Většinu náletů v syrském konfliktu provádí ruské letectvo pomocí frontových bombardérů Su-24M2 s měnitelnou geometrií křídla a bitevníků Su-25SM. Jedná se o modernizovaná letadla starších typů. Na drtivé množství cílů tam ruské stroje útočí pomocí neřízených pum. Přesto se zdá, že i s tímto nákladem jsou schopné s dostačující přesností útočit na bodové cíle. K tomuto účelu jim slouží sofistikovaný palubní Speciální výpočetní subsystém SVP-24 (специализированная вычислительная подсистема).
SVP-24 určuje přesné místo, možná lépe řečeno okamžik automatického odhozu hloupé pumy tak, aby zasáhla určený pozemní cíl, v reálu dopadla co nejblíže k němu. Systém počítá s přesně známými pozicemi cíle i letadla (ze satelitního navigačního systému GLONASS), rychlostí a výškou letu a úhlu náběhu letadla a také znalostí balistiky konkrétní zbraně. Dalšími vstupy jsou hydrometeorologické podmínky (atmosférický tlak, vítr, vlhkost) v daném prostoru, které jsou časově a výškově proměnlivé. Na přesnosti a dostatku vstupních údajů pak samozřejmě závisí přesnost celého systému.
Start Su-24M2, Sýrie, pumy na závěsnících jsou typu OFAB-250-270.
Propagační list výrobce udává až osmkrát přesnější dopad neřízené pumy na cíl při použití SVP-24 v letounu Su-24M a přesnost aplikace hloupé pumy se tak prý blíží přesnosti aplikace té řízené. Nosič zároveň může v určitých mezích manévrovat i při přibližování k odhozu, což je ve stejném dokumentu vyjádřeno 30 až 40 procentním zvýšením šance na jeho přežití v případě aktivní protiletadlové obrany nepřítele. Jak se k takové hodnotě došlo, tam uvedeno není.
Generálmajor Igor Semenčenko v rozhovoru pro ruské odborné periodikum Vojensko-průmyslový kurýr (Военно-промышленный курьер) publikovaném 2.12.2015 udává, že s SVP-24 je pravděpodobnost zásahu malého podzemního chráněného cíle (např. bunkr) 30 až 40 % a slabě chráněných nadzemních cílů střední velikosti (sklady, budovy, mosty) 60 %. Jeden Su-24M s 12 až 16 hloupými bombami proto dokáže, podle Semčenka, při jedné misi zničit až dva cíle infrastruktury protivníka.
Dáme-li si všechny tyto informace dohromady, byť je můžeme považovat za nepotvrzené, a k tomu vidíme snímky ze syrského letiště, kde Su-24M2 startují zpravidla se čtyřmi hloupými pumami ráže 250 nebo 500 kg, přestože těmi menšími mohou být doslova obsypány, lze to považovat za nepřímý důkaz o účinnosti systému SVP-24.
Historie „zázraku“
I když v souvislosti s angažováním ruské strany v Sýrii o SVP-24 hovoří v superlativech i některá západní média, nespadl dnes tento systém na blízkovýchodní písek z čistého nebe. V roce 1992 byla založena společnost GEFEST I T sídlící v Žukovském (armádní letištní komplex Ramenskoje), která dostávala zakázky od ministerstva obrany na automatizované a informační systémy v oblasti letectví. Záhy byli odborníci Gefestu postaveni před úkol vyvinout počítačový palubní systém pro modernizaci Su-24M.
V roce 1996 tak přišel na svět nám již známý SVP-24 (teď již víme, proč ta „24“ v typovém označení). Cesta k dnešnímu operačnímu použití však byla dlouhá, projekt byl několikrát zastaven a opět obnoven. V konkurenci s jinými projekty padala podezření na korupci, zkrátka jak to známe i z jiných zemí. V prvním desetiletí nového tisíciletí pak prošly Su-24M2 s Gefestem úspěšně zkouškami a poté byl takto vybaven neznámý počet letounů zařazených do aktivní služby.
Suchoje po modernizaci spočívající především v instalaci SVP dostaly označení Su-24M2. (Je pravda, že ta „2“ se u příslušných strojů mnohdy neuvádí. A je to ještě složitější, jako Su-24M2 se označují i stroje dle jiného modernizačního programu od NIIREKu, který se ale netýká nového hardwarového vybavení takového rozsahu a funkcí jako Gefest.)
Samotný SVP-24 se skládá z několika komponent rozmístěných v prostorách letadla a komunikuje s externími pozemními, vzdušnými i kosmickými systémy, od nichž přebírá potřebná data. Je tedy jedním z prvků tzv. digitálního bojiště. A neslouží pouze k zaměřování hloupých pum, zpřesnila se navigace a zvýšila bezpečnost letu v přízemní výšce v automatickém režimu. V neposlední řadě se dokonce snížily, byť ne příliš výrazně, náklady na údržbu a servis avioniky.
Potenciál nového systému vedl k jeho modifikacím pro použití v dalších letounech starších typů. A tak dnes známe například SVP-24-22 pro strategické bombardéry Tupolev Tu-22, SVP-24-25 pro bitevníky Suchoj Su-25, SVP-24-27 pro stíhací bombardéry MiG-27 a pro výcvikové účely dokonce SVP-24-39 pro stále používaná Aera L-39 Albatros.
Ruské pumy používané v Sýrii
Fotografie ruských letadel ze Sýrie ukazují celou řadu typů neřízených pum. Jak už bylo zmíněno, k jejich distribuci na cíle slouží především letouny Su-24M2 a Su-25SM.
Stejné pumy se objevily při opearcích nad Sýrií i ve výzbroji dálkových bombardérů Tu-22M3M. Nasazeny byly při akcích strategického letectva, kdy letouny Tu-22M3M, Tu-95MS a Tu-160 operovaly ze základen na území Ruska. Zatímco Tu-95MS a Tu-160 nad syrské území ani nezavítaly a posílaly na cíle střely s plochou dráhou letu, tak dvaadvacítky měly pumovnice naplněné „malými“ tříštivo-trhavými OFAB-250-270, které použily proti soustředění bojovníků IS u Deir ez-Zor.
Start bitevníků Su-25SM, Sýrie, pumy na závěsnících jsou typu OFAB-250-270.
Když už jsme u těch pum, tak právě 266 kilogramové OFAB-250-270 jsou na fotografiích vidět snad nejčastěji. Mezi další typy neřízených pum používaných ruským letectvem v Sýrii lze zařadit čtvrttunové a půltunové trhavé FAB-250 a FAB-500, protibetonové BetAB-500 nebo kazetové RBK-250.
Vedle neřízených pum dochází v menším měřítku i k použití těch chytrých. Jsou to například nejmodernější KAB-500S se satelitním naváděním, které se zavěšují pod stíhací bombardéry Su-34. Pro úplnost můžeme ještě zmínit použití řízených raket vzduch-země a raketových bloků s neřízenými raketami. Ale to už je vše mimo téma „hloupých“ pum aplikovaných pomocí SVP-24.
Rozdání medailí
Rakouské periodikum Contra Magazin píše: „Zatímco NATO, a především Spojené státy, investují do velmi přesně naváděných zbraní a totálních sledovacích systémů, Rusko využívá svůj technologický důvtip k minimalizování nákladů.“
Ale tak jednoduché to není. Nesmíme si pod tím představit například to, že použití takových systémů, jako je SVP-24, zcela odsune chytré bomby do propadliště dějin. Když chceme zhruba zhodnotit význam SVP-24, tak nesmíme zapomínat, že výpočet odhozu pum není jeho jedinou funkcí, jak již bylo zmíněno výše.
Při porovnání s „konkurenčními“ způsoby řešení přesného bombardování však vidíme jeho výhody i nevýhody nejlépe. Používá se totiž „levná“ standardní munice, bez použití rozšiřujících sofistikovaných souprav (jako u americké JDAM), takže náklady na samotnou munici se tímto vůbec nezvyšují a nevyžaduje ani tak ohleduplné zacházení.
Jako nevýhodu lze brát nemožnost ovlivňovat trajektorii pumy po odhozu z letadla, na druhou stranu nehrozí ztráta signálu, k čemuž například může dojít kvůli mrakům, kouři nebo prachu u laserem naváděných zbraní. Z toho vyplývá i nemožnost použít SVP-24 proti pohyblivým cílům, i když to nelze brát jako dogma, viz. pohybující se kolona, apod.
Už z principu pak musí být ta „nejchytřejší“ munice vždy o něco přesnější než hloupá puma za použití SVP-24, kde přesnost určuje především dostatek a správnost vstupních údajů pro příslušný výpočet.
Původní článek pro web Armádní noviny byl redakčně upraven a rozšířen.
