náhledy
Mezi nejcennější poklady slavné sbírky historických letadel Shuttleworth Collection patří dvojplošník S.E.5a, jeden z nejlepších stíhacích letounů první světové války. Přibližme si tento létající unikát prostřednictvím statického i dynamického obrazového materiálu.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Sbírku Shuttleworth Collection, která od roku 1963 plní i roli muzea pro veřejnost, začal budovat v roce 1928 automobilový závodník a pilot Richard Ormonde Shuttleworth (1909–1940). Kromě letadel sbírka obsahuje i techniku pozemní, jako jsou motocykly a automobily, ale i parní lokomobily a traktory. Sídlo Shuttleworth Collection najdeme u vesnice Old Warden, asi 65 kilometrů severně od centra Londýna.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Stíhačka S.E.5a se ve stáji, respektive v hangáru Shuttleworth Collection objevila po rekonstrukci ve druhé polovině 50. let. Později došlo k dalším opravám, včetně výměny poškozeného motoru za jiný. Z letadel vyrobených v době první světové války sbírka obsahuje ještě víceúčelové Avro 504K a dvoumístný stíhací a průzkumný Bristol F.2b Fighter. Z později vyrobených „prvoválečných“ strojů to je především stíhací Sopwith Pup, který vznikl úpravou exempláře jeho poválečné dvoumístné civilní verze Sopwith Dove vyrobeného v roce 1920. A jako novodobé repliky (myšleno v pravém slova smyslu, nejsou to tedy zmenšené napodobeniny) potom vznikly stíhačky Bristol M.1C, Sopwith Camel a Sopwith Triplane (řazeno vtipně podle počtu křídel, ne podle prvního letu prototypu originálu).
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Stíhačka RAF S.E.5a je dnes často nazývána jako Spitfire první světové války. RAF v typovém označení označuje stvořitele letounu Royal Aircraft Factory. Samotná výroba, která dala v letech 1917 a 1918 celkem 5270 kusů, probíhala u několika výrobců. Zatímco v RAF jich vznikly „pouhé“ dvě stovky, tak naopak nejvíce přispěl Vickers s více než dvěma tisíci exempláři. Jako zajímavost uveďme, že když bylo v roce 1918 ustanoveno ze svých předchůdců Královské letectvo (RAF, Royal Air Force), došlo k přejmenování Royal Aircraft Factory na Royal Aircraft Establishment (RAE), aby nedocházelo v případě používání zkratek k záměně.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Zde již máme v letu a v plné kráse RAF S.E.5a a Bristol F.2b Fighter ze Shuttleworth Collection.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
A tentokrát z čelního pohledu RAF S.E.5a s větším kamarádem Bristol F.2b Fighter ze Shuttleworth Collection
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Letoun S.E.5a s číslem F-904, který vlastní Shuttleworth Collection, vyrobili koncem války v továrně Wolseley Motors (ta vyrobila v licenci celkem 451 letadel S.E.5a). Stroj dostala v listopadu 84. peruť Královského letectva a 10. listopadu 1918, tedy den před vyhlášením příměří, na něm major Charles E. M. Pickthorn sestřelil kolem desáté hodiny dopolední poblíž belgické vesnice Chimay německou stíhačku Fokker D.VII. Pro skórujícího šťastlivce, který mimochodem dva dny předtím převzal velení 84. perutě, to bylo páté vzdušné vítězství, přineslo mu tedy titul stíhacího esa. Jednalo se také o jedno z posledních vzdušných vítězství první světové války.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Několik let po válce si tento konkrétní stroj S.E.5a odkoupil major John C. Savage, bývalý pilot Královského letectva, který ve velkém k radosti pozemšťanů „čmáral“ kouřem po obloze. Při převodu do civilu dostal letoun F-904 civilní imatrikulaci G-EBIA. A opět dodejme, že to nebyl zdaleka jediný letoun S.E.5a, který si Savage pro své podnikání pořídil. Ostatně další z jeho S.E.5a, G-EBIB, je vystaven v londýnském Science Museu, a to v podobě, v jaké ho Savage používal pro tvorbu kouřových stop na obloze, tedy s výfuky prodlouženými až za ocasní plochy.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Po kouřové epizodě téměř tři dekády uskladněný S.E.5a G-EBIA byl v roce 1955 z roli zapomenutého statisty zachráněn. Pro Shuttleworth Collection ho zrestaurovali zaměstnanci a učni Royal Aircraft Establishment (RAE). Zajímavé je, že při této rekonstrukci nedostal svou původní podobu stroje čísla F-904, ale měl stříbrné zbarvení (v celostříbrném zbarvení používal po válce letouny Savage) a číslo D7000, o čemž podává svědectví tato fotografie z Farnborough Airshow 1962. Později se naštěstí kabát v dobrý obrátil a letounu byla, co se týče barev a označení, vrácena jeho původní krása, jak to vidíme na všech ostatních fotografiích v této galerii i na závěrečném videu.
