Před dvěma týdny proběhl Sudetoněmecký den, na kterém již podruhé nechyběly ani špičky české politiky. Zato sousloví Beneš-Dekrete člověk v projevech hledal marně, zástupci vyhnaných očividně proces sblížení nechtějí ohrozit ožehavým tématem. Ovšem přestože se vyhnanci již dávno fakticky, a loni i formálně ve stanovách Sudetoněmeckého krajanského sdružení, zřekli „nároku na domovinu“, dekrety jim nadále nedají spát. Není se čemu divit, výnosy prezidenta republiky připravily bezmála dva a půl milionu Čechů a Moravanů německé národnosti o všechen majetek a vyhnaly je ze země, kryla se jimi mnohá zvěrstva od hromadného znásilňování po masové vraždy.
Klíčovou normou byl takzvaný velký retribuční dekret neboli Dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, vydaný 19. června 1945 a se zpětnou účinností stanovující přísné tresty za skutky spáchané v období druhé světové války. Zavedl zcela novou skutkovou podstatu udavačství, za které mohl být uložen i trest smrti. K provedení dekretu byly na úrovni krajských soudů zřízeny Mimořádné lidové soudy, které soudily s významným omezením práv obviněných, bez možnosti podat odvolání a s vyloučením případné prezidentské milosti. Trest smrti měl být vykonán do dvou hodin po vyhlášení rozsudku a poprava mohla být veřejná.
Krvavé léto bez konce
Málokdo si dnes uvědomuje, že tyto právní nástroje byly používány i k perzekuci názorových odpůrců komunistického režimu. Na základě dekretů č. 16 a 138 (o trestání některých provinění proti národní cti, nazývaný malý retribuční) bylo odsouzeno na 22 tisíc osob, z nichž jen polovinu tvořili občané německé a zhruba 15 % maďarské národnosti.
Postavila se za ně celá vesniceJeden z mála aktů občanské odvahy provázel vysídlování rodiny Zdeňka Hloucha v Klučově na Třebíčsku. Hlouch byl zatčen v červnu 1951 a za velezradu odsouzen k 16 rokům těžkého žaláře. Jeho žena a tři dcery ve věku tří, sedmi a devíti let měly být odvlečeny do Račiněvsi v severozápadních Čechách, v předvečer stěhování se však na návsi shromáždila malá demonstrace a 49 místních žen a jeden rolník podepsali nesouhlasný dopis prezidentu republiky. Gottwald jim samozřejmě neodpověděl, zato se podepsaní ocitli v hledáčku StB. |
Platnost retribučních dekretů byla prodlužována i daleko za rámec takzvané národní revoluce, zprvu do května 1947. Možnost drakonicky ztrestat zrádce lidu a třeba také zbavení volebního práva každého, kdo jen obdržel předvolání k soudu na základě retribučních dekretů (zákon č. 28/1946 Sb.), se totiž velice hodila síle, které poválečné bezpráví umožnilo postupně převzít celý stát.
Košický program, dohoda mezi londýnskou exilovou vládou a komunisty, kteří válku přečkali v Sovětském svazu, zredukoval barvitý svět prvorepublikové demokracie na jediné čtyři povolené strany v Čechách a na Moravě a čtyři na Slovensku. V obou polovinách republiky k nim patřili komunisté, před válkou čtvrtá nejsilnější strana (těsně přes 10 procent v roce 1935, PDF).
Komunistické straně se už v roce 1945 podařilo ovládnout klíčová ministerstva vnitra, informací, zemědělství a obrany. Obrovský vliv jim zajistila také instituce národních výborů, původně provizorních správních orgánů na komunální úrovni. Komunisté v nich měli vyhrazenu čtvrtinu křesel, ale často si uzurpovali daleko větší podíl, kupříkladu v Národním výboru pro Velké Brno.
Protiněmecká hysterie také přivedla do řad komunistů mnohé pachatele poválečného násilí, sortu lidí, kteří jsou pro svůj prospěch schopni čehokoliv s kýmkoliv. Karol Pazúr, velitel masakru 265 civilistů na Švédských Šancích, byl za války člen Hlinkových gard fašistického Slovenského štátu, aby po ní vstoupil do KSČ, stal se vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a donašečem StB. Pochybnou kariéru udělal také hlavní zodpovědný za násilné vyvedení až 27 tisíc Brňanů z města Bedřich Pokorný. Pravděpodobně konfident gestapa, stal se po únoru 1948 zástupcem velitele StB a v říjnu 1949 přednostou její správy pro tábory nucených prací.
Proti českým a moravským Němcům, které bylo slovy prezidenta republiky nutno vylikvidovat, si komunisté vyzkoušeli, jak lze bezpráví zaobalené do jazyka paragrafů hromadně využít proti komukoliv, kdo stojí v cestě. Zmíněné zbavení volebního práva se dotklo 250 až 300 tisíc občanů, často lidí komunistům nelibého smýšlení, což znamenalo významnou deformaci výsledku voleb v květnu 1946 ve prospěch KSČ. A jen pár týdnů po únorovém převratu 1948 byl o rok dříve ukončený retribuční proces obnoven a na základě obou dekretů odsouzeno dalších 1 244 osob, tentokrát však především Čechů.
Noc na vesnici
Dekrety spojené s poválečným násilím se však hodily i v dalších letech po únorovém puči. Konkrétně na podzim roku 1951, když byla spuštěna Akce K jako kulak, tedy vyvlastnění a často také vyhnání starých sedláckých rodů z jejich půdy. Majetek odsouzených sedláků měl beze zbytku propadnout státu, ovšem mnohá hospodářství patřila více rodinným příslušníkům zároveň. K okradení těch, kdo nebyli odsouzeni řádným soudem, proto režim využil dekret prezidenta republiky ze dne 19. května 1945, celým názvem O neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.
Místo k přesídlení „rodinného celku“ stanovilo Ministerstvo národní bezpečnosti na základě doporučení StB a odsun rodiny byl zpravidla proveden do tří dnů po vydání rozhodnutí. Pod trestem vysoké pokuty či odnětí svobody měli členové rodiny zakázáno vrátit se do svého domova či jen opustit obec, kam byli odvlečeni. Měli pracovat na státních statcích, ovšem ne v živočišné výrobě, na kterémžto úseku mohli tito třídní nepřátelé „nejlépe“ a nejzákeřněji vykonávat škůdcovskou činnost. Navíc v rodinách chyběl hospodář, který seděl za mřížemi, pro státní statky tedy byly spíše zátěží a mnohé odmítaly přesídlence přijmout. Akce K proto zpočátku probíhala velmi pomalu a ze svého gruntu na druhý konec republiky byly vyhnány „jen“ asi čtyři tisíce lidí.
Operaci ovšem brzdily bohužel pouze organizační potíže. Po temnu válečných roků a divokém létě 1945 stihla vesnici kolektivizace. Rolníci, kterým se do JZD nechtělo, se museli vypořádávat se stále silnějším ekonomických nátlakem a perzekucí. Do toho vrcholil prve propagandistický a později trestněprávní boj proti zemědělcům s větším hospodářstvím. Vesnická společenství se tedy už více než dekádu různou měrou rozpadala, a estébáci proto nenaráželi na nesouhlas, natož na odpor vůči postupu proti „vesnickým boháčům“. Tu a tam, kupříkladu na poválečným vyhnáním postiženém Jihlavsku, musely úřady naopak brzdit radikálnost některých místních.
O autoroviJaroslav Ostrčilík (*1983) před devíti lety založil tradici Pietních pochodů do Pohořelic a organizuje také letošní Pouť smíření, která na ně navazuje. Je jedním z iniciátorů Roku smíření, pásma akcí, které se věnují holocaustu, nacistickému teroru a poválečnému násilí v Brně. Podílel se i na řadě dalších podobných projektů, například je předsedou Fora pro česko-rakouský dialog. |
„Komunisté nejenže využili Benešovy dekrety jako jeden z nástrojů perzekuce politických oponentů,“ říká historik Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie věd ČR. „Poválečná anarchie měla značný vliv na tvorbě situace, která posléze umožnila únorový puč a následný teror.“ Málokoho tak zvedlo ze židle, když se po únoru opět přestala ctít presumpce neviny a funkce obhajoby byla postupně redukována na pouze formální. A jako bezprostředně po válce i v „lidovém“ soudnictví platilo, že pravidla trestního řízení a další předpisy v praxi beztak moc neznamenají. Bezpečnostní složky opět měly vše dovoleno, StB mučila obviněné a v těch nejhorších trestních zařízeních se s odsouzenými nakládalo stejně krutě jako s Němci ve sběrných táborech.
Proces dobově nazývaný národní očista tak plynule přešel do diktatury jedné strany respektive jí připravil půdu. Demokracie v Československu nezhasla až v únoru 1948, ale vlastně se do země po válce vůbec nevrátila. Zatímco tedy zástupci vyhnaných mluví o symbolice vyjmutí Benešových dekretů z českého práva vzhledem ke svému osudu, možná bychom se měli také ptát, co dekrety znamenaly pro další osud naší země a co jejich setrvávání v právním řádu republiky znamená pro nás, kteří v Čechách a na Moravě žijeme dnes.
Právník a právní historik prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. vnímá spojení retribučních dekretů a dění v padesátých letech jinak. Jeho popis a přehled událostí najdete zde.
