Dne 19. června 1945 byl přijat dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., zvaný též velký retribuční dekret a spolu s ním i zvláštní dekret o Národním soudu. Z latiny vycházející pojem retribuce se v právním smyslu v Československu po druhé světové válce používal pro stíhání zločinů, kterých se dopustili nacisté či domácí kolaboranti. Dobově se užívalo i pojmu „národní očista“. Retribuce se staly již v době londýnského exilu, ale zejména poté na osvobozeném území předmětem ostrých politických diskuzí a sporů a zejména jejich skutečná aplikace přinesla řadu kontroverzních situací. Nicméně celou problematiku je nutné vidět v souvislostech a mezinárodním srovnání.
Rozhodující úlohu při přípravě retribuce sehrála již československá exilová vláda v Londýně, která zejména spolu s vládou polskou vyvinula velké úsilí, aby se o potrestání válečných zločinů rozhodlo i na mezinárodní úrovni. To našlo svůj výraz v deklaraci představitelů devíti okupovaných zemí z 13. ledna 1942 o potrestání válečných zločinců, známé i jako Svatojakubská deklarace. Nacistická zvěrstva páchaná po atentátu na Reinharda Heydricha od května 1942 urychlila jak mezinárodní jednání o potrestání válečných zločinů (čs. stranu reprezentoval dr. Bohuslav Ečer), tak i přípravu vlastního československého retribučního dekretu. Ten nakonec exilová vláda přijala ještě před koncem londýnského prozatímního státního zřízení 1. Února 1945 jako prezidentský dekret č. 6/1945 Úř. věst. čsl., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (MLS).
Tento dekret se ale v Československu v rámci vlády Národní fronty neuplatnil. Nejprve Slovenská národní rada trvala na vydání svého vlastního předpisu a pro české země se zase mělo vyčkat, jak skutečně vypadala domácí kolaborace.
Tvrdší pojetí retribuce, než schválila exilová vláda v Londýně, si přál jak Košický vládní program, tak i někteří členové nové vlády, zejména komunisté. Proto byl vlastní dekret přijat teprve v polovině června, i když některé mimořádné lidové soudy (například v Brně) již zahájily svoji činnost. MLS v Brně vynesl podle původního londýnského dekretu i první tresty smrti, které byly vykonány již dne 8. června 1945 v bývalé německé tělocvičně (Turnhalle) pod Špilberkem. Popraven byl příslušník gestapa Leopold Potschka a udavač sousedů za poslech cizího rozhlasu Václav Bébar.
Pětičlenné senáty lidových soudů: v čele profesionální soudce, další byli soudci z lidu |
Velký retribuční dekret nicméně z londýnského textu vycházel. Zpřísnil ale některé tresty, například za udavačství. V sídle krajských soudů podle něj vznikaly mimořádné lidové soudy. Ty soudily v pětičlenných senátech, v jejichž čele stál soudce z povolání, avšak dalšími soudci byli soudci z lidu navrhovaní okresními národními výbory. Obžalobu předkládal soudu veřejný žalobce a na vyšetřování se podílel i vyšetřující soudce. Největší význam pro celé řízení mělo v praxi vyšetřování uskutečňované bezpečnostními orgány a vyšetřovacími komisemi okresních národních výborů, jejichž zjištění ve velké míře konečné rozhodování mimořádných lidových soudů ovlivňovaly.
Právě tyto komise totiž prověřovaly tisíce udání, shromažďovaly důkazy, zajišťovaly podezřelé a rozhodovaly, které případy budou předány k podání obžaloby. Nad činností vyšetřovacích komisí okresních národních výborů měly dohlížet vyšetřovací komise Zemských národních výborů a od června i tzv. Komise pro vnitřní národní bezpečnost Zemského národního výboru v Praze.
Za udavačství smrt
Dekret zejména zpřísňoval tresty za činy, které byly trestné již podle zvláštního zákona na ochranu republiky z roku 1923 a to, pokud se odehrály v tzv. době zvýšeného ohrožení republiky, tj. dokonce již od mobilizace v květnu 1938 do konce války (po prodloužení účinnosti dokonce až do konce roku 1946).
Mezi nově trestané skutky podle velkého retribučního dekretu patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických či fašistických organizacích (nejen německých, ale i českých, slovenských nebo maďarských jako byla Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlinkova garda apod.), propagace fašistického či nacistického hnutí či rozvracení hnutí směřující k osvobození republiky v cizině.
