obrany a podle planých nadějí návykovými látkami „udržovaného“ vůdce třetí říše měly srazit zarputilé...

OBRAZEM: V září 1939 lehlo Polsko popelem. Začala druhá světová válka

Střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 nad Polskem

Za úsvitu 1. září 1939 začala německým vpádem do Polska druhá světová válka - nejkrvavější ozbrojený konflikt všech...

Stalin si připil na Hitlerovo zdraví. Kreml podepsal smlouvu s nacisty

Družba německých a sovětských vojáků.

Nacistický voják si přátelsky třese rukou s vojákem Rudé armády. To není fikce, ale skutečnost. K podobným družným...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz