Na úvod zrekapitulujme, že Pražské povstání vypuklo 5. května 1945 a trvalo prakticky až do 9. května, kdy do metropole přijely tanky 4. gardové tankové armády a 3. gardové tankové armády 1. ukrajinského frontu. Tanky tam hnal maršál Koněv z politických důvodů, což už dnes není žádným tajemstvím, na druhou stranu samotní vojáci v tom viděli pomoc zle zkoušeným povstalcům (viz např. zde: www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/publikace/vystavy/povstani.pdf, v kapitole Legenda o osvobození Prahy má svůj rub a líc).
Co byl front Front můžeme definovat jako skupinu armád vytvářenou v SSSR (a předtím v Rusku) během války. Fronty vznikaly a také zanikaly, dělily se a spojovaly. jejich názvy vycházely, zjednodušeně řečeno, z místa, kde zahájily nebo vedly svou válečnou dráhu. Například Československá tanková brigáda bojovala při osvobozování Československa v rámci 4. ukrajinského frontu. Vidíme tedy, že název frontu nemá nic společného s národnostním hlediskem. |
Nejintenzivnější boje v Praze probíhaly ve dnech 6. až 8. května. Povstalcům tehdy do jisté míry a v některých lokalitách pomohli vlasovci, tedy původně sovětští vojáci vstoupivší po zajetí na stranu uchvatitele, kteří se nakonec pod tlakem okolností rozhodli bojovat zase proti Němcům.
Němci v Praze 8. května ve čtyři hodiny odpoledne podepsali kapitulaci s tím, že spořádaně odejdou na západ k Američanům (odsun měl být zahájen toho samého dne v 18:00 hodin). Na to ovšem nedbaly útvary Waffen-SS a ve své válce si bezostyšně pokračovaly.
Ztráty povstalců v Praze činily téměř tři tisíce padlých a více než čtyři tisíce zraněných. Jen pro porovnání můžeme uvést, že při Karpatsko-dukelské operaci měl 1. československý armádní sbor lidské ztráty ve výši 935 padlých, 4 518 zraněných a 756 nezvěstných (kde nezvěstní budou ve své většině prakticky padlí).
Pancéřová pěst v Pražském povstání
Během Pražského povstání trpěli povstalci nedostatkem zbraní, což je logické a při povstáních to není nic výjimečné. Zkrátka „povstalecká armáda“ na tom zpravidla bývá po materiální stránce ještě hůře než po stránce personální.
A nedostatek zbraní se v mnohem větším měřítku týká zbraní těžkých než lehkých ručních pěchotních. Těžko se proto povstalcům bojuje například s protivníkem disponujícím obrněnou technikou. A tu Němci, snažící se povstání potlačit, měli.
Ale už tenkrát existovaly povedené lehké zbraně určené k boji s těžkou obrněnou technikou. Pražským povstalcům se tak naštěstí podařilo ukořistit (z vojenských skladů a podobně) určité množství německé ruční protitankové zbraně Panzerfaust, u nás známé také jako pancéřová pěst.
Panzerfaust můžeme označit za jednu z nejúčelněji navržených německých zbraní, když se po vpádu do Sovětského svazu nestačili útočníci divit, kolik mají Sověti tanků. „Zlaté časy“ této zbraně se odehrávaly od konce roku 1943, kdy už dávno na východní frontě hromadně operovaly střední tanky T-34, až do ukončení války v Evropě.
Pražské povstání, květen 1945, povstalci s pancéřovými pěstmi
Panzerfaust se vyznačoval primitivností, leč relativně velkou účinností. Tato zbraň na jedno použití se skládala ze dvou částí: výmetné roury a projektilu s kumulativním účinkem. Projektil se sklopnými stabilizačními ploškami se nasazoval na výmetnou rouru zpředu a vzadu byla roura otevřená, jednalo se o zbraň bezzákluzovou.
Nějaké uživatelské háčky bychom u této zbraně našli. Nejprve prozradíme ten menší. Obsluha sice byla jednoduchá, ale do jisté míry nebezpečná, protože při výstřelu vyšlehl ze zadního ústí výmetné roury plamen. Pokud se někdo nešikovně postavil za střelce, skončil v lepším případě s popáleninami, v horším případě mohl přijít o život. Stejně tak nesměla být za střelcem žádná překážka, od které by se plameny zpět na střelce odrazily.
Za větší uživatelský háček lze brát dostřel, i když s tím se počítalo a při boji v městské zástavě to vlastně ani nepředstavovalo příliš limitující parametr. U první verze Panzerfaustu se udával dostřel 30 metrů, ale ty už byly v roce 1945 pravděpodobně všechny dávno „vystřílené“.