Zvláštní trestné činy byly spatřovány i v majetkových jednáních ve prospěch Německa či v udavačství, které mohlo být trestáno i smrtí, pokud mělo za následek ztrátu lidského života. Kromě trestů odnětí svobody mohl soud uložit i ztrátu občanské cti a zařazení do zvláštních nucených pracovních oddílů. Ve prospěch státu mohlo být vysloveno též propadnutí majetku. Za nejtěžší zločiny mohl soud uložit trest smrti.
Tímto pojetím potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů včetně jejich zpětné působnosti se československé retribuční předpisy nelišily zejména od francouzských, nizozemských, belgických, polských či norských, a to včetně využití mimořádných soudních orgánů a obdobně definovaných trestných činů. Válečné zločiny ostatně byly nově definovány i mezinárodním právem, a to zejména pro účely Mezinárodního soudního tribunálu pro nacistické zločince v Norimberku.
778 trestů smrti, 741 doživotí, ...
Před mimořádnými lidovými soudy skutečně skončila řada válečných zločinců. Mezi nimi například SS-Obergruppenführer a státní ministr pro Čechy a Moravu K.H. Frank, zastupující říšský protektor K. Daluege, náměstek pražského primátora J. Pfitzner či členové gestapa, včetně toho kladenského, kteří měli na svědomí Lidice. Mezi další významné případy patřil proces s velitelem Malé pevnosti v Terezíně H. Jöckelem a jeho zástupcem W. Schmidtem před MLS v Litoměřicích. V obdobných závažných kauzách bylo uloženo celkem 778 trestů smrti a 741 trestů odnětí svobody na doživotí.
Většinu případů před mimořádnými lidovými soudy však tvořily případy jednání proti československému státu, členství v nacistických organizacích či projevy domácí kolaborace. Zároveň však každý z dosud zkoumaných soudů vykazoval vlastní regionální specifika, například ve skladbě žalovaných skutků a ukládaných trestů. Lišily se samozřejmě též trestné činy páchané Němci a Čechy, když členství v nacistických organizacích či v Sudetendeutsches Freikorps převažovala u Němců, zatímco nejvíce souzených případů se u Čechů týkalo různých forem kolaborace a udavačství.
Jako udavači a kolaboranti byli ostatně souzeni a odsouzeni k trestu smrti i Karel Čurda a Viliam Gerik, jejichž udání na gestapu vedlo před 75 lety k zatčení členů domácí odbojové sítě a následnému zastřelení skrývaných parašutistů včetně těch, kteří provedli atentát na Heydricha. Čurda a Gerik byli přitom též původně členy výsadků Out Distance respektive Zinc.
Účinnost retribučního dekretu skončila až v květnu 1947 |
Účinnost velkého retribučního dekretu byla několikrát prodlužována, nakonec byla ukončena symbolicky v předvečer 2. výročí vypuknutí Pražského povstání 4. května 1947. Pokud do té doby nebylo trestní řízení skončeno právoplatným rozhodnutím ve věci samé, pokračoval řádný soud v trestním řízení podle předpisů o řízení před ním platných, ale přitom užil hmotněprávních ustanovení velkého retribučního dekretu.
Odsouzeni celkem na 206 334 let
Ze souhrnných zpráv všech mimořádných lidových soudů sestavilo ministerstvo spravedlnosti závěrečný statistický přehled, který byl přednesen ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou na půdě ústavodárného Národního shromáždění a vyšel i tiskem pod názvem Na soudu národa. Veřejní žalobci všech 24 mimořádných lidových soudů se zabývali celkem 132 549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídili 130 114 případů, takže po 4. květnu 1947 zůstalo pouze 2 435 nevyřízených případů. Z vyřízených případů veřejní žalobci podali žalobu v 38 316 případech a 4 592 postoupili k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40 534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání dle velkého retribučního dekretu, ovšem z valné většiny se tyto případy staly předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle tzv. malého retribučního dekretu.
Ve 31 793 případech došlo k přerušení trestního řízení, poněvadž pachatel byl neznámého pobytu nebo zemřel. Z celkového počtu odsouzených bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti (475 Němců, 234 Čechů), 741 osob k doživotnímu těžkému žaláři. K dočasnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno celkem 19 888 osob na celkem 206 334 let, z toho tedy vyplývá průměrný trest odnětí svobody v trvání deseti let. A těmto osobám téměř ve všech případech bylo uloženo, aby si celý trest či jeho poměrnou část odpykaly ve zvláštních nucených oddílech.