Autor: TSRL, CC BY-SA 3.0
Stíhací letoun S.E.5a ze Shuttleworth Collection bývá často předváděn nejen na místních leteckých dnech na letišti v Old Warden, kde muzeum sídlí.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Stíhací letoun S.E.5a v hangáru Shuttleworth Collection, pohled přes zadní partii Avro 504K
Autor: Ronnie Macdonald, CC BY 2.0
U posledních tří fotek S.E.5a z Shuttleworth Collection prozraďme alespoň základní informace o tomto povedeném typu stíhacího letounu. První let prototypu se konal 22. listopadu 1916, do služby byl typ zařazen v březnu 1917. Nejprve bylo vyrobeno několik málo desítek kusů původního typu S.E.5, který byl poháněn vidlicovým osmiválcem Hispano-Suiza 8Aa o výkonu 150 koní. Brzy ho však ve výrobě nahradila vylepšená a nakonec o dva řády početnější verze S.E.5a, která se lišila především výkonnějším motorem s dvěma sty koňmi, kdy na řadu postupně přišlo více verzí motoru typové řady Hispano-Suiza 8B.
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
Letoun byl první spojeneckou jednomístnou stíhačkou s výzbrojí dvou kulometů (primát patří S.E.5, vylepšený S.E.5a měl výzbroj stejnou). Synchronizovaný 7,7mm kulomet Vickers byl polozapuštěný v horní partii trupu trupu vlevo před pilotem a 7,7mm kulomet Lewis, střílející nad vrtulí, byl na závěsu Foster nad horním křídlem. Vickers měl 400 nábojů v pásu, Lewis 87 nábojů v talířovém zásobníku (pilot měl k dispozici další tři zásobníky, ale jejich výměna za letu nebyla jednoduchá, a tak si je mnozí piloti do letadla ani nebrali).
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0
V porovnání s další britskou legendou, stíhacím dvouplošníkem Sopwith Camel, byl S.E.5a vyloženě uživatelsky přívětivý a piloti ho měli raději. Velbloud byl mnohem obratnější, což bylo dáno jeho relativně těžkým rotačním motorem a koncentrací většiny hmotnosti letounu co nejblíže kolem jeho těžiště. Z toho vyplývající náročná pilotáž Velblouda pak byla příčinou mnoha havárií, ale v rukou zkušeného pilota představoval tento letoun pro nepřítele smrtící zbraň. Naopak S.E.5a byl rychlejší, výkon motoru si držel do větších výšek, ve vzduchu a tedy i při střelbě byl stabilnější a nakonec ani ta obratnost nebyla úplně nejhorší. S maximální rychlostí 220 km/h patřil S.E.5a mezi nejrychlejší letouny první světové války (pro porovnání: Sopwith Camel 185 km/h, Spad S.XIII 220 km/h, Fokker D.VII 190 km/h).
Autor: Alan Wilson, CC BY-SA 2.0