Po nich šly postupně do výroby verze s dostřelem 60 metrů a 100 metrů. Po nich se ještě objevily „dalokonosné“ 150metrové, ale ty v Praze asi nikdo neviděl. Obecně lze konstatovat, že pražští povstalci v pouličních bojích stejně používali pancéřové pěsti spíše na kratší vzdálenosti, navíc se zvětšující se vzdáleností cíle klesala logicky pravděpodobnost jeho zásahu.
Pro Němce představovala díky primitivnosti zbraní typové řady Panzerfaust jejich velkou devizu jednoduchá výroba a nízká cena. Související výhodu potom ocenili i povstalci, tou výhodou bylo již zmíněné velice jednoduché použití, které zvládl i běžný civilista do té doby žijící bez kontaktu s jakoukoliv palnou zbraní.
U ukořistěných zbraní se navíc často nacházel návod k použití. Samozřejmě pouze v němčině, tenkrát platily jiné normy. Ale s tím také nebyl žádný problém, protože na většině druhů škol se u nás ještě za první republiky němčina vyučovala povinně a lidé zde tenkrát uměli německy mnohem lépe než dnes. Ich habe gesagt! A navíc na tom návodu byly i obrázky.
Když už jsme výše zmínili nedostatek zbraní, uveďme si alespoň příklady dvou konkrétních povstaleckých bojových skupin mobilizovaných 5. května. Bojová skupina Vozovna Karlín měla šest důstojníků a sto mužů, ale pro ně do začátku pouze jeden kulomet, tucet pušek, dvě pistole a jednu pancéřovou pěst. Bojová skupina Elektrárna Holešovice měla sedm důstojníků, jednoho poddůstojníka a 78 mužů, ale pro ně jeden kulomet 22 pušek, 17 pistolí a 60 ručních granátů.
Pražské povstání, květen 1945, při výstupu z průchodu jsou zřetelné dvě pancéřové pěsti.
Pražské povstání, květen 1945. Povstalci za barikádou, muž zcela vlevo nese v pravé ruce pancéřovou pěst.
Pancéřová pěst se stala jedinou prakticky použitelnou účinnou protitankovou zbraní pražských povstalců. Vlasovci samozřejmě měli nějaký protitankový kanon i samotnou pásovou obrněnou techniku, ale vlasovce nepočítejme za povstalce. Naopak u povstalců můžeme zmínit baterii těžkých 88mm FLAKů na Střížkově, které byly k ničení tanků jako dělané, ale narychlo utvořená obsluha pořádně nevěděla, jak se s těmi kanony zachází.
Povstalci dokonce také disponovali dvěma standardně vyzbrojenými stíhači tanků Hetzer (tj. s kanonem; další exempláře měli bez kanonu, pouze s improvizovanou kulometnou výzbrojí), ale k žádnému „tankovému“ střetu snad ani nedošlo.
Neexistují přesné statistiky, kolik obrněnců pražští povstalci pancéřovými pěstmi zničili nebo poškodili. Nejčastějšími cíli se staly stíhače tanků Hetzer, kterých zde měli Němci na konci války velké množství (Hetzery se vyráběly v plzeňské Škodovce a v pražské ČKD), dále to byl například útočný kanon StuG III a samohybný lehký flak.
Německý stíhač tanků Hetzer, který zničili povstalci 8. května 1945 na Staroměstském náměstí pancéřovou pěstí. V budově za zničeným obrněncem dnes sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj.
Pancéřová pěst se však dala použít a používala se i proti jiným cílům. Patřila sem kulometná hnízda a budovy, kde se usadili němečtí vojáci a odkud kontrolovali a postřelovali přilehlé oblasti.
Pancéřová pěst byla zbraní pro pravé hrdiny, člověk - ne vždy se kryjící za barikádou - musel vydržet čekat na přibližující se tank a nepropadnout panice. Navíc vystřelit mohl pouze jednou, a pokud se netrefil, strhl na sebe pozornost rozzuřeného nepřítele. On ji na sebe samozřejmě strhl i v případě úspěšného zásahu, ale v takovém případě byly vyhlídky na jeho další působení o poznání nadějnější, zvláště v případě, že už tam jiný obrněnec nebyl a před nepřátelskou pěchotou ho kryli vlastní spolubojovníci.
Mezi bojovníky s pancéřovou pěstí se během Pražského povstání zařadili i učni a studenti, jako sedmnáctiletý Ladislav Strych nebo patnáctiletá Eva Čížková.
Zdroje:
- vhu.cz
- Jindřich Marek: Armáda barikád. MO ČR – VHÚ Praha, 2015