V 745 případech byli obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu velkého retribučního dekretu, ale z důvodu § 16 téhož dekretu bylo upuštěno od vyměření trestu. Konečně 1 634 případů bylo postoupeno od zahájení hlavního líčení řádným soudům z důvodu nedodržení původní podmínky třídenní lhůty k vynesení rozsudku, nebo později šlo o zvlášť komplikovanou povahu souzeného případu. Na 9 132 osob bylo osvobozeno. Zbývající případy v počtu 5 129 byly buď spojeny s jinou trestní věcí, nebo bylo nutné trestní řízení přerušit pro neznámý pobyt žalovaného, popř. zastavit, poněvadž žalovaný zemřel atd.
Vlajka, Liga proti bolševismu, protektorátní vláda a další
Pokud se skutků podle velkého retribučního dekretu dopustili významní protektorátní představitelé – tj. protektorátní prezident E. Hácha, členové protektorátní vlády, členové ústředního vedení Vlajky, Kuratoria, činovníci České ligy proti bolševismu či významní novináři, úředníci a průmyslníci zřizoval pro ně dekret č. 17/1945 Sb. tzv. Národní soud.
Tento soud fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný. Fungoval-li jako soud čestný, mohl vyslovit, že výše uvedené osoby se po 28. květnu 1938 „nechovaly, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Poté byly zbaveny aktivního a pasivního volebního práva a některých dalších práv politických. Žalobu zastupoval národní prokurátor, který rozhodoval, které z osob určených obecně dekretem o Národním soudu budou skutečně před Národní soud postaveny.
Národní soud projednal celkem 36 trestních žalob proti 80 osobám a pouze ve třech případech působil jako soud čestný. Vzhledem k tomu, že E. Hácha zemřel před ustavením soudu ve vazbě na Pankráci, staly se nejvýznamnějšími případy vedenými před Národním soudem procesy s členy protektorátní vlády J. Krejčím, R. Bienertem, A. Hrubým, J. Kamenickým a J. Kalfusem, a poté i s ministrem vnitra a generálem četnictva J. Ježkem a ministry protektorátní vlády J. Kaprasem a D. Čiperou. Ve zvláštním procesu byli souzeni významní představitelé vlád druhé republiky J. Havelka, R. Beran a J. Syrový. Uvedená jednání Národního soudu probíhala ve vzrušené atmosféře. Soud se i přes nátlak vlády nakonec neodhodlal uložit ani jeden trest smrti pro členy protektorátní vlády.
Nejvyšší tresty doživotí a 25 let těžkého žaláře dostali A. Hrubý respektive J. Krejčí, R. Beran a J. Syrový pak 20 let těžkého žaláře. Neuspěly ani snahy především komunistů prosadit obnovu řízení a tím i přísnější tresty pro členy protektorátních vlád. Mezi dalšími obviněnými, kteří se dostali před Národní soud, patřili představitelé Národního souručenství, Vlajky, Kuratoria, České ligy proti bolševismu i průmyslník J. Baťa, odsouzený v nepřítomnosti k 15 letům těžkého žaláře.
K trestu smrti bylo nakonec odsouzeno 18 osob – mezi nimi představitelé Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže či syn E. Moravce Igor, který působil jako důstojník SS. Zvlášť vysoké tresty vynesl Národní soud i ve zvláštním procesu proti aktivistickým novinářům. Celkem sedm z nich bylo odsouzeno k nejvyššímu trestu, mezi nimi i V. Krychtálek či E. Vajtauer, odsouzený v nepřítomnosti.
Osobní vyřizování účtů a zneužití komunisty
Československé retribuce (zejména ty prováděné podle velkého retribučního dekretu) je třeba hodnotit v dobovém kontextu a v mezinárodním srovnání. Trpěly řadou problémů, od snahy o politické ovlivňování kauz, jak jsme viděli u Národního soudu (a prokázat to lze i na regionální úrovni), přes osobní vyřizování účtů až k omezením práv obviněných vyplývajícím často snahy dosáhnout „rychlé odplaty“.
Veřejná poprava Josefa Pfitznera, které přihlížely i děti pak vedla k nařízení, že popravy mají být prováděny sice i nadále veřejně, avšak ne v místech, kde je mohli pozorovat náhodní diváci a lidé z oken sousedních domů. I nadále se tak jak na řízení u MLS, tak i na prováděné popravy vydávaly zvláštní vstupenky. Upozornit je nutno i na ovlivnění voleb v roce 1946, neboť sdělení obvinění podle retribučních předpisů omezilo i volební právo a některé z ukládaných rozsudků mohly sledovat i zištné cíle.
Nedlouho po únorovém převratu byla obnovena účinnost velkého retribučního dekretu za nového ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 totiž označil tzv. vládní akční program z 10. března 1948 nově ustaveného Gottwaldova kabinetu provedenou retribuci jako nedůslednou a za jeden z kořenů vládní krize. Viníky měli být hlavně národněsocialističtí ministři spravedlnosti a většina profesionálních soudců! Znovuobnovení účinnosti velkého retribučního dekretu a revize výsledků činnosti mimořádných lidových soudů mělo posloužit jako jeden z instrumentů k totálnímu ovládnutí společnosti.
O autoroviJan Kuklík, narozen 1. srpna 1967 je český právník, právní historik, vysokoškolský pedagog a od února 2014 děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se jak na dějiny angloamerického práva, tak na právní dějiny Československé republiky, úzce pak na historii československého odboje za druhé světové války a dějiny komunistického Československa. Vede semináře z českých a československých právních dějin, přednáší dějiny práva a státu evropských zemí a USA a vyučuje další kurzy z oblasti právní historie. Zdroj: Wikipedia.cz |
Na 3. schůzi čtvrté vlády dne 12. března 1948 byla schválena jak osnova zákona č. 34/1948 Sb., o revizi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti, tak osnova zákona č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení.
Účelem zákona bylo rychle ukončit případy, které se po dva roky nedaly vyřešit, a sjednat revizi řízení, resp. výměry trestů v „křiklavějších a veřejnost pobuřujících případech“. Pro tyto případy mohlo být na návrh veřejného žalobce pravomocně skončené trestní řízení zahájeno nebo i pokračováno bez podmínek a formálností obnovy.
Ministr spravedlnosti podle tohoto zákona nově získal absolutní kontrolu nad personálním obsazením mimořádných lidových soudů, neboť ustanovoval přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání ze soudců v činné službě. Jmenoval taktéž i soudce z lidu ze seznamů sestavených okresními národními výbory a veřejné žalobce ze státních zástupců, ze soudců v činné službě nebo z osob zapsaných v seznamu obhájců.
Mimořádné lidové soudy podle tohoto zákona byly výlučně příslušné rozhodovat o trestných činech uvedených v retribučním dekretu a to i o trestných činech spáchaných osobami mladistvými. Tento zákon dále měnil obsazení senátu, jelikož nově měl rozhodovat tříčlenný senát složený z jednoho soudce z povolání a dvou soudců z lidu. Pokud ovšem předchozí řízení skončilo rozsudkem, pak soudil ve stejném složení jako dle velkého retribučního dekretu, tedy jeden soudce z povolání a čtyř soudců z lidu.
Lhůta k provedení retribucí byla stanovena do konce roku 1948, ovšem bylo žádoucí, aby byla skončena do konce září či října 1948. Pro zdárné ukončení do tohoto data resort spravedlnosti nařídil veřejným žalobcům, aby řízení urychlili. Dále měli být v kontaktu s vyšetřujícími soudci, nechávat se od nich informovat o stavu vyšetřování, usměrňovat průběh vyšetřování a dávat vhodné pokyny k urychlení šetření. Nakonec měli zjistit politicky závažné případy a ty, na jejichž projednání byl zájem.
Retribuce tak byla ukončena až 31. prosince 1948, kdy ještě téhož dne probíhala činnost několika mimořádných lidových soudů. Celkem bylo odsouzeno od 2. dubna 1948 do 31. prosince 1948 v českých zemích 1 391 Čechů a Slováků, 902 Němců, na Slovensku 511 Čechů a Slováků a 242 Němců.
Snaha zneužít obnovenou retribuci k třídnímu boji do jisté míry selhala, o revizi retribuce například nebyla publikována jediná oficiální zpráva. Přesto se vyskytly případy zmanipulovaných trestních řízení, vedených v rozporu s trestním řádem, důkazní řízení se provádělo nedůsledně anebo zcela účelově. To ostatně vyplývá i z rehabilitace provedené v 90. letech. Po neúspěšném obnovení retribuce však komunistický režim přistoupil k přípravě vlastního represivního zákonodárství, zejména zákona č. 231/1948 Sb. o ochraně lidově demokratické republiky a ke zřízení Státního soudu. Začala se psát kapitola politických procesů 50. let, která do jisté míry využila i společenské atmosféry a oslabení základů právního státu, které nepochybně retribuce let 1947-1948 způsobila.
Jiný pohled na poválečné období a dění kolem dekretů přináší Jaroslav Ostrčilík v tomto článku.
